Zpověď

Může se to stát i Vám, tak si dejte pozor pánové!

Příběh muže žijícího již několik let v sanatoriu doktora Stevena Petersona pro psychicky narušené a nevyrovnané pacienty.

Upozornění: Toto sanatorium ani jeho pacienti nikdy neexistovali. Je to pouze výplod.
                     autorčiny fantazii. A proto ho nehledejte.



Doktor Peterson stál zrovna na severní verandě a očekával inspekci. Občas si dal doušek svého ranního bylinkového čaje a ukousnul si kousek své oblíbené čokoládo – kokosové sušenky z minimarketu kousek pod sanatoriem.
Chvíli se po verandě jen tak procházel a sledoval ručičky hodinek. Byl malinko netrpělivý. Ne že by neměl sanatorium v pořádku, ale trochu se strachoval o své svěřence. Většina z nich byla sice jen partička neškodných blázínků, kteří v sanatoriu zůstávali jen proto, že se jich rodina zřekla a oni neměli kam jít. Jenže tam měl i některé těžké případy.
Vrahy. Násilníky. Feťáky.

Kostelní hodiny odbily osmou. Právě včas.
Po příjezdové cestě k sanatoriu přijížděla dlouhá, šedá limuzína. Zastavila těsně před kašnou a z místa pro řidiče vystoupil sotva dvacetiletý mladíček. Měl dlouhé kudrnaté vlasy, v každém uchu náušnici a žvýkal.
Doktor se zasmušil a doufal, že to není jeden z inspektorů. Mladík obešel houpavým krokem limuzínu až k zadním dveřím a otevřel je. Ze dveří postupně vystoupili tři postarší pánové. Každý z nich byl oblečen ve staromódním saku a v ruce držel kufřík (no ona to spíš byla diplomatka). Vykročili synchronně stejnou nohou a šli pomalými kroky přímo k verandě.
Doktor položil svůj šálek čaje a nakousnutou sušenku na proutěný stolík a pomalu scházel dolů po chodech. Na jeho chůzi bylo vidět, že je mírně nervózní. Snažil se kráčet co nejklidněji. Při chůzi luskal prsty (bylo to uklidňovací cvičení, které se naučil od jednoho ze svých svěřenců).
Jeho bílý lékařský plášť za ním vlál a odhaloval jeho kostnatou a vysokou postavu.
Zastavil se na posledním schodu, rozhlédl se po krajině a udělal poslední krok do ,,propasti“.
Přistoupil k hlavnímu inspektorovi a podal mu ruku, stále se dívajíc na mladého řidiče. Ten stál u auta a zapaloval si ručně balenou cigaretu.
,,Jmenuji se David Spencer,“ řekl hlavní inspektor a stiskl doktorovu ruku.
 ,,Vy budete nejspíš doktor Peterson, nemám pravdu?“ zeptal se muž stojící vedle pana Spencera.
,,Ano,“ odpověděl doktor.
,,Těší mě. Jmenuji se Leo Müller,“ představil se inspektor a mile se na doktora usmál.
Jako poslední se představil inspektor Ed Morris. Byl to malý veselý chlapík s malýma černýma očima. Mile se na Stevena usmál a zamrkal na něj těma svýma zářícíma očkama. Doktor mu úsměv oplatil a užuž se mu chystal podat ruku, ale Morris ucukl.
,,Nemá rád, když se ho někdo cizí dotýká,“ poznamenal pan Müller.
Doktor Peterson stáhl svoji ruku zpět, otočil se na podpatku svých nových naleštěných polobotek a pobídl je, aby ho následovali. Inspektoři na nic nečekali a vykročili směrem ke schodišti, které vedlo do sanatoria.
Vstupní dveře sanatoria byly bílé se zlatým orámováním a stříbrnými ornamenty po stranách.
Doktor vzal za malou stříbrnou kliku a nepatrným pohybem zápěstí dveře otevřel.
Inspektoři vešli dovnitř a to co uviděli, jim vyrazilo dech. Vstupní hala sanatoria byla překrásná.
Zdejší sanatorium bylo postaveno na přelomu 19. století a tak jste zde mohli vidět prvky neorenesančního umění. V hale se nacházely zdobené římsy, festony a girlandy a krásná sgrafita. Stěny haly byly zdobeny rostlinnými a zvířecími motivy a u všech dveří stály po obou stranách sochy bájných hrdinů a mytologických postav. Například u dveří, které vedly dohahrady, stála po pravé straně socha Héfaista (řeckého boha řemesel, v římské mytologii nazývaného Vulkanus), který držel ve své pravé ruce kladivo. Po jeho levici stála socha Dionýsa (řeckého boha veselosti, v římské mytologii známého pod názvem Backhus), který ve své pravé ruce svíral amforu.
V hale nebyla žádná zrcadla, jen prosklené dveře.
,,A kde jsou vaši pacienti, to ještě spí?“ zeptal se pan Spencer.
Doktor Steven se podíval na hodinky.
,,Je čtvrt na devět pánové a naši pacienti zrovna cvičí na zahradě. Jestli chcete, můžeme se jít podívat,“ oznámil doktor a zavedl je prosklenými dveřmi do zahrady.


Zahrada byla nádherná. Rozprostírala se, kam až oko dohlédlo. Bylo zrovna jaro a všude kvetly třešně, jabloně, břízy a jilmy. Trávník byl krásně posekaný. Znáte to, byl to takový ten anglický trávník bez jediné chybičky, bez jediného plevele.
,,Mohl bych Vám ukázat naše jezírko? Je pozoruhodné.“ zeptal se doktor Peterson.
Když to inspektor Morris uslyšel, rozzářily se mu oči štěstím.
,,Vodička, vodička, jupí!“ zvolal inspektor Morris.
Doktor se na něj podíval a nechápavě zakroutil hlavou.
,,To neřešte, doktore. Víte inspektor Morris je malinko zvláštní člověk. Má rád vodu a nemá rád, když se ho někdo dotýká,“ odpověděl inspektor Spencer.
Šli po úzkém dlážděném chodníčku z keramických kostek různé barvy.Kdyby jste se podívali na tuto zahradu z letadla, viděli byste nádherné obrazce, které vznikly z takto položených kostek.
Když přišli k jezírku, ukázal jim doktor svoji chloubu.
,,Nechci Vás pánové obtěžovat zdlouhavou historií našeho sanatoria, ale něco bych Vám o našem sanatoriu rád řekl. Toto sanatorium založil asi před dvaceti lety můj otec doktor Henry Peterson. Jelikož byl uznávaným odborníkem, banka mu ochotně a bez problémů půjčila peníze na stavbu tohoto sanatoria. Netrvalo to dlouho a od plánováni se přešlo k budování. Ale už od počátku se začaly stavební práce komplikovat. Nejprve nechtěli stavbu povolit ekologové, prý by stavba zasáhla do zdejšího ekosystému. Ale i přes jejich protesty, dostal můj otec stavební povolení a mohl konečně začít stavět. Stavební práce šly pomalu, zpozdila se dodávka potřebného materiálu a občas onemocnělo několik dělníků najednou. No, a když přišlo zboží včas a bylo dostatek dělníků, začalo pršet a nebo byla na práci příliš velká zima.
Můj otec už přestal věřit, že by mohl sanatorium někdy dokončit. Navíc ho ze všech stran zasypávali věřitelé a požadovali vrátit zpět své vklady.
Byl zoufalý.
Začal se opíjet a práce na stavbě sanatoria načas ustaly. Všichni si mysleli, že sanatorium nebude už nikdy dostavěno. Jenže můj otec byl silný. Vzchopil se, přestal pít a dal se znova do práce. Sehnal dostatek dělníků a dal se znovu do práce. No a po dlouhých deseti letech bylo sanatorium konečně dostavěno. Byla to velká sláva.“
,,A co to jezírko,“ skočil mu do řeči Leo Müller.
,,Oh ano to jezírko. Tak to jsem vytvořil já sám. Vlastně část této zahrady je mým dílem. Můj otec zasadil všechny tyto stromy a já zahradu dotvořil do dnešní podoby. No není úžasná?“
,,Ano to je. Mě by ale zajímalo, jak to bylo s tím jezírkem,“ poznamenal Müller.
,,Ano, tak to je taky moc zajímavý příběh. Jednou k nám hospitalizovali mladého muže autistu.“
,,Autistu?“
,,Ano autistu. Viděl jste film Rain Man?“ zeptal se doktor.
,,Myslím, že ano. Nehrál tam náhodou Dustin Hoffman a Tom Cruise?“
,,Přesně tak a právě Dustin Hoffman hrál muže postiženého autismem. No a tak k nám přišel ten pacient. Než jsem ho mohl přidělit na patřičné oddělení, musel jsem si pečlivě přečíst jeho lékařské spisy. Nebylo tam nic, co bych o autismu už nevěděl. Zaujala mě však poznámka na okraji spisu. Bylo tam napsáno, že pokud se pacient rozrušen, uklidní ho pouze, když si může hrát s vodou. No a já si myslel, že bude stačit, když mu pustím vodu z vodovodu.  Ale spletl jsem se. Když se Tom konečně zabydlel na jednom z oddělení, zašel jsem za ním na kus řeči. Chvíli jsem si s ním povídal a pak, ani nevím, proč jsem to udělal, jsem se ho dotknul. Tom ucukl, začal sebou pohupovat z jedné stany na druhou a začal být nervózní. A tak jsem pustil z kohoutku vodu a čekat, až se Tom uklidní. Ale nic se nestalo. Nechápal jsem. Tom začal vyvádět a běhal po celé místnosti. Asi po minutě začal narážet hlavou do stěny a já o něj dostal strach. Vykoukl jsem ze dveří a zavolal na kolem jdoucí sestru. Přišla ke dveřím, a když viděla, co se uvnitř děje, poradila mi, abych napustil vodu do misky a položil ji na zem. Nevěřil jsem, že by to mohlo pomoct, ale udělal jsem, co mi sestra poradila. Po chvíli se Tom uklidnil, sedl si na zem a máchal si ruce v misce s vodou. A proto jsem se rozhodl vybudovat na zahradě toto jezírko. A pomohlo to. Mimo dobu rozcvičky tu Tom sedí celý den a hraje si s vodou,“ dopověděl doktor a usmál se.
,,Zajímavý příběh. No a teď bychom rádi viděli vaše svěřence,“ podotkl Spencer.
,,Ano jistě. Proto jste také tady, nemám pravdu?“ pousmál se doktor.
Prošli dlouhou jilmovou alejí. Cesta byla lemována barevnými lavičkami. Jak se přibližovali, zaslechli hudbu. Zněla jako zpěv velryb nebo něco podobného.
Když prošli inspektoři celou alejí, uviděli rozlehlou louku plnou cvičenců v šedých teplákovkách. Rozcvičku vedl vysoký a svalnatý muž. Měl krátké blond vlasy, opálenou pleť a krátké vousy. Chodil mezi cvičenci a pomáhal jim s různými cviky. Přišel ke každému svému svěřenci, usmál se na něj a názorně mu ukázal určitý cvik, který postupně rozfázoval.
Když to inspektor Spencer zpozoroval, neubránil se mírnému úsměvu, který ukazoval jeho spokojenost.
,,Tak toto jsou naši pacienti,“ oznámil s nadšením doktor a zavolal na Olafa.
Olaf přiběhl. Bílé, upnuté tričko zvýrazňovalo jeho svalnatou postavu.
,,Přejete si pane?“ zeptal se Olaf.
,,Ano. Rád bych ti představil pány inspektory. Pan Spencer, pan Müller a pan Morris.“
,,Rád Vás poznávám pánové,“ usmál se a podal jim ruku.
Jediný, kdo jeho ruku nepřijal a ucukl, byl Ed Morris. Olaf se malinko zarazil.
,,Nemá rád, když se ho někdo cizí dotýká,“ pošeptal mu doktor Peterson.
Olaf se na Morrise mile usmál a stáhl svoji ruku zpět.
,,Pokud mě pánové omluví, šel bych se dál věnovat našim pacientům,“ omluvil se a chystal se odejít.
,,Až budete mít čas, rádi bychom si s Vámi promluvili, Olafe,“ poznamenal Spencer.
,,Jistě pane. Jak si přejete,“ odpověděl Olaf, otočil se a odklusal zpět ke svým svěřencům.
,,Co byste nám pane doktore řekl o Olafovi?“ zeptal se pan Müller.
,,Je to hodný chlapec. Jistě Vám neuniklo, že jeho jméno zní tak trochu neamericky. On totiž jeho otec pocházel z německé vesničky Waldorf. Přestěhoval se do Bangoru, kde zdědil domek a kde také potkal Olafovu matku a moji blízkou přítelkyni. Víte, Olaf neměl moc radostné dětství. Jeho otec brzo zemřel a Olaf to nesl opravdu špatně. Chytl se špatné party, flákal školu a vyzkoušel i drogy. Bylo to s ním opravdu zlé. A tak mě jeho matka Lora požádala o pomoc. A protože jsem je měl oba rád, kontaktoval jsem svého kolegu, který pomáhá podobně problémovým dětem, jako byl Olaf. Asi za týden měl Olaf své první sezení. Ze začátku to vypadalo beznadějně, ale nevzdávali jsme to. Asi po půl roce se konečně začaly dít změny. Olaf si našel nové kamarády a dokončil střední školu. Lora byla šťastná a já taky. Slíbil jsem jí, že zaměstnám Olafa v sanatoriu, ale musí sám chtít. Když jsem mu to oznámil, byl šťastný. Musel si ještě dodělat několik ošetřovatelských kurzů, ale to pro něj nebyl žádný problém. Po uplynutí tří let, jsem mohl konečně Olafa zaměstnat a teď tu pracuje již 5 let a jsem s ním opravdu spokojený.“
,,A co drogy?“ zeptal se Spencer.
,,Drogy?“ zeptal se nechápavě doktor.
,,Ano, říkal jste přeci, že bral drogy.“
,,Ano to máte pravdu, ale taky jsem říkal, že se změnil.“
Spencer se na Petersona nevěřícně podíval, ale už se na nic nezeptal.
,,Kolik tu máte vlastně pacientů, doktore?“ zeptal se Müller.
,,Máme tady 25 pacientů.“
,,A personál?“
,,No máme tady 10 ošetřovatelů, 12 sestřiček, 5 kuchařek a Olafa. No a samozřejmě tu máme několik lidí na úklid,“ odpověděl doktor.
,,Rád bych si s některými Vašimi zaměstnanci pohovořil, bude – li to možné.“
,,To nebude problém,“ řekl doktor a usmál se ,, mohu Vás mezitím pozvat do své pracovny na bylinkový čaj a sušenky?“ zeptal se.


Doktor Peterson zavedl své hosty zpět do budovy sanatoria.
,,Annie,“ zavolal na sestru, která šla zrovna okolo.
,,Ano pane doktore?“
  ,,Připrav nám prosím čtyři bylinkové čaje se sušenkami a přines je prosím do mé kanceláře.“
,,Hned to bude, pane doktore,“ odpověděla a odešla směrem ke kuchyni.
,,Moc pěkná sestřička,“ zazubil se Spencer a sledoval Annie, dokud nezašla za roh.
Doktorovi kroky směřovaly směrem ke schodišti.
Po obou stranách schodiště stály další mramorové sochy. Zobrazovaly antické Titány Atlase a Létó. Stály na zlatých podstavcích. Na každém z podstavců byl řecký nápis, který hlásal:
,,Jsem živ z Matky Země, Gaii.“
Když stoupali po schodech nahoru, všiml si Müller nádherné fresky na boční straně schodiště.  Byly tam vyobrazeny nějaké postavy kolem ohniště. Pod freskou byl nápis:
,, Bohové nám dali život, člověk nám dal oheň!“
Na další fresce postavy klečely a z nebe se na ně snášely ohnivé blesky. Na poslední fresce byl vyobrazen muž, přikovaný ke skále. Zrovna k němu přilétával orel, aby mu vykloval játra.
Müller se zastavil v němém úžasu a díval se na poslední fresku.
,,To je Prométheus.“ řekl doktor.
,,Co prosím?“ zeptal se Müller, stále se dívajíc na fresku.
,,Ty fresky. Nemohlo mi uniknout, že Vás jistým způsobem zaujaly. Nemám pravdu?“
,,Ano. Hlavně ta poslední. Co má zobrazovat?“ zeptal se pan Müller.
,,Zobrazuju trest řeckých bohů pro Prométhea. Podle pověsti jim Prométheus ukradl z hory Olymp posvátný oheň a dal ho lidem, jak je to vyobrazeno na první fresce. Když se to Zeus, nejvyšší řeckých bůh dozvěděl, seslal na všechny lidi ohnivé blesky a Prométhea nechal přikovat ke skále. No, a aby se jeho utrpení znásobilo, přilétával k němu každé ráno orel a vyklovával Prométheova játra. Ta mu zase znova přirostla a celá scéna se opakovala znova a znova až do chvíle, než ho vysvobodil statečný Herakles.“zabral se do vyprávění doktor.
,,A to mu opravdu vyklovával vnitřnosti? Vždyť to muselo být kruté, “ zašklebil se inspektor.
 ,,Podle pověsti ano. Víte, ve starověku to lidé neměli jednoduché.“
,,Tak to jsem rád, že žiju v naší době,“podotkl s úsměvem Müller.
Všichni se zasmáli a šli dál směrem nahoru. Po cestě viděli ještě pár fresek a obrazů, které byly už bez popisků.
Když konečně vyšli po schodech nahoru, uviděli chodbu plnou pokojů. Dveře od pokojů byly bílé s cedulkami, na kterých byla napsána jména pacientů. Některé pokoje byly zajištěné zámky, jiné ne.
,,Proč jsou na některých dveřích zámky?“ zeptal se Ed Morris.
,,Kvůli bezpečnosti naší i našich svěřenců. Já vím, že Vám to může připadat trochu nelidské, ale jejich pokoje jsou velké, mají tam všechno, co potřebují a nejsou tam samy. A my se můžeme cítit bezpečněji. Většina našich pacientů má po sanatoriu neomezený pohyb, s některými musí chodit ošetřovatel nebo sestra.“
Doktor Peterson ukázal na bílé kožené dveře. Přešel k nim a vytáhl ze svého dlouhého pláště svazek klíčů. Chvíli se svazkem probíral, až nakonec vybral jeden klíč a otevřel jím dveře.  
Doktorova pracovna byla perfektní. Na jedné straně byla velká prosklená knihovna s velkým množstvím odborných knih. Černé kožené křeslo bylo otočené směrem k pootevřenému oknu. ,,Prosím pánové, to je moje pracovna,“ oznámil doktor a pokynul inspektorům, aby vešli.
Jako první vstoupil David Spencer. Rozhlédl se po celé pracovně a něco si zamumlal. Poté vešli i zbývající inspektoři. Jako poslední vešel doktor Peterson a zavřel dveře. Prošel celou místností až ke svému křeslu, opřel se o něj a vyhlédl z okna.
,,Víte, pánové, toto sanatorium je celý můj život. Někdo to byl těžký život to uznávám, ale mám to tady rád.“
,,Jistě víte, pane doktore, proč jsme tady,“ zeptal se ho inspektor Spencer.
,,Ano. Máte zjistit, zda už nejsem starý a nepotřebuju nahradit někým mladším. Nebudu Vás nudit dlouhým proslovem o tom, že bych tu měl zůstat. Jen bych Vám chtěl říci, jak moc pro mě toto sanatorium znamená.“
-ťuk ťuk
,,Vstupte.“
,,Nesu ten čaj a sušenky pane doktore,“ řekla Annie a úsměvem.
,,Ach ano, káva. Moc ti děkuji,“ odpověděl doktor.
,,Mimochodem, volala paní Harrisová,“ dodala Annie.
,,Paní Harrisová? A co potřebovala,“ zeptal se doktor překvapeně.
,,Jestli by si mohla na víkend vzít svého bratra Harryho.“
,,Zavolejte jí, že Harry bude moci odejít po rozcvičce.“
Annie se pousmála a odešla.
Ed Morris chvíli pozoroval talířek se sušenkami, podíval se kolem sebe a nenápadně začal natahovat ruku směrem ke stolu.
,,To jen tak můžete pouštět své svěřence ven?“ zeptal se Spencer.
,,Některé. Víte, Jack není nebezpečný. Je jen malinko pomatený. On si o sobě totiž myslí, že je Napoleon Bonaparte. A proto se ho nebojím pustit na víkend ze sanatoria.“
Ed vymrštil svoji ruku a ukořistil jednu sušenku.
Mezitím si Leo Müller sladil svoji kávu. Vzal si kostku cukru, položil si ji na lžičku, kterou pomalu ponořil do šálku s kávou. Tak to opakoval třikrát. Jakmile měl pocit, že se cukr rozpustil, pomalými krouživými pohyby ho začal rozmíchávat.
,,A máte tu nějaký denní program?“ zeptal se Spencer.
,,Ano, jistě. Naši pacienti vstávají v osm ráno. Ty, kterým se nechce, štípne vždy sestřička do zadku. To už se jim hned lépe vstává.,“ usmál se doktor.
,,No, kdyby mě štípala do zadku ta vaše Annie, taky by se mi to líbilo,“ podotkl pobaveně Spencer.
,,Potom dostanou naši pacienti léky a jdou na rozcvičku. Po rozcvičce, která končí kolem deváté, následuje snídaně. No a po snídani se naši svěřenci přesunou do dílen nebo na zahradu. Potom se jde na oběd a pacienti dostanou své léky. Po obědě mají naši svěřenci volno. Mohou si číst, jít se projít, jak chtějí. Odpoledne se opět věnují práci na zahradě nebo v dílně. Kolem sedmé hodiny se servíruje večeře. Následuje večerní program a večerka.
,,Takže Vaši pacienti jsou zde nemají moc osobního volna, že?“ zeptal se David Spencer.
,,Ano. Díky tomu nemohou propadat depresím a užírat se. Víte, pánové, když člověk nemá co na práci, lehce propadne depresi.“
,,Chápu. Myslíte, že byste nám mohlo konečně ukázat celé sanatorium?“ zeptal se Spencer.
,,Ano, jistě. Zrovna je doba snídaně a s pacienty si můžete promluvit v jejich volném čase,“ řekl doktor.
Ještě dopil svoji druhou kávu, zvedl se od stolu a otočil křeslo zpátky o oknu. Otevřel dveře a vyšel na chodbu. Inspektoři jej následovali. Vydali se z pracovny chodbou doleva. Prošli kolem několika pokojů. Najednou se doktor zastavil.


,,Jestli máte zájem s někým si promluvit, můžeme začít zde. Na tomto pokoji bydlí Danny Blair, trpí epilepsií. Je tady už pět let. Občas ho přijde někdo navštívit, to je všechno. Zrovna nedávno měl epileptický záchvat, a proto teď zůstává na pokoji.“
Doktor zaklepat a otevřel dveře.
,,Ahoj Danny,“
,,Ahoj doktore,“ odpověděl Danny.
,,Danny někoho sem ti přivedl, návštěvu. Můžu je pustit dovnitř?“ zeptal se doktor.
,,Rád,“ odpověděl Danny a usmál se.
,,Dobře Danny. Nechám Vás teď o samotě. Kdyby něco, stačí zazvonit,“ řekl doktor.
,,Nebojte doktore.“
Doktor zamrkal a odešel.
Inspektoři se posadili na židle kolem Dannyho postele a chvíli se na něj dívali.
Čekali.
Na co?
Že by na jeho epileptický záchvat?
Ne!
Tak na co.
Na to, jestli se s nimi dá do řeči.
,,Co Vás sem přivádí pánové?“ začal.
,,No víte, pane Blaire,“ začal Spencer.
,,Říkejte mi Danny,“ skočil mu Danny do řeči.
,,Tak dobře. Přijeli jsme se podívat na sanatorium. Jak se Vám tady líbí Danny?“
,,Moc. Jsou tady na mě hodní. Už jste potkali Annie? Moc pěkná holka. Vždycky ráno přijde a snaží se mě probudit. Ale já dělám, že spím. Annie se pokaždé snaží, ale nakonec to vzdá. Přiblíží se ke mně a štípne mě do zadku. No a já se potom jako probudím,“ zahyhňal se Danny.
,,Tak to chápu. Je to moc pěkná sestřička. A jak se k Vám chovají ostatní? Myslím tím ošetřovatelé, doktor a další pacienti,“ zeptal se Leo Müller.
,,Jsou na mě hodní, opravdu hodní. Nemůžu si stěžovat,“ řekl Danny.
Jejich rozhovor trval víc než hodinu.
,,Tak myslím pánové, že nám to zatím stačí,“ řekl David Spencer.
Inspektoři souhlasně přikývli, rozloučili se s Dannym a odešli. Pomalu se procházeli chodbou a hledali někoho, s kým by si mohli promluvit.
,,Tady jste doktore! Hledali jsme Vás,“ řekl Leo Müller.
,,Jen jsem byl zkontrolovat, jak naši pacienti pracují. Pojďte, ukážu Vám naše dílny“ řekl doktor.
Prošli dlouhou chodbou, která vedla ke schodišti na druhé straně. Sešli po schodech dolů do suterénu, kde se nacházely dílny.
Vstoupili dovnitř.
Pacienti pracovali každý na svém výrobku. Inspektoři procházeli kolem pracovních stolů a pozorovali práci jednotlivých pacientů. Bylo vidět, že jim práce opravdu prospívá. Když si inspektoři konečně prohlédli celou dílnu, vrátili se zpátky ke dveřím, kde stál doktor.
,,Tak jak se Vám líbí naše dílny?“ zeptal se doktor.
,,Moc pěkné,“ odpověděl David Spencer.
,,Rádi bychom si promluvili s tím mužem v modrém tričku,“ řekl Müller.
,,Vy jistě myslíte Jacka. To nebude problém. Jakmile dokončí svoji práci, zavedu Vás do jeho pokoje,“ odpověděl doktor.

 
,,Než Vás k němu pustím pánové, musím Vám říct, proč je tady. Umřela mu žena a on si klade vinu za její smrt. Zemřela v den jejich 10. výročí svatby. Přivezli ho k nám rovnou za záchytky. Dokola opakoval jméno Mercedes, tak se totiž jmenovala jeho žena.“ Řekl doktor.
,,A co se přesně stalo?“ zeptal se Ed Morris.
,,To Vám už poví sám. Hlavně ho nechte mluvit a neskačte mu do řeči, mohl by se rozčílit. A ještě Vás musím na něco upozornit. Jack tvrdí, že slyší ve své hlavě ženské hlasy, tak se nedivte, že občas mluví nesmysly.“ řekl doktor a otevřel dveře do Jackova pokoje.
Jack tam seděl na posteli a díval se z okna.
,,Občas tak sedává, nic neříká a jen tak se dívá z okna ven. Ale občas ho to z ničeho nic chytne a začne mluvit o Sue nebo o Mercedes,“ zašeptal doktor.
,,Sue?“ zeptal se Leo Müller.
,,Sue byla dívky, kvůli které odešel do New Hamsphire, kde se seznámil s Mercedes,“ odpověděl doktor.
,,Ahoj Jacku,“ zavolal doktor.
Jack se pomalu otočil a pousmál.
,,Mám tady pro tebe návštěvu Jacku. Chceš si s pány inspektory popovídat?“ zeptal se doktor.
Jack si inspektory prohlédl jednoho po druhém a přikývl na souhlas.
,,Tak fajn,“ řekl doktor a odešel pryč.
,,Určitě už Vám doktor řekl, proč jsem tady,“ začal Jack.
,,No spíše nám to jen naznačil. My bychom to rádi slyšeli od Vás, Jacku,“ řekl David Spencer.
,,Ale jen, pokud nám to budete chtít říct,“ dodal Müller.
,,Už jsem to vyprávěl tolikrát, že Vám to klidně řeknu znova,“ řekl Jack.
Inspektoři se posadili na židle a napjatě poslouchali.


,,Víte, začalo to v jednom motorestu. Tam jsem poznal Sue. Pracovala tam jako servírka. Měla dlouhé blond vlasy a byla moc pěkná. Líbila se mi. Nadbíhal jsem jí na každém kroku. Občas jsme spolu někam zašli. Bylo to fajn, mělo to pouze jeden malý háček – její otčím George. Byl to blázen. Pokaždé když mě viděl potloukat se u jejich domu, zašel do stodoly. Po chvíli vyběhl ven s velkou dřevorubeckou sekyrou v ruce. A to Vám povídám, musel jsem se dost snažit, abych mu utekl. Byl to sice stařík, ale běhat uměl, to se mu musí nechat. Sue mi pořád radila, abych k nim nechodil. Jenže já byl mladý a tvrdohlavý a samozřejmě jsem neposlechl.
A tak se stalo, že jsem jednou večer zašel k ní domů. Její otčím byl zrovna v práci. Zazvonil jsem, ale nikdo mi neotvíral. Zkusil jsem to znova, ale nic. Přišlo mi to divný. Sue vždycky zůstávala večer doma.
Zkusil jsem otevřít dveře. Bylo otevřeno a tak jsem vešel dovnitř. Volal jsem na ni, ale neozývala se. Chvíli jsem tam jen tak bloudil. Najednou mě něco vyrušilo. Vyběhl jsem po schodech nahoru. Uslyšel jsem těžké kroky, jak stoupají nahoru. Byl to její otčím. Představoval jsem si, jak kráčí nahoru a jeho dřevorubecká sekyra mu visí na rameni. Zpanikařil jsem. Zmateně jsem začal pobíhat po pokoji a hledat místo, kde bych se mohl ukrýt. Představa dřevorubecké sekyry, jak mě pomalu čtvrtí mi vháněla krev do žil.
No jo už tehdy jsi byl srab. 
Po chvíli se kroky zastavily a já uslyšel ránu ozývající se z vedlejšího pokoje. Opatrně jsem vyhlédl na chodbu. Nikde nikdo. A tak jsem se rozhodl, že se podívám, co to bylo za zvuk.
Jak jsem se blížil chodbou ke druhému pokoji, uslyšel jsem další zvuk. Bylo to chrápání, které se ozývalo z Georgova pokoje. Ani nevíte, jak se mi ulevilo. Otočil jsem se ke schodišti a pomalu kráčel dolů. Schody už byly staré, ostatně jako celý dům a tak nebylo divu, že vrzaly. Snažil jsem se jít co nejtišeji, ale bylo to marné. Vrzaly stále víc a víc. Docela jsem se divil, že se mi nezačaly rozpadat pod nohama. Co nejrychleji jsem vypadl z baráku ven. Měl jsem štěstí, to Vám teda řeknu, pánové. Víte, řekl jsem si, že když jsem měl takový štěstí, neměl bych to dál zkoušet. Rozhodl jsem se odjet pryč. Chvíli jsem se jen tak toulal, až jsem narazil na partičku černochů. Byla to príma parta. Jeli na jednu farmu někde v New Hamsphire. Jejich šéf Mike Brown si mě změřil od hlavy až k patě a po krátké úvaze řekl, ať si naskočím. Byl jsem mu vděčný. Jeli jsme několik dní, než jsme dorazili na farmu. Byla obrovská. Majitel farmy nás rozdělil a přidělil nám určitou práci. Já a Mike jsme pomáhali opravovat stodolu. Po pár týdnech práce jsem na Sue téměř zapomněl.
A pak z ničeho nic se zjevila Mercedes. Byla dokonalá. Byla milá a moc hezká. Měla dlouhé hnědé vlasy a překrásné hnědé oči.
Zamiloval jsem se do ní. Každý večer jsme se scházeli za stodolou a byli tam až do rána. Pokaždé mi přinesla moje oblíbené borůvkové koláčky.
Jednou mě Mercedes poprosila, abychom se vyjeli na výlet. Chtěla se podívat na můj dům a na místo, kde jsem vyrůstal. Ač nerad, souhlasil jsem. No a tak jsme jeli do Bangoru. Líbilo se jí tam.
Začalo se pomalu stmívat a tak jsme se vrátili zpět na farmu. Uběhlo několik týdnů a začali jsme spolu chodit. Ze začátku to bylo báječný, jenže po čase jsem začal pít a šlo to se mnou z kopce. Bál jsem se, že Mercedes ztratím, ale nakonec, i přes námitky příbuzných, byla svatba.
Přestěhovali jsme se do mého domu v Bangoru. Musím uznat, že to nebylo moc šťastné manželství. Ve dne jsem občas pracoval a celé noci jsem vysedával po hospodách a vracel se až k ránu. Tak to šlo celých pět let našeho manželství. A právě mé opilství se stalo Mercedes osudným.
 

Čekala.
Čekala na mě celou noc. A já? Nepřišel. Víte, kde jsem byl? V hospodě. Seděl jsem tam se svýma kamarádama. S těma, co mě vždycky dostaly do nějakého maléru. Víte, kolikrát jsem kvůli nim skončil na záchytce? Nepočítaně. Seděl jsem tam a pil jedno pivo za druhým. Každý pivo jsem zředil nějakým panákem Fernetu, občas Absintem.
A ona?
Seděla na židli a dívala se z okna, oči zbarvené černou barvou od rozmazané řasenky.
Plakala.
Seděla tam s přichystanou večeří, oblečená v nových šatech a krásně upravenými vlasy.
Na stole byly dvě červené svíčky ve stříbrných svícnech, sváteční jídelní souprava a váza, která čekala, až do ní přineseš nějaké růže nebo cokoli jiného. K večeři připravila tvé oblíbené jídlo – marinovaný steak, brambory a švestkovou omáčku.
A jako zákusek? Příjemnou noc ve vaší ložnici.
A proč to všechno?
Výročí.
Ten den bylo výročí vaší svatby. Už to byl rok, co jste byli svoji.
Seděla na židli a přehrávala se každý den vašeho manželství. Kolikrát jsi ji vzal do nějaké restaurace na večeři? Jednou. Měla zrovna narozeniny. To bylo poprvé a naposledy.
Kolikrát jsi jí řekl ,,Miluji Tě“? Jednou. Zrovna tehdy, když jsi jí žádal o ruku a podával jí zásnubní prsten. Doufala, že se to všechno změní, ale mýlila se.
Všichni jí říkali, ať si tě nebere, jenže ona neposlechla.
Ptáš se proč?
Milovala Tě!
To bylo tak těžké to pochopit? Pro normálního člověka ne. Pro člověka, který má mozek nasáklý Absintem to problém byl.
Asi ve čtyři hodiny ráno jsem se konečně zvedl a odešel z té zapadlé, smradlavé putyky. Cestou jsem se ještě ,,musel“ zastavit v jednom Nonstopbaru na panáka. Když už jsem se konečně dobelhal domů, padl jsem v předsíni na gauč a usnul jsem. Asi v devět ráno jsem se probudil s pěknou kocovinou. Volal jsem na Mercedes, aby mi přinesla nějaký aspirin a kafé, ale nepřišla. Přišlo mi to divný. Myslel jsem si, že ještě spí nebo, že šla nakoupit. A tak jsem se pomalými kroky přišoural do kuchyně. Bolest hlavy byla tak silná, že sem se musel přidržovat všeho nábytku kolem. Na jídelním stole ještě ležely zbytky jídla ze včerejšího večera, stříbrné svícny, sváteční jídelní souprava a prázdná váza. Ve vzduchu se ještě vznášela vůně jejího nového parfému značky Chantal. Tu vůni však za chvíli začaly překrývat alkoholové výpary.
Chantal. V tom parfému se mísil mošus, vanilka a kokos. To všechno bylo korunováno špetkou skořice a růžovou esencí. A ty? Smrděl jsi jako nějaká putyka. Pivo, fernet, absint. Jaký diametrální rozdíl. Víš vůbec, co je to mošus? Ne! Mám ti to prozradit? Ale k čemu by to bylo. Stejně bys neposlouchal jako vždycky. Jenže Mercedes měla pochopení. Tedy až do určité chvíle. Do té chvíle, než tě opustila.
Sedl jsem si na židli a čekal, až se Mercedes vrátí z obchodu, udělá mi něco ke snídani a dá mi konečně ten zatracenej aspirin.
Minula hodina. Dvě. Nepřišla.
Rozhodl jsem se, že si něco uvařím sám. Přisunul jsem se k ledničce a otevřel ji. Prozkoumal sem její obsah, ale nebylo tam nic, co by se dalo jíst. Nasraně jsem práskl dveřmi a zaklel. Chvíli sem zíral na dveře ledničky jako blbec, než sem si všimnul vzkazu. Stálo na něm:
,,Můj milý Jacku,
je mi to moc líto, ale už jsem nemohla dál. Sbohem. Mercedes.
Chvíli jsem seděl jako opařený. Nechápal jsem. Rozhlédl sem se kolem a konečně mě to trklo. Ta večeře, ty svíčky a to všechno. Já zapomněl na naše výročí.
Kdo ví, kolik jí to dalo práce.
A ty?
Klidně ses opíjel se svým nemožnými kamarády v putyce a myslel, že tím nic nemůžeš pokazit. Vždyť na to byla Mercedes zvyklá. Smůla. Celé jsi to, jak to říct slušně, celé jsi to podělal. Co teď budeš dělat?
Šel sem do baru a dal si panáka.
Slabochu. To je jediné, co umíš. Nasávat.
Seděl jsem tam několik hodin. Potom mě napadlo zavolat její nejlepší kamarádce Tess. Vyběhl jsem budce na protější ulici a začal vytáčet její telefonní číslo. Číslice se mi pletly a trvalo to dlouho, než jsem našel tu správnou kombinaci, ale povedlo se. Tess to zvedla. Jenže mi nic neřekla. Nic o ní nevěděla. Naštvaně sem praštil se sluchátkem a odešel. Jenže ne do baru, ale domů.
Tak to se teda opravdu divím.
Vešel jsem do toho opuštěného domu a znovu jsem se zahleděl na ten prostřený stůl. Vyhrkly mi slzy. Zmateně jsem začal pobíhat po bytě a hledat nějakou stopu, kde by mohla Mercedes být. V kuchyni ani předsíni jsem nic nenašel. Vyběhl jsem po schodech nahoru. Nejprve do koupelny, pak do ložnice.
Konečně. Na nočním stolku ležel vedle telefonu seznam hotelů s čísly telefonů. Sedl jsem si na postel, zvedl sluchátko a stiskl tlačítko pro opakované volání. Ústředna mě přepojila na nedaleký motel u dálnice. Po krátké chvíli se ozval recepční, který mi oznámil, že si Mercedes pokoj pronajala, ale prozatím se nedostavila.
A co teď? Co budeš dělat teď?
Všechny její cestovní tašky byly na svém místě až na příruční malou tašku. Zmizelo jen pár kousků jejího oblečení a taky hřeben, kartáček na zuby a její oblíbená knížka. Toto zjištění mě malinko uklidnilo. S tak malým množstvím věcí nemohla přece odejít na dlouho. Aspoň jsem si to myslel. Odešla na vždy.
Obešel jsem všechny sousedy a známé, ale nikdo ji neviděl. Začal jsem pomalu propadat depresi a panice.
Konečně jsem našel aspirin. Poslední tři aspiriny ve škatulce. Spolkl jsem je všechny. Dlouho jsem přemýšlel, čím je zapít. Měl jsem dvě možnosti – vodou nebo vodkou. Konečně jsem se rozhodl, natočil jsem si vodu z kohoutku a zapil ty blbé prášky. Asi po půl hodině se mi udělalo líp a tak jsem mohlo konečně začít normálně uvažovat.
Že by šla k mámě? Sama věděla, že je to stará fůrie. To není dobrý nápad.
Třeba šla na její oblíbené místo u jezera. To taky ne. Vzala si letní šaty a venku už bylo malinko zima.
Šel jsem ven. Doufal jsem, že mi čerstvý vzduch udělá dobře a na něco přijdu. Prošel jsem celým městem, přes park, každý blok, ale nic.
Nakonec jsem přišel až k jezeru. Sedl jsem si tam a plakal.
Silný muž co brečí, to je teda něco.
Seděl jsem u toho jezera a přemýšlel, kde by mohla Mercedes být. Seděl jsem tam několik hodin. Marně. K večeru jsem se zvedl a zašel k Tess. Pozvala mě dál a uvařila mi silný kafé bez cukru. Řekl jsem jí, co se stalo. Bál jsem se. Tess mě začala uklidňovat. Nabídla mi, abych u ní přespal, ale já odmítl. Asi kolem půl noci jsem se vrátil domů, doufajíc, že tam najdu Mercedes. Dům byl stále opuštěný. Vyšel jsem po schodech a šel si rovnou lehnout do postele. Celou noc jsem se převaloval. Nemohl jsem spát.
Ráno jsem se šel znova projít.
Slabochu! Vrahu!
V kapse jsem měl ještě pár drobných a tak jsem si koupil u stánku noviny. Podíval jsem se na titulní stranu a nemohl jsem uvěřit svým očím. Na přední straně byla fotografie mrtvé ženy. Byla to Mercedes. Nad fotkou byl titulek:
,, Neznámá žena nalezena mrtvá v řece!“
Nevěděl jsem, co mám dělat. Na policii jsem jít nemohl. Všichni sousedi věděli o našich hádkách. Podezření z vraždy by padlo na mě.
Tak to bych se ani nedivila.
Šel jsem do baru, kde jsem se pěkně zřídil.
Docela bych se divila, kdybys tam nakonec neskončil.
Ráno, no spíš kolem poledne jsem se probudil na záchytce. Odkud mě potom přivezli rovnou sem. Od té doby jsem tady.“
,, Zajímavý a velmi smutný příběh,“ řekl po chvilce Leo Müller.
Ozvalo se zaklepání. Otevřely se dveře a do pokoje vešel doktor Peterson.
,,Myslím pánové, že je na čase odejít,“ řekl klidným hlasem.
Inspektoři přikývli, rozloučili se s Jackem a odešli.

                                                            VIII.

Všichni čtyři se vrátili zpět do doktorovy pracovny.
,,Ten příběh, co nám Jack vyprávěl, byl velice smutný,“ řekl jeden z inspektorů.
,,Ano, to máte pravdu. Jack je velice silná osobnost a pomalu se z toho dostává. Bude to ještě chvilku trvat, ale myslím si, že bych ho mohl za nějaký čas propustit,“ řekl doktor.
,,A teď to, proč jsme přišli. Měli jsme možnost prohlédnout si sanatorium a něco se o Vás dozvědět,“ začal David Spencer.
,,Chtělo by to tady nějakou mladou krev,“ pokračoval Leo Müller.
,,Chápu. Takže rozhodnutí je jasné.  Budu nejspíš muset odejít do důchodu,“ řekl doktor.
,,Mohl byste nás prosím nechat domluvit?“ zeptal se Spencer.
,,Ano, promiňte,“ omluvil se doktor.
,,Potřebovalo by to někoho mladého, ale pochybujeme, že by se o zdejší pacienty pečoval někdo s takovou láskou jako vy. A proto jsme přišli k názoru, že jste tím nejlepší doktorem, který tu může být.“
Doktor inspektory doprovodil k autu a za vše jim poděkoval.
Vrátil se zpět do pracovny, sedl si do svého koženého křesla, podíval se ven z okna a byl šťastný.

---