Zvláštní setkání

Stalo se to jednoho pozdního zimního odpoledne, tuším někdy v lednu. Ano, určitě to byl leden, protože v obchodě se za den skoro nikdo neobjevil, tak to vždycky v lednu bývá. Zrovna jsem si uklízel věci, co mám naskládané kolem pokladny, když jsem si všiml muže ve středních letech jak v tričku a plátěných kalhotách stojí na rohu a dívá se kamsi nahoru do oken protějších domů. Řekl jsem si, dost neobvyklý oděv na tuto roční dobu. Nikdy jsem ho neviděl, ale přesto mi přišel povědomý. Navíc mi bylo divné, že tam stál a nevypadal, že by mu byla zima, netřásl se, nic. Vzhledem k tomu, že v obchodě bylo pusto, vyšel jsem za ním ven a oslovil ho.

„Příteli,“ promluvil jsem k němu“není vám trochu zima? Nechcete třeba uvařit kávu nebo tak něco?“

„Ne, děkuji.“ Odpověděl klidným hlasem, jako by seděl doma v křesle a odpočíval. „Děkuji.“

Nedalo mi to, tak jsem trošku vyzvídal. „Není příliš běžné, aby tu někdo uprostřed ledna stál jen tak v tričku“

„To není, máte pravdu.“

„Nechci být vlezlý,“vtíral jsem se dál. „ale nechcete se aspoň na chvíli schovat tady do obchodu? Nastydnete.“

„Mockrát děkuji, ale jen se tu na něco dívám, za chvíli odejdu.“

„No to musí být opravdu něco, když tu kvůli tomu mrznete.“nedal jsem se odbýt.

„Chcete, abych vám o tom něco pověděl“ překvapil mě.

„Vzhledem k tomu, že teď stejně nemám co na práci, rád si to vyslechnu.“ Tak trošku jsem lhal, zajímalo by mě to, i kdybych měl plný krám lidí.

„Dobrá tedy, něco vám o tom povím“začal. „Vidíte támhle naproti, ten rohový dům a úplně nahoře to otevřené okno?“

„Ano vidím.“ Odpověděl jsem.

Pak začal vyprávět. Musím přiznat, že jsem v tu chvíli přestal vnímat čas, vše šlo tak najednou kolem mě a kdyby teď někdo vešel do obchodu, nevšiml bych si toho. Na druhou stranu jsem si byl nějak jist, že se to stát nemůže, spíš jako by se čas zastavil, jak jsem naslouchal tomu podivnému muži. Mluvil o dvou lidech žijících v tom bytě, o jejich lásce a těžkém životním údělu, o jejich těžkých životních situacích a problémech. O překážkách, které museli překonat, o hrozbách, kterým museli společně čelit. Podle onoho dlouhého vyprávění si ti dva svoji lásku vybojovali, oba dva, každý zvlášť a také dohromady. Neměl jsem tušení, že tu někdo takový žije. Překvapilo mě, že vůbec existuje někdo, kdo pro svoji lásku tolik zkusil, proto jsem nedočkavě naslouchal dál. Zajímalo mě, jak to všechno ví, kde se to dozvěděl. Je snad jejich přítel? Pomáhal jim? To by ale přece nestál tady na ulici. Nedalo mi to a když skončil jejich příběh, zeptal jsem se ho.

„Ale jak to všechno víte? Znáte je snad, jste snad jejich přítel? Proč tedy stojíte tady, proč sledujete to okno?“

„Chci se jen naposledy rozloučit.“

„Rozloučit?“ Teď jsem tomu nerozuměl ještě víc, byl jsem úplně zmaten.

„Ano, rozloučit. Ta žena za chvíli přijde domů z práce. Bude mít tašku s nákupem a bude po dnešku hodně unavená. Vystoupá nahoru po schodech, odemkne dveře, vejde a zavře je za sebou. Odloží si věci do předsíně a začne se svlékat. Sundá si boty a pověsí kabát. Pak půjde pomalu dál do toho bytu. Bude ji divné, že je tam takové ticho,  už by měl být přece dávno doma. Možná ji nachystal nějaké překvapení, pomyslí si. Jako by odtušil, že dnešek byl skutečně děsný den a potřebovala by nějak povzbudit.“

O moc víc než před chvílí jsem tomu stejně nerozuměl, ale poslouchal jsem dál.

„Podívejte!“ Náhle pravil.“ Tam nahoře, závěs, jak se pohnul, někdo otevřel dveře na chodbu. Tak tedy už je doma.“

Chvíli jsem čekal a představoval si, co asi právě dělá, podle toho, co jsem před chvílí slyšel. Najednou se její tvář objevila v okně, aby upravila závěs.

„Není nádherná?“ Zeptal se ten záhadný muž, jen jsem přikývnul, byla opravdu krásná.

Pak pokračoval: „Teď přejde do druhého pokoje a najde tam svého muže mrtvého ležet na podlaze…“

„Cože!!!“ Vykřikl jsem. „Jak je to možné, jak to můžete vědět, co to tu vykládáte?!“

Otočil jsem se k onomu oknu, za nimiž mělo každou chvíli dojít k té tragické scéně a za mnou vzdalující se hlas pravil:

„Vím to, protože ten mrtvý jsem já…“

Pln zděšení jsem se otočil právě, když z okna v nejvyšším patře protějšího domu zazněl výkřik. Vedle mě nikdo nebyl.