Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDen Kouzla "kapitoly 1-5
01. 06. 2008
1
1
1121
Autor
Dark Paladin
První pokus o fantasy jedná se o prózu na pokračování Nazvanou Den kouzla.
Den Kouzla
Kapitola 1.
Tak jako už mnohokrát předtím sám a zamyšlený toulal se lesem. Procházel okolo stromů které znal tak jako nikdo jiný. Tolikrát jim říkal svá největší tajemství. Už by nespočítal kolikrát seděl u jejich kořenů. Vždy když cítil jejich vůni a zvláštní vzduch lesa cítil se svobodný. Odhazoval všechno trápení. Nad hlavou mu šumělo listí melodie větru ale něco bylo jinak. Cítil to ale nedokázal to popsat. Procházel hlubokými dubovými lesy nechával sebou procházet kouzlo lesa v každém kroku cítil jak les žije možná pro tento pocit to dělal. Přišel k potůčku voda divoce stékala po kamení a svým zpěvem k sobě vábila žíznivá zvířata.
I on v ní uhasil svou žízeň a pokračoval zasněný ve svém putování. Už snad tisíckrát se tu procházel hledal cosi, snad místo ale nenacházel. Snažíc se jen utíkat před světem a realitou všech dní chodil do těchto míst. Překročil potok a pokračoval strmým kopcem dál, zvuk proudu valícího se přes kamení utichal a on se prodíral hustým porostem borůvčí, kapradin a lesní trávy.
Zapomněl na čas a na únavu, pokračoval pořád dál. Najednou zahlédl pohyb, daleko za stromy. Rozběhl se za stínem a volal: „stůj počkej přeci, mě se nemusíš bát“ běžel ale stín byl rychlejší. Když přiběhl ke skále dotknul se jí a zmizel.
Chlapec na to s úžasem koukal, začal mít nepříjemný pocit, každý ho znáte chlad přeběhl jeho záda a pochybnosti se mu honily hlavou. Říkal si „to není možné, to se nestalo, neviděl jsem nic“. Ale lhát si, nemělo smysl. Viděl to, dlouho stál a přemýšlel než se odhodlal přijít blíže ke skále. Prozkoumat to podivné místo. Skála tvořila vrchol kopce a strmě trčela nad koruny stromů. Stál u ní a jemně prsty přejížděl po kameni. Přemýšlejíc o tom co se tu stalo, v tom okamžiku ho napadlo podívat se až nahoru na skálu. Ještě nikdy tam nevylezl. Začal zdolávat první metry bylo to obtížné ale nechtěl se vzdát. Když se dostal až na vrchol, cítil únavu vkaždém svalu v každém pohybu který udělal. Opřel se zády o úplný vrchol kopce. Byl to kámen asi tři metry vysoký a svým tvarem připomínal trn. Sedl si do vlhkého mechu a odpočíval, poslouchal vítr a zhluboka dýchal vlhký vzduch. Byl večer, slunce se spojovalo s kopcem na západě a obarvovalo oblohu to těch nejkrásnějších odstínů červené. Věděl že by měl jít dokud je světlo ale nechtěl. Zůstal sedět a sledoval tu nádheru. Z jeho bdělého pohledu se stal spánek se stejným obrazem jako měl před očima, upadal do snu, ukolébán krásou okamžiku a melodií větru. Sen který se mu dostal do podvědomý byl tajemný a podivný. Viděl stín jež ho sem přivedl, nebyl to však člověk. Jen pouhý stín jako by duch. Stál u skály v místě kde se opíral a vyrýval tam něco kamenem a zpíval podivnou píseň. V ten moment se chlapec probudil udýchaný jako by běžel. Jeho leknutí bylo ohromné když zjistil že slunce je pryč a obloze vládne měsíc. Nádherný měsíc v úplňku takový že na něm byla vidět každá skvrnka, spolu s ním na nebi byly i úžasné hvězdy které rozdávaly své stříbřité paprsky. Když na ně hleděl vzpomněl si na svůj sen, otočil se a ve světle měsíce a hvězd se podíval na skálu. To co uviděl tomu nemohl uvěřit. Uviděl vyrytý lesknoucí obrazec, byly to tři kruhy spojené třemi čárami do trojúhelníku. Byl to šok stál jako opařený. Po pár vteřinách odstoupil dále od skály a sledoval ten úkaz. Jeho zvědavost ho však přemohla a rytiny se dotkl. V tom okamžiku se cítil jako by dostal ránu, cítil jak padá, kolem jeho těla pronikal vzduch a jeho pád nebral konce.
Kapitola 2.
Bolest byla první co cítil když se probudil pomalu otevřel oči a oslepilo ho slunce a tak je opět zavřel. Cítil kolem sebe příjemné teplo a sladkou vůni ve svém nose.
Bolest už pomalu pomíjela a on znovu otevřel oči. Rozhlédl se okolo sebe, seděl na louce plné malých býlích kvítků. Byl uprostřed louky kterou ze tří stran obklopovaly lesy a z poslední hory. Vůbec nechápal jak se sem dostal a už vůbec netušil kde to je. Znal ty lesy dobře ale tady nikdy nebyl, ty kopce v lesích po kterých chodil měli do hor na které nyní hleděl pořádně daleko. Ohromné horské štíty se tyčily až nad mraky. Úbočí hor bylo pokryté stromy.
Ale to co mu dělalo největší starosti v tento okamžik nebylo kde je, byl to jeho pořádně hladový žaludek. A ten mu velel najít něco k jídlu v lese. Prošel loukou k nejbližšímu lesu a hned na kraji lesa si všiml podivně kvetoucích stromů. Vypadaly téměř jako borovice ale měli drobné žluté kvítky. Nechápal vůbec jak je to možné nikdy o takových stromech neslyšel. Pátral po něčem k snědku ale našel jen pár keříčků s podivnými červenými plody co vypadaly trošku jako jablka ale voněly jako květina, sytou vůní. Dlouho přemýšlel jestli by to měl ochutnat ale hlad už mu ani to přemýšlení nedovoloval všiml si že některé plody jsou ohlodané od nějakých zvířat a tak je okusil chutnaly sladce a byly hodně vodnaté snědl jich pár a cítil se najedený. Natrhal si pár podivných plodů svlékl si košili a udělal si z ní vak do kterého si ovoce uložil aby se mu lépe neslo. A vydal se hledat lidi. Řekl si že půjde lesem podivných borovic tak dlouho až najde nějakou cestu co ho dovede k lidem. Procházel lesem objevily se i další druhy stromů ale všechny rostliny se mu zdály více méně podivné. Už šel spoustu hodin a slunce i přes koruny stromů mu dávalo najevo že brzy zapadne.
V lese se zšeřilo už pomalu neviděl kam šlape když si všiml že stromy řídnou a v pozadí je světlo. Došel na kraj lesa a spatřil otevřenou pláň a na konci pláně malou vesnici pár stavení na některých byly zapálené louče. Toto zjištění v něm vyvolalo velké překvapení v době kdy je všude elektřina a spousty asfaltových silnic nebyl za celý den schopen najít ani jedinou cestu a nakonec najde vesnici v které nemají lampy a svítí si v noci loučemi to je velice divné pomyslel si. Radši bych měl být opatrný a zkusit zjistit kdo tu žije. Kde to jen jsem to byla otázka která ho trápila.
Ale z hlouby duše cítil, že to zjištění nebude příjemné, věděl že to co se mu stalo není normální co normální to je spíš pěkně bláznivé, věděl že není tam kde byl a neuměl to vysvětlit. Tahle země nebyla z jeho světa a on netušil kde je a co ho čeká. Neustále se uklidňoval říkal si Petře neblázni to není možné to se musí nějak vysvětlit vše co se děje má logické vysvětlení ale bál se že než se doví odpověď na svou otázku kde to je a jak se sem dostal, uplyne ještě spousta času.
Rozhodl se ať ho čeká cokoliv, vesnice je lepší než noc v temném lese ve kterém neví co ho čeká. Podivné rostliny ho přivedly k přesvědčení že tu musí být i spousta tajemných zvířat. A neměl chuť některé potkat.
Vyrazil k vesnici procházel loukou a pomalu se blížil. Najednou uviděl dvě postavy jak postávají na ulici ve světle loučí a směle vyrazil k nim. Když se k nim blížil již nemohl přehlédnout jejich podivné oblečení velké palice co měli postavené vedle sebe a to že jsou mu tak do dvou třetin těla výškou a to i přes to že nepatří zrovna k velikým lidem.
Když vstoupil na cestu do vesnice oba dva „muži“ k němu vyrazily s palicemi v rukou zastavil se a zůstal stát na místě. Muži k němu přiběhly. Jejich kroky byly těžkopádné a duněly na hliněné cestě. Oba se na něj podívaly a promluvily k němu. Nerozuměl ani slovu z toho co říkaly a oni si všimly toho že on se tváří tak vyděšeně jak jen může. Velice rychle pochopily že jim nerozumí jeden z nich se otočil a odběhl a ten druhy odložil kladivo a čekal u něho.
Petrovy došlo že má čekat jelikož utéct by nebilo moudré a nejspíše ani bezpečné řešení.
V tom okamžiku si všiml že se k němu blíží zpátky tatáž malá postava a za ní jde starý ba dokonce velice starý muž. Ten muž byl oděný v tmavě modré kápi. Malý muž vedle něho ho pobídl aby šel muži vstříc a tak nesměle šel.
Starý muž k němu přišel ve staré tváři měl tvrdý výraz a jeho oči byly ledově studené.
Beze slova z Petra začal svlékat tílko a otočil ho k sobě zády. Petr vyděšeně ztuhnul,a stařec se rozesmál. Jeho hlas zněl démonicky a rozléhal se k noční obloze. Otočil užaslého Petra spět k sobě a řekl: „Nepatříš sem, stejně jako já jsem sem nepatřil. A teď mi pověz kouzelníku jak si se sem dostal nevím o nikom, krom mne komu by se to povedlo. Petr zalapal po dechu nechápal nic a v hlavě se mu bouřily myšlenky. Stařec se k němu naklonil a řekl „to nic chápu jak se cítíš pojď se mnou postarám se o tebe a v klidu si o všem pohovoříme“. Petr jeho nabídku bez zaváhání přijal. Netušil co jiného by mu také ovšem zbývalo když jediný s kým dokázal mluvit byl ten záhadný stařec.
Oba dva malí ale dosti urostlí muži s velkými palicemi promluvily ke starci on jim cosi odpověděl oba se uklonily a odešly zpět hlídat ulice vesnice.
„Jak se jmenuješ mladíku?“ „Jsem Petr.“ „Jsi hodně vystrašený co?“ „Ano“ přiznal se Petr přesto že se za to dost styděl. „Pojď řekl mu stařec na tvé otázky ti odpovím u mě doma. V teple a pohodlí bude to na dlouhé povídání.
Procházely společně ulicemi města, míjely další dvojici malých strážců a blížily se k velkému domu, okolo kterého rostly duby s listím šedým jak popel.
Když byly skoro u dveří do domu dveře se náhle otevřely a u dveří stál zase jeden z těch malých mužů v modrobílé kápi u pasu měl zavěšený palcát a v ruce lucernu. Měl dlouhý šedý vous a vypadal dost staře ale přesto bylo vidět že by nebylo radno si s ním nic začínat. Uvítal je ale Petr nerozuměl ani slovu takže jen pokynul hlavou. Vešly do chodby se schodištěm a párem dveří. Daly se do dveří vlevo a za nimi se odhalila veliká kuchyně s ohromným stolem a lavicemi. „Posaď se Petře“ řekl a Petr tak bez váhání učinil. Stařec něco řekl muži od dveří a ten odešel.
Stařec se posadil naproti Petrovi. „Takže Petře mé jméno je Anor a ještě než něco řekneš nech mluvit mě“. „Tak jako chlapec jsem byl jako ty jmenoval jsem se Adam. Toulal jsem se po lesích v okolí vesnice kde jsem žil. Jednoho dne jsem však uviděl osobu co kráčela přede mnou potají jsem jí sledoval a ona najednou zmizela. „Ano já taky netrpělivě se Petr pustil do hovoru.“ Petře chvíli vydrž ještě jsi moc horlivý. Přišel jsem ke skále a vylezl jsem na ní sledoval jsem západ slunce byl tak krásný.“ Zasnil se starý muž a působil jako by se zrovna na ten západ slunce díval. „Zapomněl jsem na to jak plyne čas až najednou slunce vystřídal měsíc obloha byla jak ze snu plná hvězd. Stoupl jsem si a prohlížel si jí a v tom mě upoutal obrazec na skále. Lehce svítil. Dotkl jsem se ho a dostal jsem se sem včera tomu bylo tak dlouho že to běžný člověk nemohl přežít a já jsem jen starý muž. Je tomu sto let a jeden den co jsem zde.“ Petr na něj jen užasle koukal nemohl tomu věřit nechápal co mu říká. A nebo spíš radši nechtěl chápat.
„Předpokládám že jako já kdysi chceš vědět kde jsi a proč je tu vše tak jiné.“ „Tak dobře poslouchej vše ti povím.“
Jsi v zemi které vládnou Trpaslíci jejich země sahá od hory Maul na každou světovou stranu několik dní cesty na koni.
„ Co cože to není možné co mi to povídáš na pohádky už jsem trochu starý. "Jsi si jistý Petře kdybys na pohádky nevěřil nebyl bys tu a navíc já ti říkám pravdu." "Ale kde tedy jsem kudy se dostanu zpět?" "Myslíš tam odkud jsi přišel?" "Ano myslím zpět do svého světa." "Víš nějaký čas sem hledal povahu kouzla na cestu zpět ale nenašel jsem ho, jsi mladý máš šanci na něj přijít ale moc šancí tomu nedávej." "Nemohu tu zůstat neznám jazyk zdejšího lidu neznám tyto země nevím nic o zdejších řemeslech, nemohu tu zůstat." "Naučím tě co bude v mých silách Petře. Petr silně stiskl Anorovu paži a poděkoval za ta slova. "Můj dům je tvým domovem Petře pokud si přeješ ale zadarmo to nebude budeš pomáhat." "Ano přijímám, jsem moc rád že to tak je a budu se snažit aby jste nelitoval toho že jste mi pomohl." "Jistě jsi unavený řekl jsem příteli aby ti připravil pokoj pojď se mnou zavedu tě tam." Vyšli po schodech nahoru do druhého patra na dlouhou chodbu se spoustou dveří. Anor ukázal hned na prvé dveře "toto je tvůj nový domov Petře. Kdybys cokoliv potřeboval nezdráhej se si o to říct."
Když Petr otevřel dveře uviděl maličký pokoj s postelí stolkem a skříňkou. Na stolku měl umyvadlo s teplou vodou a bylinkami. Omyl se vysvlékl se a lehl si do postele. Chvíli ležel a myšlenky mu tekly hlavou ale během několika okamžiků ho únava přemohla a on tvrdě usnul.
Noc se mu zdála nekonečná hlavou se mu honily spousty myšlenek a snů. Skoro nespal ale cítil se docela odpočinutý. Ještě než uviděl první paprsky slunce, přišel Anor probudit ho a tvářil se poněkud překvapeně když spatřil že Petr již nespí. Jdeme se najíst než půjdeme za prací. Když usedly ke stolu přišel jeden z trpasličích sluhů a přinesl jim zvláštní tuhý tmavý chléb a kus uzeného masa se slovy „ za chvilku bude bylinný čaj.
„Petře, život jak ho znáš teďko skončil od tohohle okamžiku budeš muset mít šaty jako zdejší lid a také se musíš naučit mluvit jazykem těchto zemí. A bohužel i tvé jméno bude muset ustoupit. Nebylo by moudré nosit takové jméno. Poutá moc otázek a ještě víc pozornosti. „A ale jak si mám říkat?“ Přemýšlej jsem jak ospravedlnit to že jsi zde a mám plán budu tě vydávat za svého nemanželského syna a učedníka. Jméno jsem ti také vymyslel ovšem nevím jestli budeš souhlasit. „Nu tak povídej nenapínej mě.“ „Albion.“ „Nu zní to velice podivně a asi nemam moc na výběr že?“ „No na výběr máš jmen je spousta.“ Tak mi řekni nějaká.“
„Nu třeba Elgar, Bodrin, Farlen, Hrogen, Elius, Rodrion, Zinglun, Algon, Abien. „Zadrž zopakuj mi to poslední co jsi říkal prosím.“ „Abien.“ „ano to je ono to se mi zamlouvá nevím proč ale líbí se mi.“ „No tak jméno by jsme měly a teď ten oděv mám nahoře svou starou tuniku a nějaké kalhoty myslím že by ti měly být. „No abych nezapomněl budeš mít od dneška novou povinnost každý večer budeš chodit do mé knihovny a já tě budu učit mluvit, psát, a číst zdejší písma a jazyky.“
„Nu a teď by jsme měly jít máme ještě dnes hodně práce Abiene. “Hlasitě se zasmál a trpaslík s ním. „A co máme dnes na práci?“ „Pojedeme spolu do města Cavena.“ „Mám tam přítele a nějaké obchodní záměry a navíc poznat zdejší okolí ti neuškodí.“ „A jak je Cavena daleko je to jediné město na dohled odsud ale není vidět a cesta nám zabere několik dní.“ „A jaké je to město?“ „No Abiene řekl bych že je to jediná bašta trpaslíků krom Hromových slují a měst v horách Vycházejícího slunce.“ Anore to jsou ty hory které jsem viděl když jsem se probudil na té louce. “
Anor se usmál: „ta louka je větší než si myslíš a jmenuje se Bílá pláň ale máš pravdu jsou to ty hory které jsi viděl.“ „Nu máme připravené koně jsi připraven na první dobrodružství?“ Myslíš Anore že zažijeme něco zvláštního?“ „No jsem si jistý tím že pro tebe se odehraje spousta věcí a že uvidíš víc než si myslíš.“ A dál se jen šibalsky usmíval.
Kapitola 3.
A tak začala jejich cesta do města Caveny. Sotva opustily na koních vesnici začal si Abien stěžovat že cestování na koni je dost nepohodlné. Anor se smál. „Víš Abiene musíš si uvědomit že kůň je živé stvoření a nesmíš na něm sedět jak na židli dej mu trošku pohybu svého těla ale jen opatrně ať mu to není nepříjemné musíš se sžít se svým koněm stát se sním přítelem. „A to mám udělat jak? Jen čekám kdy mě ta mrcha shodí. „Je to klisna ne mrcha a moc dobře cítí co si myslíš, takže až tě shodí tak jen kvůli tomu jak se k ní chováš.“ „Zatím pojedeme jen pomaličku než se naučíš aspoň trošku se držet v sedle. Uznávám že je docela výkon že jsi ještě od vesnice nespadl uvidíme jak dlouho ti to takhle ještě půjde. „Ještě celé odpoledne bude cesta snadná pojedeme těmito planinami kde je cesta suchá a pohodlná ale počítám že večer budeme usínat na kraji Maelských dubů a tam cesta přestane být tak bezpečnou a jednoduchou.“ „ Abiene myslím že je vhodná doba na vysvětlení prvních pár základů trpasličího jazyka myslíš že se dokážeš při jízdě na koni soustředit ještě na učení?“ „Tím si můžete být jistý Anore budu se snažit dávat pozor.
A jak hodiny plynuly a cesta utíkala dostaly se ke konci plání Abiene pamatuješ si aspoň něco z toho co jsem ti říkal?“ „Ano anore skoro vše jen je to potřeba cvičit zvládnu snad základní slovíčka na pozdravení a představení a i ta abych si řekl o jídlo nebo trochu vody.“ „To je skvělé učíš se dobře Abiene.“ Podívej támhle dozadu to jsou Maelské duby.“ „Působí staře.“ „ Také že jsou staré, staré a moc nebezpečné dokonce i pro kouzelníka jako jsem já zde není radno být moc vidět.“ „Ty jsi Kouzelník?“ „Anore tomu nemohu uvěřit, myslíš že, ne to prostě nejde.“ „Ach Abiene kdy už konečně pochopíš. Nic tu není jako v našem staré světě víš dostal jsem se až do věže mágů do učení k jednomu z mistrů přírodní magie jsem kouzelníkem země ne mocným ani moc silným ale dost schopným abych se tím uživil.“ „Nemohu uvěřit že umíš čarovat ještě jsem tě nic vyčarovat neviděl.“ „Abiene to ale neznamená že to nedělám a neumím. Na co myslíš že je ta tmavě se lesknoucí hůl co má připevněnou k sedlu.
To je má kouzelnická hůl. A proč myslíš že nosím modrou kápi jsou to znaky mých schopností modrý plášť protože jsem novicem magie vody a hůl patří k mému postavení kouzelníka země.“ „Nu ale dal si mi modrý plášť také a já přece nejsem kouzelník ani novic ani nic podobného.“ „Omyl Abiene budeš již nejméně novicem vody. To bude tvůj osud v tomto světě dlouho jsem přemýšlel co s tebou. Jedeme do Caveny za mým přítelem Oflamem který tě vezme k sobě do učení má v Caveně svůj obchod a myslím že i lepší podmínky pro to tě něco naučit.“ „Ale já neznám jazyk a nic takového nic vlastně neumím a jak mu budu rozumět?“ „Hodím tě do vody plavat se naučíš vím to máme víc než týden cesty před sebou za tu dobu tě naučím základům jazyka a ještě s něčím ti pomohu ale pak bude vše jen na tobě.“ Anore to snad není možné opravdu to nemohu snad ani dokázat.“
Co se teď asi bude dít cesta do Caveny. Dobrodružství no to má pravdu ale takhle odvede mě pryč je jediný kdo mi rozumí a opustí mě nechá mě v tom. Nic nechápu proč se musím jmenovat jinak a ne Petr? A jak mi mohl takhle určit osud? A co je to tak nebezpečného na Maelských dubech?
„Haló Abiene slyšíš mě? „A ano Anore omlouvám se jen myslím na tolik věcí.“ „Chápu tě Abiene ale naše cesta tu pro dnešní den bude končit již vychází oba měsíce a my nemáme postavený tábor.“ „Jak oba měsíce?“ „Tenhle svět má dva měsíce jeden žlutý a druhý svítí tak trošku do červené a zrovna dnes už začínají být vidět oba. Nu pojeď, támhle na kraji stromů sebereme nějaké staré větve a uděláme si oheň a trošku pohodlí na noc.“
Stavba ohniště a péče o koně jim zabrala asi hodinu a když konečně usedly k praskajícímu ohni cítily se už docela unavení.
Jak tam tak Abien seděl přišel na to že už má docela hlad. „Anore promiň ale máme nějaké zásoby jídla a pití mám docela hlad.“ Anor se usmál:“ To víš že máme přímo vedle tebe leží vak s měchem vody a chlebem, sušeným masem, nějakým ovocem tak si tam něco vezmi a vyndej něco i pro mě.“
Jak tam seděly a jedly.
Abiena napadlo co že to má být nebezpečného na lese co je za jeho zády. Nemohl si pomoci ta otázka byla stále v jeho mysli.
„Anore proč je ten les nebezpečný?“
„Nu tento les je nebezpečný protože je starý víš, je starý a bytosti v něm ještě starší jsou zde živé stromy ne každý je takový ale ty co jsou nebývají vždy přátelští, pak se zde toulají skřeti, ne zrovna milá stvoření, vyšší než běžný muž a pak také legendární ztracené duše. Duchové lidí které pobil les jako trest za to co s ním dělaly a proklel některé z nich k věčnému utrpení jejich ducha jejich duše nesmí opustit hranice lesa. Není to zrovna příjemné je zahlédnout navíc některé jsou zlé vlákají člověka do smrtících pastí nebo bažin. Svedou ho z cesty a on se stane jedním z nich. Slyšel jsem o lidech kteří se ztratily v těchto lesích. Nikdo o nich už nikdy nic neslyšel Abiene drž se v tom lese na pozoru a v mé blízkosti není radno pokoušet osud. „Ahh ano Anore budu dělat co mi nakážeš. A jak vypadají ty ztracené duše?
Záleží na tom jakou podobu na sebe vezmou jestli podobu jakou měly za života nebo podobu kterou má jejich tělo nyní ale nejsou jen tak jsou to jen mlžné opary je skrz ně vidět a ve tmě lehce září. Někdo říká že i mluví ale nevím myslím že jsem jednu z nich kdysi zahlédl ale nevím. „Nemohu si být jistý co jsem to vlastně viděl ale je lepší mít se před nimi na pozoru.“ „Říkal jsi že jsou to duše lidí které zabil les proč? Jak se jim to stalo?“ „Víš Abiene je to velmi stará legenda dověděl jsem se jí od přátel z Caveny moc se o tom nemluví a nikdo pořádně neví o co šlo ale legenda říká nu povím ti jí tak poslouchej.: Před dávnými časy nikdo neví jak dlouho tomu je zde stálo město lidské rasy přímo v těchto starých lesích. Lidé zde žili v souladu se stromy staraly se o jejich potřeby a les na oplátku o ně. Ale postupem času se lidé a stromy odcizily a dostaly se do střetu zájmů lidí bylo více a více a chtěly aby jim les ustoupil chtěly narušit posvátnou rovnováhu a začaly zabíjet stromy kácely stromy ne ty živé magické ale obyčejné les to nějaký čas snášel. Ale jednoho dne se stala chyba lidé ve svém horlivém kácení lesa zavraždily syna ducha lesa který měl podobu podivně bílého dubu. Duch lesa se nemohl smířit s takovou ztrátou jako byl jeho syn. A jako pomstu seslal kouzlo velmi mocné starší než věky a vdechl život všem stromům v lese les ožil mohl mluvit dokonce se i hýbat a zaútočil na město svými kořeny roztrhal domy a město doslova pohltil. Říká se že nějaké pozůstatky města do dnes jsou ale tak hluboko v lese a říši ducha lesa že se tam nikdo neodváží projít ani nejmocnější králové a čarodějové nikdo rozumíš. V této části lesa je prý vchod do podsvětí k tělům ztracených duší a tento vchod stráží samotný Duch lesa. A ty ztracené duše jsou lidé kteří neměly to štěstí utéct před hněvem stromů stromy je chytily do objetí svých mocných větví a uvěznily je do temnot podsvětí. A jejich duše dnes bloudí těmito lesy.“
„Anore to je strašlivé, to je děsivý příběh opravdu myslíš že je pravdiví, že les kterým půjdeme je opravdu živý a vzal tolik životů a tak krutým způsobem.“ „Ano Abiene věřím že ta legenda je pravdivá a opravdu si dávej pozor na tenhle les nemá lidi moc v oblibě i když skrze něj vede cesta do Caveny není zde bezpečno.“ „A tady u lesa nám nic nehrozí?“ „Zde ne, nebezpečný začíná být les teprve když se dostaneš pod příkrov jeho tmavozeleného baldachýnu pak už musíš být ostražitý. Cesta lesem nám bude trvat asi čtyři dni takže se připrav a buď ostražitý.“
„A teď přilož pár větví do ohně, zabal se do přikrývky a pojď spát ráno brzy vyrážíme ať jsi na to odpočinutý.“
Těmito slovy Anor s Abienem skončil otočil se tváří od ohně a tvrdě usnul. Abien nemohl usnout ležel a sledoval oba měsíce a hvězdy. A při každém zapraskání polen v ohni se vystrašeně rozhlédl. Cítil že fouká chladný vítr a pozoroval jak z lesa vychází mlha. Dlouho přemýšlel nad vším co mu Anor řekl a na tím co vše se stalo za těch několik dní. Byl vystrašený a věděl že pro něho začíná nový život a že vše co bylo je pro něho ztracené hluboko v minulosti přestože je to jen pár dní. Jeho poslední myšlenky patřily osudu ztracených duší a pak únavou usnul.
Kapitola 4.
Ráno přišlo skutečně velmi brzy. Ale nebyly to první paprsky slunce, co Abiena probudilo. Dokonce ani jeho průvodce, nýbrž pronikavý chlad a vlhko které se vkrádalo až do morku kostí. Když otevřel oči, měl na tváři spoustu krůpějí rosy a mlha ho halila tak, že neviděl ani na svého společníka. Sedl si a všiml si že oheň ještě zcela nevyhasl a tak se rozhodl přiložit několik větví. Bohužel z těch co nasbíraly večer již žádné nezbyly. Chvilku se rozvažoval a nakonec se rozhodl sebrat nějaké dřevo na kraji lesa. Ušel několik desítek metrů k lesu, skrze hustou mlhu. Začal sbírat větve pod nejstarším dubem jaký snad kdy viděl, kůru měl s hlubokými vrásy téměř černou, okolo spodku kmene bylo husté kapradí a na mocném kmeni porůstal mechem. Celý les vypadal velice děsivě, mezi stromy bylo hluboké šero a vznášely se zde chomáče mlhy. Abien se nemohl zbavit špatného pocitu že ho něco ať už je to cokoli sleduje. Cítil pohled v zádech až mu z toho běhal mráz po zádech. Otáčel se ale nikoho neviděl. Zhodnotil že už má dřeva na oheň dost a rychle pospíchal zpět do bezpečí louky, k táborovému ohni a Anorovi.
Když se vrátil k ohništi Anor byl již vzhůru a choulil se v přikrývce u ohniště a snažil se si prohřát kosti. Abien přišel se dřevem a začal ho pokládat do ohně. Čekal že ho Anor pochválí nebo ocení že došel pro dřevo ale to se nestalo. „Ty hloupej kluku varoval jsem tě ať do toho lesa nechodíš ať se před ním držíš na pozoru a ty v této mlze jdeš do Maelských dubů! Možná máš veliké štěstí že tu ještě jsi živý a zdravý.“ „Anore byl jsem jen pro dřevo a byl jsem opatrný, měl jsem se na pozoru. Myslím že mi nehrozilo nebezpečí.“ „Abiene já jsem zkušenější a mocnější než jsi ty a ani mě se nechce v mlžném oparu do Maelských dubů. Ale budeme muset jít v mlze, jelikož v Maelských dubech nastal podzim a teď na jejich okrajích bude mlha po několik měsíců. Ale koně s námi nemůžou. Vezmi si z něho věci. Vak s oděvem, měch s vodou a přikrývku. Sedlo mu nech je na něm má značka. Pak Anor promluvil ke koním a ty se otočily a běžely pryč. Abienovi to přišlo hloupé ale nemohl se nezeptat. „Anore ty mluvíš se zvířaty?“ „Ano mluvím ale oni mi neodpovídají.“ Hluboce se usmál koně jsou vycvičení poslechnout příkaz. Neumím mluvit se zvířaty ale slyšel jsem pověsti o Elfech z jihu kteří to prý umí nu třeba se tam jednou vypravíš a zjistíš jaká je pravda.“ Opět se hlasitě rozesmál.
„Pojď vyrazíme na cestu ať ujdeme co nejvíc z cesty.“
A tak vyrazily na cestu. Již po pár metrech vstoupily do příkrovu stínu stromů. Stromy byly silné, vzrostlé a působily velice temně. Měly tmavou kůru a na cestě byl všudy přítomný hustý mech, kapradí a chomáče husté trávy, která jim sahala až po kolena a během několika minut promočila jejich oděv.
Cesta vypadala že jí opravdu nikdo moc často nevyužívá a všude okolo, až na otravný křik ptáků a bzučení hmyzu kterého zde bylo opravdu hodně, ale nebilo vidět živé stvoření. Po několika hodinách chůze si Abien všiml nádherných lián visících z koruny stromu které měly nádherně barevné květy. Ihned se ptal Anora co je to za květinu. „To je škrtič démonická rostlina stará jako tento les, živí se tím že chytí svými šlahouny zvíře které přiláká na své nádherné květy a pak ho postupně stravuje.“
Abien byl trošku v šoku, z toho co se opět dozvěděl. Copak je v těchto lesích vše tak zlé, říkal si pro sebe ale radši se neptal.
Cesta lesem ubíhala, krok za krokem a les vypadal všude téměř stejně bylo by velmi snadné se v něm ztratit. Abiena už skutečně hodně bolely nohy a cítil se hodně unavený. Uběhla již spousta hodin a v lese se již dělala tma. Jelikož husté koruny stromů nepropouštěly skoro žádné světlo.
Anor se otočil k Abienovi, který šel několik kroků za ním a řekl:“ Tady se utáboříme jsme téměř u brodu přes mrtvý potok. Vidíš tady jsou zbytky ohniště.“ Ukazoval na pár kamenů, silně zarostlých travou.
„Já připravím ohniště a udělám tu náš malý noční tábor. Ty zatím dojdeš na nějaké dřevo. Nevím jak tvůj ale můj měch je již úplně prázdný.“ Abien se podíval na svůj prázdný měch a vzal Anorův a zeptal se: „A kde tu najdu vodu?“ „Vodu najdeš asi dvě stě metrů po pravé straně cesty. Dojdeš k mrtvému potoku naber tam vodu a po zpáteční cestě seber nějaké dřevo. Ale buď opatrný Abiene ano? Kdybys kohokoliv viděl nedívej se mu do očí a neposlouchej co ti říká ano. Vodu najdeš asi dvě stě metrů po pravé straně cesty.“ „Ano rozumím Anore, tak já tedy jdu pro vodu a posbírat nějaké to dřevo.“
Vypravil se na cestu lesem, prodíral se větvemi prastarých dubů a šel po hustém koberci mechu a kamení. Přišel k potoku a díval se na křišťálovou vodu. Postavil se na břeh, sednul si na kámen a otevřel měch.
Naklonil se k hladině, nabíral do měchu vodu a když byl měch plný, tak se pustil do druhého. Najednou v odrazu na hladině potoka uviděl nádhernou dívku, která stojí přímo za ním. Měla nádherné dlouhé a vlnité zrzavé vlasy a výrazné hnědé oči. Otočil se a díval se do tváře ducha tak hrozivého že hrůzou oněměl, díval se skrz tvář, těla které bylo už v rozkladu do tváře mrtvé dívky která se tam vznášela jako závoj mlhy a dívala se mu přímo do očí. Na tváři měla smutný výraz. Abien byl také k smrti vyděšený jen se na ní díval. A pak sledoval, jak se rozplývá do mlhy, která byla všude okolo. Srdce mu tlouklo jako o závod. Nemohl popadnout dech ale neměl strach že by mu ublížila, byl jen v šoku. Vzpomněl si na tvář dívky předtím, než se otočil. Byla tak krásná, tak mladá a měla tak krásné oči. Viděl jí hned znovu před očima jako by před ním pořád ještě stála. Ještě pár minut tam stál. Jen nevěřícně koukal kolem sebe. Vytáhl z vody měch který tam upustil a sebral pár větví. Potom se vydal zpět do tábora. Ale uvnitř cítil že Anor se nesmí dozvědět co se stalo, že ho neposlechl. A hleděl do očí ztracené duši. Nesmí mu to prozradit.
A tak se vrátil do tábora zmatený a trochu vyděšený z toho co bude následovat. Dal Anorovi měch s vodou a svůj měch si uklidil do svého vaku. A vedle ohniště položil otep větví co nasbíral. Anor vzal několik menších a položil je do ohniště. Zavřel oči a nastavil ruku tak, že mezi ukazovákem a palcem měl kousek místa. V tomto prostoru se začal vzduch horkem mihotat a vzplál. Anor přiblížil ruku k dřevu v ohništi a pomalu ho zapálil. Abien to jen zvídavě sledoval a snažil se si nějak logicky vysvětlit co vidí. Ale Anor mu myšlenky přerušil. „Je to kouzlo můžu tě ho naučit ale jen když zbude čas ale teď se najíme a pak si dáme lekci písma a jazyka.“ K jídlu si dali sušené maso a chléb. Hned jak se cítili sytí pustil se Anor do učení Abiena dalším slovům z jazyka trpaslíků, elfů a starého lidského jazyka. Vysvětloval mu větnou skladbu a pomocí kouzla mu pomáhal si vše lépe pamatovat. Učil ho ve světle ohně všemu ze svých znalostí jazyka, jelikož bez nich by zde žít nemohl a Abien s pomocí jeho kouzla ovládal stále víc a víc vědomostí.
Po namáhavých hodinách učení šli spát. Anor usnul téměř okamžitě ale Abien usnout nemohl. Ležel pod korunami mocných starých dubů a přemýšlel nad tím co se mu odpoledne stalo pořád viděl před očima tu krásnou dívku. Vypadala tak nevině, nemohla nic špatného udělat a přesto je zní ztracená duše, která nenajde nikdy klid. Když na to pomyslel běhal mu mráz po zádech.
Ležel a díval se do ohně pozoroval poslední modré plamínky a rudé zbytky větví. Při pomyšlení na osud oné záhadné dívky mu vytanuly v očích slzy. On viděl prosbu v jejích očích on viděl že není zlá, cítil to.
I když to neumí vysvětlit. Všichni se jí bojí jako zlé ztracené duše ale zaslouží si tento osud? Ta otázka mu proudila v žilách a nedala mu spát. Snažil se usnout ale spánek nepřicházel a čas se pomalu vlekl noc byla snad nekonečná. Nakonec ale přišla myšlenka, ano. Musím jí najít, musím jí vidět, mluvit s ní. Vybalil se z přikrývky a potichu se vydal zpět k tůni u mrtvého potoka.
Když dorazil na to místo díval se kolem sebe ale nikde nebyl ani náznak její přítomnosti. Přemýšlel jak jí najít a napadlo ho jen jediné pošeptat ve starém jazyce lidí prosím přijď. Pošeptal to po prvé a pak ještě jednou o něco víc nahlas. Zafoukal studený vítr tak studený že ho zamrazilo a viděl jak se mezi stromy objevuje mlha a cítil opět ten upřený pohled na něho. Cítil ho aniž by mohl říct odkud a kdo ho pozoruje. Otočil se a uviděl blížit se onu postavu jen z mlhy a světla. A zaslechl její hlas, zněl jemně a vlídně nikterak děsivě. Prosila ho aby se na ní nedíval aby se díval do odrazu v hladině potoka. Abien se sám divil že dívce bez větších obtíží rozumí ale neodvážil se jí cokoliv odpovědět. Sedl si na kámen u potoka a sledoval odraz v hladině. Duše se posadila vedle něho, viděl jí v odrazu hladiny, nádhernou mladou dívku jak vedle něho sedí a má slzy v očích. Ona přišla na jeho volání a teď tu sedí vedle něho a po tváří jí stékají slzy. Nemohl to vydržet otočil se k ní a zahlédl jí jen na chviličku jako mlhu než se rozplynula. Omluvil se a volal jí zpátky a ona se vedle něho opět zhmotnila z mlhy. Seděl a nesměle zašeptal. „Já jsem Abien.“ Díval se do odrazu ve vodní hladině a čekal nějakou odpověď . „Já jsem nebo jsem spíše bývala Venia dcera vládce lesního města Artan.“ Jen co vyslovila tuto krutou pravdu, začala opět plakat. „Abiene řekla a u toho přerývaně dýchala a plakala, jak je možné že se mě nebojíš proč jsi se vrátil? Proč jsi sem přišel zpátky?“ „Za celé věky co jsem nemrtvá jsem nepromluvila, když mě někdo spatřil, utekl. Je tu sice víc duší jako jsem já. Ale součástí kletby je, že se navzájem neslyšíme ani nevidíme a tak jsme odsouzeni k věčné samotě.“ Abien nevěděl co říct a tak na ní jen se slzami v očích hleděl v odrazu hladiny. „Nebojím se tě, cítím že mi nechceš ublížit. Když jsem tě spatřil poprvé trošku jsem se lekl ale nyní už by to bylo v pořádku. Již nemám strach na tebe pohlédnout. Smím?“ „Ano smíš ale není to hezký pohled skutečně to tak chceš?“ „Ano chci.“ „Jsi zvláštní Abiene nevzpomínám si že bych kdy za svůj dlouhý život potkala někoho jako jsi ty.“ „Nejsem ničím zvláštní jsem úplně obyčejný člověk.“ „Venio chtěl bych tě zase vidět smím? A jak tě najdu?“ Tady v Maelských dubech stačí zavolat mé jméno a čekat a já přijdu. Nesmím mimo tyto lesy ale jdu s tebou již od chvíle co jsi na kraji lese sbíral dřevo na oheň. To jsem tě spatřila poprvé a má zvědavost mi nedala a sledovala jsem vás. Už jsi asi pochopil že do těchto lesů lidé chodí jen když musí.“ Venio jak je možné že si tě nevšiml můj průvodce on mne nevidí protože se nechci dát vidět.“ „A je možné že jsem tě cítil že jsem věděl že nás někdo sleduje?“ „Ano je to možné ale v tom případě jsi mimořádně citlivý. Tvůj průvodce o mne nemá ani tušení.“ „A chtěla bys tedy chtít s námi alespoň než opustíme les?“ „Ráda pokud ti má přítomnost nebude vadit a chtěla bych tě požádat abys o mne neříkal tomu muži s kterým cestuješ.“ „Dobrá Anorovi se o ničem zmiňovat nebudu myslím že bych stejně ani nemohl varoval mne ať si dávám pozor na tebe a tobě podobné.“ „Ale myslím že kdyby věděl jaká je o vás pravda, měl by k tomu jiný přístup.
„Už se rozednívá Abiene myslím že je nejvyšší čas se vrátit do tábora než se tvůj společník probudí.“ „Ano jdeme.“ V tom okamžiku se Venia rozplynula na jemnou mlhu která šla za Abienem jako plášť. Abien si začal říkat kde asi je teď? V tom okamžiku se ozvalo: „Jsem pořád u tebe jsem s tebou občas jsem jako mlha občas nejsem vidět vůbec jak se mi zlíbí.“ „Pššt jsme blízko tábora ať tě Anor neslyší.“ V odpověď mu přišel její jemně znějící smích. „On mě neuslyší ale mohl by slyšet tebe když na mě takhle mluvíš.“ „Jak to myslíš?“ Tak jak to říkám ty na mne mluvíš nahlas ale já na tebe mluvím v mysli neslyšíš mne ušima ale myslí.“ „A jak ti mám odpovědět aby mne Anor neslyšel stačí na něco pomyslet a já to uslyším.“ „Takže budeš vědět o všem co si myslím?“ „Ano slyším vše co si myslíš již od chvíle kdy jsi se mi beze strachu podíval do očí.“ Aha pomyslel si, proto ti rozumím a ty mne, cítíš co si myslím a odpovídáš mi také tak a já cítím co mi říkáš ale ne ze slov ale z pocitů. Přesně tak tvá mysl a srdce ti překládají co ti říkám z pouhých emocí a pocitů na slova. Akorát s jedním rozdílem. Ty ke mne zatím neumíš mluvit a tak mi říkáš vše, ty ode mne slyšíš nebo spíše cítíš jen to co ti říct chci ale já od tebe slyším všechny myšlenky ale neboj naučím tě to.
Kapitola 5.
Když dorazily do tábora Anor stále spal. Zabalený do deky u ohně. Abien ještě přiložil a sedl si k němu. Ohříval si prochladlé tělo a čekal až se Anor probudí. Čekání mu utíkalo jelikož si čas krátil rozhovory s Veniou která mu zatím stále byla na blízku i když mu už říkala že až s Anorem vyrazí dál bude muset na nějaký čas odejít. Než se Anor probudil Venia Abienovi prozradila jedno moc praktické tajemství. Řekla mu jak má ovládat svou mysl aby neslyšela vše co si myslí jelikož měla pocit že moc narušuje jeho soukromí.
Abien byl rád že už ví jak zamezit tomu aby Venia cítila vše jelikož začal mít pocit pro něho neznámí a nechtěl aby to ona pocítila jelikož si nebil jistý tím co cítí ani on sám.
Jak tam tak seděl všiml si že se Anor pomalu probouzí a protahuje. „Dobré ráno Abiene zase jsi vzhůru tak brzy něco tě trápí?“ „Ne Anore vše je v pořádku jen nejsem moc veliký spáč víš.“ „Nu tak vyrazíme na cestu jsi připravený na to co nás dneska čeká?“ „Nevím a co nás dneska čeká no měly bychom mít za sebou asi tak třetinu Maelských dubů a za několik minut překročíme přes mrtví potok. Abiene umíš alespoň základům nějakého boje?“ „To jako jestli se umím prát Anore?“ „Ano umíš se prát?“ „Ne neumím nebo alespoň nikdy jsem to moc nepotřeboval.“ „To je chyba, národ trpaslíků si na boji zrovna dává dost záležet a myslím že v jejich městě nevydržíš bez šarvátky ani týden. Asi ti udělám zbraň a dám ti pár lekcí než tam dorazíme. Máš štěstí Abiene že jsme zrovna zde a že mám svůj řezbářský nůž, dneska půjdeme jen k mrtvému potoku tam se utáboříme a já ti vyrobím zbraň ze dřeva Maelského dubu. Z tohoto dřeva by měla být silná a dostatečně účinná. Nu tak vyrazíme ať jsme u mrtvého potoka co nejdříve.“
Jen co zabalily všechny věci vydaly se dál po rozmáčené cestě od mlhy. Dál mokrou travou pod hustými korunami dubů. Vzduch se příjemně dýchal byl vlhký a chladivý. A jen jemné závany větru ho rozháněly mezi stromy. Abien šel a pozoroval všechno prosvítající slunce mezi větvemi, kůru stromů, poslouchal hukot vody a přemýšlel nad Veniou ztracenou duší v jejichž očích. Kdykoliv se do nich podívá ztrácí srdce a hlas. V tom zaměřil své oči k zemi a všiml si cesta se z travnaté lesní stesky mění na cestu vykládanou kameny otesanými do tvaru pětiúhelníků. Zatím to bylo jen sem tam několik kamenů a pak zase kousek porostu ale tato místa na něho působila úžasně mysticky. Jako by se procházel městem a pak byl zase hned v lese. Pomyslel si, jestli třeba nejsou na cestě ke ztracenému městu.
„Anore co je to za dlažbu? Nejsme náhodou na cestě k lesnímu městu?“ „Ne nejsme je to sice cesta která lesnímu městu patřila ale vedla od jedné vesnice do lesního města a také do Bendoru vesnice z které jdeme a na druhou stranu do trpasličí pevnosti Feniluj. Ohh mocná to Fenilská brána nu poznáš jí sám směřujeme k ní.“
„A proč je cesta chvilku dlážděná a chvilku jen stezkou?“ Díval se na Anora a čekal na odpověď. „Protože je dlážděná celou dobu ale je tak stará a už se používá jen málo že jí postupně pohltila země zpět. Je pod nánosy hlíny a zarostlá stromy a další vegetací chápeš?“ „Aha no tak to myslím chápu docela dobře.“ Podíval se na Anora a usmál se.
Jak jejich cesta pokračovala začal už Abien slyšet jemu důvěrně známý zvuk tekoucí vody. Bylo mu jasné že mrtvý potok je už blízko. A také že byl mezi stromy se objevilo slunce a brod přes mrtví potok se otevřel přímo před nimi. Cesta pod vodou byla nádherná dlažba zde byla jiná než ta kterou zatím viděl pod hladinou vody byly kameny černé a bílé. Trochu Abienovi připomínaly šachovnici ale dlažba měla stále pětiúhelníkové kameny jako včelí plástve.
„Přejdeme přes vodu a na paloučku na druhé straně vody se utáboříme.“
Prošly vodou a hustou travou do středu malého paloučku. Postavily ohniště a rozbalily si svůj malý tábor rozvinuly si své deky a věci si daly tak aby měly vše pohodlně po ruce a nehrozilo že něco zapomenou nebo ztratí. Nasbírali nějaké dřevo aby ho měly na večer už připravené.
„Abiene teď ti dám zase lekci jazyka a písma a pak si odpočineš dnešní večer a noc pro tebe budou náročné a řekl bych že na ně jen tak nezapomeneš.“ Abien se na Anora dlouze nechápavě podíval. „Jak nezapomenu o co jde Anore nějak nerozumím jak to myslíš co bude v noci?“ Anor se usmál. „Jen taková zkouška tvých schopností příteli. No myslím že je na čase vrhnout se na tvé učení. Jak jistě už víš pomocí kouzla jsem ti pomohl s učením už víš jak velké jsou tvé znalosti starého jazyka a jazyka trpaslíků? „No nevím.“ Anor se začal opravdu velice pobaveně smát. „Předal jsem ti své veškeré znalosti těchto dvou jazyků a povedlo se mi to tak dobře že je umíš používat aniž by jsi si to uvědomoval. Celý den se s tebou bavím těmito jazyky. „To myslíš vážně Anore?“ „Ano myslím Abiene.“
Abienovi teď již bylo moc dobře jasné jak to že Venii tak dobře rozuměl a uměl jí odpovídat.
„Dneska tě naučím jazyk elfů a část jazyka skřetů jen těch pár slov co znám. Ale bude to náročné. Cítíš se na to připravený?“
Abien na něj pohlédl. „Ano cítím.“ „Tak to je skvělé můžeme hned začít. Ale dnes tě nebudu učit tak jako minule dneska to udělám jinak. Posaď se zavři oči a uvolni se. Snaž se prosím na nic nemyslet.“ „Ano Anore tak mužem začít.“ V ten moment kdy tato slova dořekl ucítil ostrou bolest v hlavě. A slyšel slova jako by si četl a slova si přemítal v duchu a před očima je viděl napsané jako by je četl ale oči měl zavřené. Takhle pokračovaly až do soumraku.
Když Anor přerušil spojení jejich myslí bylo vidět jak je unavený a Abien si myslel že se mu bolestí snad rozskočí hlava. „Anore proč takhle a ne tak jako minule. Minule to trvalo moc dlouho učil jsem tě přes den a ve spánku, jelikož tvá mysl byla otevřená ale když jsem to zkoušel dneska nešlo to narazil jsem na zeď tvého vědomí která mi bez tvé pomoci byla neprostupné vůbec nechápu tu změnu.“ Zato Abien chápal až moc dobře Venia to ona ho naučila krýt své vědomí. Kde vlastně je? Už pěknou chvíli s ní nemluvil kam asi šla? Nu přivolám jí v noci až bude Anor spát pomyslel si Abien.
„Anore musím ti říct že mě z toho pořádně bolí hlava.“ Anor se jen zvláštně zašklebil. A mě to zase pěkně unavilo asi by nám oběma prospěla trocha čaje.“ Anor vytáhl ze svého vaku malý kotlík nejspíše z mědi podle toho jak vypadal a dvě mističky ze stejného kovu. Do kotlíku nalil vodu ze svého měchu a nasypal do něj směs bylinek z koženého váčku jenž měl asi se šesti dalšími váčky upevněné u opasku. A rozdělal rychle oheň na který postavil kotlík.
„Anore jak děláš to kouzlo s ohněm říkal jsi že když zbude čas prozradíš mi to.“ Anor si ho změřil pohledem. „ Ano prozradím ti to myslím že už bys ho mohl zvládnout. Ale bude to chtít trochu cviku nečekej že ti to půjde hned. No musíš dát ruce k sobě prsty ale tak abys mě špičky palců u sebe a ostatní prsty vložené do sebe. A pak musíš cítit energii mezi dlaněmi a soustředit se na teplo. A to teplo pomocí mysli stupňovat a usměrňovat svou energii na žár a žár tak vysoký až bude schopný zapálit dřevo nebo třeba i tavit kov. Chápeš jak to myslím? Ano chápu, budu to zkoušet až budu mít chvíli čas, ale teď jsem unavený.“ Anor se usmál a podával mu misku s již hotovým čajem. „Pij pomalu je to horké.“ Jen co Abien polknul několik doušků čaje přestala ho pomalu bolet hlava a opouštěla ho únava cítil se jako by spal tak čerství, odpočinutý. „Anore to je neuvěřitelné co to je?“ No to je čaj z Bendorského kvítí je to výborná věc i když docela drahá protože tajemství jeho složení zná jen trpasličí čarodějka co žije v lesích za Bendorem a ta ví jakou cenu má její tajemství.“