17 I.

            Adriana tiše seděla na rozpáleném betonovém moři, které se rozlévalo před celým domovem mládeže. Hořké slzy jí stékaly po tvářích. A to se říká sladkých 17.

         „Adrianko, stůj!“ křičela babička laskavým hlasem na pětiletou culíkatou holčičku. Byla to holčička veselá s blonďatými vlásky a velkýma zelenýma očičkama, která byla plná jasných jiskřiček. U babičky s dědou čekala až se jí narodí bráška. Bylo to velmi dlouhé čekání, protože bráškovi se nechtělo na svět. Sice se Adriance často stýskalo po mamince, ale u babičky byl život krásný. K snídani mívala teplé kakao a svůj milovaný makový uzel. Seděla přímo proti oknu, tak mohla sledovat, jestli svítí sluníčko nebo se ženou mraky. Po snídani si směla hrát na pískovišti pod oknem, běhat po veliké zahradě, schovat se pod větve třešně a tajně mlsat. Nebo se mohla houpat na houpačce. Jít prozkoumat, jestli slepička snesla vajíčko. Běžet za kočičkou, zjistit zda někde nemá koťátka. Život byl nádherný…

         Adrianka zastavila uprostřed chodníku. „Copak je, babičko?“ divila se svou dětskou přirozeností. „Ale nic, zlatíčko. Jen babičce neuteč…“

         „Áďo, kočičko, snad nepláčeš?“ Adriana ze srdce nenáviděla, když ji někdo rušil v jejím rozjímání se slovy kočičko. Jednomu člověku na světě odpustí snad všechno, co provede…. Benovi. A Ben tu teď seděl vedle ní a svou něžnou silou ji tiskl k sobě. Musela si přiznat, že tohle zrovna potřebuje ze všeho nejvíc – obejmout. Slzy nezadržitelně skrápí Benovu košili. „Ale no tak.“ Ben je to nejlepší, co jí potkalo…

         Hřbitovní síň, všichni pláčou, ale Adriana nesmí. Je jí dvanáct (vlastně ještě ani ne…), má na starost své dva brášky Davídka a Fanouška. Mamince totiž umřela maminka. A dětem babička. Adriana má v sobě nějaký prášek, asi uklidňující…Teta Gábi ji totiž našla plačící v obýváku… Ale Áďa za to přece nemůže! Sjížděli se smuteční hosté a všichni byli tak odporně veselí. Všichni si povídali, jako kdyby se nechumelilo… Nejhorší na tom bylo, že Adriance přišlo, že slyší svou babičku. Vždycky zvedla hlavu z klavíru, ale ona tam nikde nebyla… A nakonec se rozbrečela. A pak jí dali ten lék, který tak zoufale nechtěla.

Už sedí u tatínka v autě a ten je odváží zpátky do babiččina domu. Adrianka se schová za bundu a aby ji nikdo neslyšel vypustí své slzy a v duchu se ptá: Proč, Pane Bože? Proč jsi mi sebral mojí babičku? Nenávidím Tě!

         Doma nejprve Áďa zamíří do kuchyně… Sedá si na židli – tady vždycky pila kakao a sledovala mraky. Za jejími zády babička vařila nebo umývala nádobí. Najednou je v kuchyni strašné množství lidí, kteří uklízejí. Ani tady nemá Adrianka klid… Zamíří tedy nahoru, tam snad tito lidé „veselící“ se z babiččiny smrti nebudou… Tam bude snad jen teta Gábi… Opatrně otvírá dveře a z jídelny slyší hlasy… „Ádinko, pojď k nám.“ babiččin bratr Jenda. Tady se nikdo neraduje. Tady jsou její lidé. Adriana se schoulí do náruče strýčka Jendy.

„Ještě Ho nenávidíš?“ptá se Ben. „To už asi ne… Ale nechci, aby se mi pletl do života.“ Možná je to trošku škoda. Možná kdyby nechala Boha, aby se pletl do jejího života, mohlo to být lepší. Z vlastních sil to nezvládá, to za poslední půlrok předvedla velmi přesvědčivě. Ale jednou se rozhodla. Někdo, kdo jí vzal babičku přece nemůže panovat nad jejím životem. „Broučku, a jsi si jistá, že to nebylo pro babičku to nejlepší řešení?“ To právě Áďa neví. Asi bylo. Ale co ví je, že nesnáší Bena za oslovení broučku…