17 III.

Vzpomínka na první setkání s Lukáškem Adrianě vykouzlí úsměv na tváři. Lukáš byl první kluk, který se jí líbil. Když nepočítá Martínka ze školky. Už si vůbec nevybavuje, jak Martínek vypadal, jen si vzpomíná, jak spolu stavěli hrad z kostek. Tehdy si malá Adrianka myslela, že si Martínka vezme za manžela.. Koho si ale vybaví naprosto jasně asi po zbytek života je právě její kamarád Lukáš…

         Lukáš jako by vtáhl Adrianu do děje. S partou mladých hokejistů, mezi něž patřil i on, se z ní stával někdo úplně jiný. Tehdy se s ní začly bavit i její spolužačky Natálie a Olina. Adriana byla opravdu nadšená! Konečně měla kamarádky a opravdu si jejich kamarádství vážila.

         Tak občas s děvčaty vyrazila na hokej nebo do kina. Později i na obyčejné procházky po městě, které měly za účel „nabalovat kluky“.

         Tehdy Adriana ztratila sama sebe…

         Ano, ztráta důstojnosti a cti velmi bolí. Zvlášť ve vidině přátelství, které vlastně ani přátelstvím není. Možná je obyčejným využitím nebo nakloněním nepřítele na svou stranu. Ať už to tehdy bylo tak či onak, dnes Adriana ví, že přítel se nesnaží změnit druhého k obrazu svému. Že přítel je objetí, když potřebuješ plakat a rukou, když nemáš odvahu jít dál. Dokáže se však i smát, když máš radost.

         Adriana stále ještě neví, na jakou školu půjde. Nějak jí tento fakt přestává vadit. Doma na ní křičí, že se věčně toulá, ale Adriana je teď někdo. Vedle Natálie a Olgy je někdo. Dokonce si jí všímá i jeden kluk – Pavel. Je to jeden z nejkrásnějších kluků, která kdy viděla. Ale Adrianu baví si s ním hrát. Hlavně tahle škodolibá hra baví Natálii a Olgu. Navíc se jí stále ještě líbí Lukáš. I když už nejsou tak velcí kamarádi jako na začátku.

         Pak je tu ještě jeden chlapec. Adriana ho vůbec nemá ráda. Je to takový ten typický machírek – pan HOKEJISTA, který může všechno. Občas se snaží s Adrianou navázat řeč, ale ona to dost nelibě nese – obvykle ho odpálkuje nějakým ostrým slovem. A občas dokonce stačí se ošklivě podívat. Někdy se Adriana diví, co všechno dokáže…

         Ano, to se Adriana diví ještě dnes. Město se lehce noří do podvečerní šedi, ale ona na svých chodidlech ještě cítí horkost dne, kterou je prosycen každičký kámen chodníku. Vlastně neví, proč byla na Radka tehdy tak ošklivá. Vlastně ho skoro vůbec nezná, nikdy k tomu neměla důvod. A to s Pavlem je celé možná ještě horší. Jak kdyby tahle Adriana byla cizí, jak když ji nezná…

         Je konec léta. Adriana má zbalené tři veliké tašky. Dnes odjíždí na internát do cizího města. Celé léto se těšila. Těšila se, že potká nové lidi. Teď už ani neví, zda se těší. Dokáže poznávat nové lidi bez Natálie a Olgy? A navíc jistě ví, že se jí bude stýskat. Bude se jí stýskat po Natálii, Olze, Lukášovi, Pavlovi… Adrianinou tváří si hledá cestičku tichá slza. Ví, že se bojí. Bojí se, že ji opět nebude nikdo mít rád. Na druhou stranu je to nový začátek. Adriana může začít žít úplně jinak…

         „Áďo!!! Jedeme, přestaň se vymalovávat!“ to na ní volá její malý bráška Fanda. Kdyby tak tušil… Adriana se rozhlédne po pokoji – tak sbohem.

         Před domovem mládeže na Adrianu stále čeká Ben. Usmívá se, ale Adriana moc dobře ví, že o ni měl teď starost. „Je Ti líp?“Adriana jen tiše kývne. Oba dobře vědí, že líp je silné slovo. Ben se ale dále neptá a vyprovodí svou kamarádku až na sedmé patro…

         „Tak jsme tady! Vystupovat!“ volá vesele tatínek. Před Adrianiným zrakem se otevře pohled na dva ohromné paneláky tyčící se nad záplavou betonu. Nenávidí výšky a tak tajně doufá, že bude bydlet v prvním patře. Všude kolem se to jen hemží neznámými lidmi a Adriana si nestíhá ani jednoho z nich zapamatovat.

         Náhle stojí v krásném stříbrném výtahu a sleduje, jak tatínek tiskne číslo 7. Její sen o prvním patře zdaleka nevyšel. Na předposledním patře jednoho z vysokých domů se jí ujme paní Sábová. Adriana si může vybrat postel, protože její spolubydlící ještě nedorazily. Je to milá paní a Adriana ji slyší říkat, že budou s Ádinkou určitě dobře vycházet.

         Když rodiče odjíždí domů, Adrianě se spustí z očí další slzy…