Cestovatelská

Cestovatelská

Jednou takhle vyjel jsem si,

až do Číny na kole,

podkolenky natáh jsem si,

střihl jsem to přes pole.

Podkolenky zablácený,

to jsem tomu ale dal,

z cesty celý znechucený,

do volů si nadával.

Musel jsem se domů vrátit,

podkolenky převlíct si,

cestu už nebudu si krátit,

je tu plno silnicí.

Na cestu jsem se tedy vydal,

přes tu silnic hustou změť,

s čím sem ale nepočítal,

byla Velká čínská zeď.

Zkoušel jsem ji teda přelízt,

šlo to špatně, bohužel,

podkolenku jsem si roztrh

a na druhý straně zahučel.

Za rohem se vynořil

nějakej komunista,

bylo mi hned zcela zřejmé,

že nadávat se chystá.

„Co ty spratku, co si myslíš,

že tě sem vlízt necháme?

Seš snad  špion americkej?

Špehy rádi nemáme...“

Řekl jsem mu, že se plete,

že jsem chlapec z Moravy,

komunista svraštil čelo,

asi nepoznal pohlaví.

„Tak co s tebou budu dělat,

mám tě snad teď nechat jít?

Budem muset na stanici,

se soudruhy se poradit.“

Na stanici všechno rudé,

zdi, obleky, peroxid,

jen tvářičky jsou žluté,

a na plakátech pracující lid.

Ve stanici radili se

soudruzi celé hodiny,

nakonec všichni unesli se,

že nepustí mně do Číny.

A tak celý nazlobený,

domů jsem se vrátil,

kde se otec v restauraci

slivovicí klátil.

V hospodě se zatím nejspíš

strhla velká mela,

 neboť když se fotr vrátil,

byl modřina celá.

Když byl potom v předsíni,

na chodbě mně uviděl,

vykopl mně ven ze dveří,

„abych tě víckrát neviděl!“

Z domova jsem fakt odešel,

nenávidím otce,

cestuju teď s cirkusem

v malý maringotce.