Minuta ticha pro Baču

Minuta ticha pro Baču

         „Tak kde sakra je?“

            „Jestli do půl hodiny nepřijde, tak to zabalíme, bez něj to nemá cenu.“

            „Až ho potkám, tak si to s ním vyřídím.“

            „Je to kretén jako, ví že máme vystoupení a jako klidně si nepřijde, narvu mu hlavu do záchodu, debilovi jednomu!“

Tento rozhovor mohl slyšet každý, kdo by právě poslouchal za dveřmi jednoho z vinných sklípků na Stavovské ulici v jednom malém městě na jihu Moravy. Měla se zde konat zkouška místní heavymetalové hudební skupiny Katana, ovšem zatím bylo slyšet jen znuděné drnkání na kytaru a zívání. První, kdo po téměř deseti minutách ospalého ticha či občasného zaznění zvuku některého z nástrojů promluvil, byl nejstarší ze členů skupiny, sedmnáctiletý doprovodný kytarista a hlavní zpěvák skupiny v jedné osobě Lukáš Mastný. Druhý hlas patřil jediné dívce v kapele, klávesistce Aničce Nelovské a třetí bubeníkovi s hlubokým hlasem Jakubovi Trámovi. Oběma bylo šestnáct let. Tím, kdo poněkud méně vybranými slovy ale zato celkem výstižně vyjádřil momentální rozpoložení všech přítomných členů Katany byl patnáctiletý Karel Pláňek, který dělal skupině basistu a zároveň pokladníka.

            Ten den byl zrovna pátek a zkouška byla domluvena na třetí hodinu odpolední s tím, že bude kladena obzvláštní pozornost na písničky, které zazní při jejich vystoupení v místním klubu Ametyst příští sobotu. Ten, komu hrozilo, že se vykoupe v záchodě, byl frontman skupiny Jiří Batyšek, alias Bača, ovládající sólovou kytaru. Jeho tatínek, který byl jedním z nejbohatších lidí ve městě, skupinu štědře sponzoroval. Katana v minulosti vystupovala už třikrát a její nadcházející vystoupení mělo být zatím nejdelší. Poprvé mělo také pořádnou reklamu.

            Bylo už za dvě minuty čtyři, když proud nadávek na Jirkovu adresu přerušilo zvonění Jakubova mobilního telefonu. Všichni ukázněně ztichli, aby nerušili volajícího a Jakub hovor přijal. Byla to Jirkova maminka: „Kubo, Jirka dneska nepřijde.“ Jakub ihned z jejího hlasu poznal že něco není v pořádku. Ale to už paní Batyšková pokračovala. „Vyřiď všem, že Jirka dneska nepřijde.“ opakovala se Jirkova maminka, „On opravdu nepřijde...on už nepřijde nikdy.“

Jakub se snažil pochopit význam tohoto sdělení. Jako první ho napadlo, že Jirka něco provedl a rodiče mu zakázali ve skupině hrát. Potom si ale vzpomněl, jak ho ve hraní vždy podporovali a bylo by tedy velice nelogické, kdyby mu to teď znemožnili. Mohl se taky rozhodnout, že už chodit nebude...ale ne, to by jim přece přišel říct sám, na to byl čestný dost. Kubovi přeběhl mráz po zádech. Snad se mu něco nestalo? Snažil se co nejvíce se ovládnout a zeptal se: „Jak to myslíte, že už nepřijde?“ „Víš Kubo, on...on...on skočil...náš Jirka skočil z mostu!“ Jakubovi trvalo několik sekund, než mu došla absurdita právě poskytnuté informace. Bača a sebevražda? Taková hloupost...paní Batyšková si z něj dělá legraci. Nebo snad ne? Jirkova maminka teď plakala do telefonu, jako by jí teprve teď došlo, co pro ni synův čin bude znamenat. „Paní Batyšková, to bude určitě nějaký omyl, to přece není možný, aby Jirka...“ nedokázal to vyslovit, „Paní Batyšková, vydržte, hned jsme u vás!“ Kuba slyšel ještě pár vzlyků, než hovor ukončil. Zvědavé pohledy jeho kamarádů z Katany, které ho doprovázely celou po celou dobu jeho telefonátu teď přerostly v překotné otázky, co je s Jirkou, kam a proč se chystá Kuba jet a nakonec Karlovo: „Tak mluv, kurva!“. Jakub byl ohromě vděčný Aničce, která všechny nakonec umlčela slovy: „Tak mlčte, ať nám to může říct, né!

            „Já nevím, Jirkovi se něco stalo, prej skočil z mostu nebo co, musíme k nim domů, dozvíme se víc.“ Jakub se cítil, jako by slova, která říkal ani nepatřila jemu. Zmatek, který teď zavládl v jeho hlavě se dá jen těžko popsat. Jeho mozek pracoval na plné obrátky. Jirka byl jeho nejlepší kamarád už od první třídy. Jednoduše si nedokázal připustit, že by najednou žádný Jirka nebyl. Jedna část jeho vědomí se ho snažila přesvědčit, že to celé není pravda, že je to jen zlý sen, že si Jirkova maminka přece jen vymýšlí. Druhá část ovšem naprosto jistě věděla, že je Bača mrtvý, že už ho Jakub nikdy neuvidí a že je všemu konec. Do toho se mu promítaly společné zážitky a plány současně s jejich společnými úspěchy i průšvihy. Jen jediné věděl jistě. Musí se ihned dostat k Batyškům a dozvědět se, jak to tedy je doopravdy.

            S rychlostí, za kterou by se nemusel stydět ani Roman Šebrle vyběhl ze zkušebny a zamířil si to k nejbližší zastávce MHD. Jeho kamarádi, dosud šokovaní tím, co jim Kuba právě sdělil, vyběhli za ním a jediný Karel si vzpomněl, že by měl zkušebnu zamknout.

            „Dělejte, pojďte,“ popoháněl všechny zepředu Jakub.

            Autobus stihli až těsně před odjezdem. Kuba byl tak zabraný do přemýšlení, že zapomněl zaplatit a udělal to za něj Lukáš, který nastupoval po něm. V autobuse byli všichni čtyři středem pozornosti, protože se nahlas dohadovali, co se vlastně Jirkovi stalo. Padaly první nesmělé teorie, jedna bláznivější než druhá. Když dojeli do cílové stanice, vyhrnuli se všichni z autobusu a málem porazili starší paní, která šla kolem.

            Od zastávky k vile manželů Batyškových to bylo asi sto metrů, které čtveřice zdolala za necelé půl minuty. Proběhli otevřenou brankou a už zvonili na zvonek. Otevřel jim pan Batyška. „Pojďte dál kluci, vyzouvat se nemusíte.“ Aničku se mu povedlo přehlédnout, ale ta měla teď úplně jiné starosti. Jirkovu maminku našli v kuchyni, kde byla právě podrobována policejnímu výslechu. Když je uviděla, znovu se rozplakala. Potom vstala a objala je, čímž je všechny tak trochu vyvedla z míry.

Potom si vzal slovo policista. „Vy jste Jiřího Batyšku znali?“

            Jak, znali, snad známe, říkal si Jakub, který cestou dopěl k názoru, že se Jiří pádem z mostu jen lehce zranil a je v nemocnici.

            „Ano, známe ho, měl přijít na zkoušku naší skupiny, ale nepřišel. Co je s ním?“ zmohl se na odpověď.

            „Bohužel vám musím oznámit, že dnes odpoledne kolem třetí hodiny spáchal Jiří Batyšek sebevraždu skokem z Machnického mostu. Budeme s vámi všemi muset sepsat protokol.“

            Zbytek skupiny Katana zůstal stát jako opařený. Takže je to pravda. Bača je mrtvý! Ten veselý a mimořádně nadaný kluk je mrtvý! Bača spáchal sebevraždu! Pomalu jim to docházelo. Už ho nikdy neuvidí. Už nikdy se nebudou smát jeho vtípkům. Už nikdy nebudou žasnout nad jeho kytarovým uměním...

            Lukáš svěsil hlavu do dlaní a mlčel. Karel neustále opakoval: „Do prdele to není možný, do prdele to není možný!“ Jakub se rozhlížel po ostatních a už nedokázal zadržovat slzy. Valily se mu teď po tvářích a skapávaly na modré tričko, které měl na sobě. Podíval se na Aničku. Ta se sesunula do židle a seděla s hlavou vzpřímenou s pohledem upřeným kamsi do zdi. I přes všechny otřesné zážitky z posledních minut si Jakub poprvé v životě uvědomil, jak moc se mu tahle dívka líbí. Měla hnědé, lehce vlnité vlasy spletené v copánku, který jí sahal přibližně do půli zad. Obličej měla lehce jen lehce nalíčený, ovšem i to stačilo, aby byly zakryty malé nedostatky její kůže. V modrých očích se jí nyní zračil neproniknutelný výraz někoho, kdo se úporně snaží zakrýt právě probíhající boj ve své hlavě. Jakub si rovněž všiml, jak je vnitřně silná. Jiná dívka by se na jejím místě topila v slzách, ale ona tu jen tiše sedí a zírá do stěny.

            Policista, který dosud ohleduplně mlčel, si odkašlal a trochu netrpělivým tónem řekl: „To je zatím všechno, paní Batyšková, a vy, pane Batyška, mohl byste prosím jít se mnou teď na stanici? Dořešíme to tam. A vy pojďte taky.“ pokynul Kubovi, Aničce, Lukášovi a Karlovi.

            Na policejní služebně čekal všechny nepříjemný výslech, po kterém nikdo ze skupiny neměl nejmenší náladu na jakékoliv povídání. Ani Jakub se nezmohl na nic jiného než na krátké rozloučení a odploužil se rovnou domů. Tam dorazil o půl osmé a čekal ho druhý výslech. Když rodiče zjistili, co se stalo, snažili se ho utěšovat, ale Jakubovi to dělalo ještě víc zle, a proto se radši zamkl do svého pokoje a s nikým nemluvil.

            Toho dne už Kuba z pokoje nevyšel. Jeho maminka ho donutila, aby se na chvíli odemkl, a přinesla mu jídlo, ze kterého však Kuba snědl sotva pár soust a znovu upadl do depresivních myšlenek na svého kamaráda. Proč to udělal? Jestli měl nějaké trápení, proč mu to neřekl, říkali si přece všechno?! Co ho tolik tížilo, že si sáhl na život? Pokud věděl, žádný dopis na rozloučenou se nenašel... Bral snad drogy? Kuba věděl o několika případech, kdy drogy dohnaly jejich uživatele až k sebevraždě. Ale to by snad na Jirkovi poznal, za tu dobu, co spolu kamarádili, ho poznal natolik, že podle jeho výrazu a chování věděl například o jeho problémech s přítelkyní dřív, než mu to stačil říct. Měl snad deprese? Sakra, bylo mu šestnáct, může mít tak mladý člověk vůbec deprese?  Někde četl, že může... Když o tom Jakub přemýšlel, měl pocit, že se Jirka přece jen za posledních pár týdnů změnil. Byl méně spolehlivý, občas se choval trochu podivně, méně se smál, dokázal změnit náladu z minuty na minutu... Přesto byl však Jakub přesvědčený, že je za tím něco jiného. Jak tak přemýšlel, sklouzl k paranoidním myšlenkám, ve kterých obvinil z Bačovy smrti nejprve všechny známé, učiteli ve škole počínaje a kamarády ze skupiny konče. Potom začal obviňovat i sám sebe. Připadalo mu, že se k němu choval velice nevděčně a zle, když ho kritizoval za jeho občasnou vychloubačnost či tvrdohlavost. Bylo krátce po půlnoci, když cítil, že už to nevydrží. Musel ven. Musel na vzduch. Rychle na sebe hodil bundu a vyběhl z domu do chladné noci.

            Běžel a nevěděl kam. Věděl jen, že musí běžet, nebo se zblázní. Nebude snad lepší, když se taky zabije? Koneckonců, třeba se s Bačou zase potká a vyžádá si od něj vysvětlení jeho zoufalého činu. Zabiju se, říkal si, zabiju, tohle se přece nedá vydržet, taky skočím z mostu, bude to důkaz přátelství, které k Bačovi cítím!

            S těmito myšlenkami se rozběhl k onomu mostu, který se stal osudným i Jirkovi. Byl to železniční most, který překlenoval údolí Machnického potoka a byl vysoký bezmála čtyřicet metrů. Jak se k němu blížil, zdálo se mu, že na jeho kraji kohosi vidí. Určitě to byla žena, nebo spíš dívka. Stála na spodní příčce vnější strany zábradlí a před ní už nebylo nic, jen černočerná propast. V silném světle měsíce rozeznával dvě ňadra a dlouhé vlasy spletené v copu. V dlouhém copu, sahajícím asi do půli zad. Bože, snad to není...!

            Doběhl k Aničce právě včas. Zachytil ji právě v okamžiku, kdy se pouštěla zábradlí s úmyslem skočit. Vzal ji pod pažemi a vytáhl ji za zábradlí. Dělal to bez rozmyslu, jako by sem on sám nepřišel za stejným účelem, totiž ukončit svůj mladý život. Věděl jen, že musí Aničku za každou cenu zachránit. Musí ji zachránit protože...nevěděl proč, najednou mu však nesmírně záleželo na tom, aby žila!

            Když Anička slyšela, že se k ní někdo blíží, rozhodla se, že už to nebude dál prodlužovat. Zoufalství, které se jí po smrti jednoho z nejlepších kamarádů už prostě nemohla vydržet. Když se konečně odhodlala a pustila se špinavého zábradlí, zachytily ji zezadu něčí ruce. Bránila se, ale to už ji neznámý přetahoval přes zábradlí na druhou stranu a přitiskl ji k sobě. Byl to Kuba. V jeho objetí z ní vyprchaly myšlenky na sebevraždu, přesto však už nedokázala zadržet prudký příval emocí a přestálého zoufalství, které se na ni valilo v posledních hodinách, a rozplakala se. Plakala kvůli Jirkovi i kvůli sobě. Plakala kvůli tomu, že byla natolik slabá a málem si sáhla na život. Plakala kvůli tomu, že byla zaslepená svojí bolestí a nevšimla si člověka, který jí teď zachránil život a kterého z hloubi duše miluje. Konečně plakala...

            Stáli tam v objetí ještě velmi dlouho, když konečně Anička zvedla hlavu a podívala se Kubovi do očí. Byly také plné slz, přesto se na ni dívaly s nadějí a takovou něhou, že se neovládla a políbila Jakuba na ústa. Ten byl na několik okamžiků překvapen, ale rychle se vzpamatoval a její polibek jí se vší láskou a vroucností, kterou v sobě měl, oplatil.

                        Stáli by a líbali se tam snad až do rána, ale Kuba si ponechal alespoň tolik zdravého rozumu, aby Aničku odvedl z mostu, kde mohl každou chvíli jet vlak. Potom se spolu procházeli ztichlým městem ještě několik hodin, když je přepadla únava z náročného dne a Kuba doprovodil Aničku domů. Sám se vplížil do domu co nejtišeji, aby neprobudil spící rodiče, a zapadl do svého pokoje. Znovu se vrátil v myšlenkách k Jirkovi, ale teď mu jeho ztráta nepřipadala tak velká. Měl přece Aničku! A tak, po chvíli přemítání konečně usnul.

            Na další den svolal Kuba mimořádnou zkoušku Katany. Sám se nejprve stavil pro Aničku a přišli na zkoušku spolu. Když Lukáš s Karlem viděli, že se Anička a Jakub drží za ruce, byli na výsost překvapení. Hned se ptali, odkdy spolu chodí a jak se dali dohromady. Jakub a Aničkou se však na sebe podívali a nechali si tuto záležitost raději pro sebe.

            Potom se hovor stočil na Baču. Lukáš se od Jirkova tatínka dozvěděl, že jejich kamarád měl od narození vážnou duševní nemoc, která se projevila teprve před několika týdny. „Sakra, kdyby aspoň něco řek, ale von si to schovával pro sebe, dyť jako jak to jinak mohlo dopadnout?!“ mínil Karel. Pro Jakuba bylo tohle zjištění šokující, ale alespoň už věděl, co bylo příčinou kamarádova činu a vlastně ho i celkem chápal.

            Dál se muselo prodiskutovat plánované vystoupení. Všichni počítali s jeho zrušením, tu se však se vytasil se svým trumfem Karel. „Hele, jako ptal sem se jednoho borca vod nás a von říkal, že by to zkusil nacvičit, von je jako přes tu kytaru celkem machr, že bysme to mohli vodehrát s ním. Myslim, že by si to Bača přál.“ Všechny to zaskočilo, ale museli uznat, že má Karel pravdu. A mezi sebou přivítali Michala Hrabce.

            Michal byl opravdu „machr“, týden každodenního zkoušení mu stačil k tomu, aby se naučil všech patnáct písniček a jako zázrakem se dokázal s ostatními i perfektně sehrát.

            V sobotu přišlo na koncert do kulturního domu mnoho lidí. Bylo to částečně i proto, že se zvěst o smrti frontmana kapely rozšířila rychlostí blesku a nikdo nečekal, že se Katana tak brzo postaví na nohy. Jaké bylo jejich překvapení, když byl celý koncert zahrán tak famózně, že to bralo dech i nejzatvrzelejším kritikům skupiny. Po první písničce si vzal slovo Jakub:

„Dobrý den, ahoj, dovolte abych vás přivítal na dnešním koncertě skupiny Katana, který bychom chtěli věnovat našemu kamarádovi, který s námi ještě před týdnem hrál, ale my si s ním bohužel už nikdy nezahrajme. Je to pro nás obrovská ztráta a děkujeme tady Michalovi, že ho pohotově zastoupil a umožnil nám zde dnes vystupovat. Takže prosím minutu ticha pro Jiřího Batyšku alias Baču!“