Svině hodný mučivý smrti

Když se Jones probudil, zjistil že nemá ruce.

Sny byly plné paniky, explozí, nesmyslných, nekonečných útěků, a sovětských vojáků

znásilňujících prdelaté a ceckaté němky na výstavě "Svět minerálů a kaktusů 2008".

Když se Jones probudil, zjistil že nemá ruce. Ani levou, ani pravou. Kratičké pahýly

byly dokonale zataženy kůží, nikde ani kapka krve. Jonesovi skočil do vyschlého hrdla

knedlík brutálního, fundamentálního strachu.

 

Na stole ležel vzkaz napsaný jeho vlastníma rukama: "Promiň, nemá smysl ti to

vysvětlovat, ale skutečně už to takhle nešlo dál. I ruce mají své srdce, a to nás

nutí tě opustit."

 

Jones začal řvát. V předsíni se něco pohnulo. Vlítnul tam a zahlédl svoji pravačku

jak se snaží otevřít dveře. Rozběhl se za ní, snaže se jí chytit do zubů, ruka však

byla příliš mrštná. V jednu chvíli ji skoro měl, tu se ale objevila odkudsi levačka a

surově mu podrazila nohy.

 

Jones ležel v rohu obýváku, a přes rozbitý obličej mu tekly slzy. "Proč?" sténal.

"Proč mi tohle děláte! Vy svině, vy kurvy, vraťte se mi zpátky, tohle je proti bohu,

proti přírodě, proti všemu! Nemáte na to právo, co chcete beze mě dělat!!! Chcípněte,

zabiju vás!!!"

 

V předsíni vrzly dveře... a pak jenom ťapkání prstů po schodech. Jones osaměl. Chvíli

ještě brečel, pak zjistil že už nemůže. Terminální mráz lezl skrz páteř do celého

těla a jeho slzy zmrzly. Anestetikum šoku mu zabránilo chcípnout bezmocností. Jones

se těžce zvedl a jako zombie se dopotácel ke dveřím, kde ležel poslední vzkaz.

 

"Levá říkala, že nemá smysl se o tom s tebou bavit. Teď vidím, že měla pravdu. Holt

někomu hrabe psychicky, někomu srdečně. Jdeme jen za hlasem svého srdce, a jsme teda

podle tebe podlý svině hodný mučivý smrti. Co ti na to máme říct?"

 

Ale poslední větu už Jones neviděl. S vřískotem vyběhl z bytu a hnal se ulicí.

Totální troska, posraný a pochcaný se zhroutil u obchoďáku Tesko. Páchnoucí

bezdomovec mu do hrdla nalil lahváče a uchránil tak na pár chvil jeho bídný život.

"Co mi to udělaly?" ptal se Jones sám sebe. "Co vlastně mám dělat? Vždyť se ani

nenajím, co, já si ani neutřu prdel, já si už ani nevyhoním čůráka. Dyť já se, kurva,

ani nemůžu zabít!"

 

Ubohý Jones seděl opřený o zeď Teska a díval se na lidi kolem... lidi bez rukou...

bez nohou... bez lásky... Ubohý Jones, jenom trochu přecitlivělý.

 

Somrák ve staré sovětské uniformě se k němu přitočil... Řekl: "Eto jesť totalnaja

vojna v režime nebitie vremeni..." Chyběl mu nos i uši... Ale Jones mu přesto záviděl

jeho ruce, tak moc, jak člověk může závidět jenom něco, co mu vždycky mělo patřit.

Nad obzorem se zablesklo a s atomovou zkázou za sebou přilétaly těžké Antonovy a

sypaly ze svých útrob výsadkáře s plynovými maskami, kteří ještě ve vzduchu dostali

takovou dávku radiace, ža na zem dopadali vesměs mrtví.

 

Najednou byla noc a domy hořely a nikde už nebyli žádní lidé, jenom odkudsi zdálky

byl slyšet ženský křik.

 

Jones si uvědomil, že vůbec neví jak z toho ven, pak vstal, šel k betonovému sloupu a

začal do něj bušit hlavou.

---