Libůstky: Taková nespoutaná fantazie

 „Srdce je orgánem vášně,“ řekl sešlý, vrásčitý muž a zapálil si cigaretu.

Mladík na druhé straně lejstry obsypaného stolu se zašklebil v úsměvu. „Vždycky jsem zastával názor, že vášeň… eh, že dlí spíš v koulích než v srdci.“

„Opravdu? Vášeň je součástí duše, tak byste o tom měl přemýšlet. Skutečně si myslíte, že by lidskému myšlení vyhovovalo vnímat duši pronikající na povrch skrze něco tak nízkého, jako je žláza vyměšující semeno?“

„Já vím vo duši hovno. Ztratil jsem ji už dávno.“

Taková nespoutaná fantazie

Chlapec se velkýma zelenýma očima zahleděl se na kuličku obíhající po lesklé kovové elipse, perpetum mobile, které neustále samo sebe uvádělo do pohybu. Na kuličce se odrážela elipsa a lámal se o ní i odraz barev celé místnosti, paprsků a oblohy z venku, zeleň kaktusu postaveného na skříni i šedivé vlasy muže za stolem. „Nebude vám vadit, když si náš rozhovor budu nahrávat?“ otázal se muž.

„Víte, tedy, kdyby to nebylo…“

„Nutné, myslíte? Ale jistěže není, to bych se neptal. Můžu si alespoň dělat poznámky?“

„Jistě, samozřejmě, cokoliv co uznáte…“ chlapec zčervenal a sklonil hlavu.

„Uvolněte se, vaše rozpaky celý tento rozhovor jen zkomplikují.“

„Promiňte..“

Doktor se suše pousmál, pak třikrát zacvakal pérkem propisky„To nic,“ znovu trojí zacvakání, chlapec krátce vykoukl z pod ofiny po propisce a zase sklonil hlavu. „Vadí vám to cvakání? Já se omlouvám. Můj nový zlozvyk, přestávám totiž kouřit, mnoho mých pacientů kouř v místnosti rozrušoval.“

Chlapec se nesměle pousmál. „To mě taky … nemám rád…“

„Tedy od vaší matky jsem zhruba obdržel obrysy toho, o co ve vašem problému jedná, ale je nezbytné, abyste mi to objasnil sám.“

„Ano maminka jistě velmi přeháněla, to ona vždycky, ale já to chápu má o mě…“ Chlapec se znovu odmlčel a sklonil hlavu.“

„Jste velmi silně vázán k vaší matce?“

„Snad… tedy ano. Od doby co umřel otec, já a maminka…“

„Přísně trváte na oslovení maminka?“

„Ach a-a-no, asi ano, já ani jsem si… promiňte.“

„Ne to já bych se měl omluvit. Přejděme tedy k vašemu problému. Pokud to shrnu v kostce, vaším problémem je příliš bujná fantazie, která neustále zasahuje do vašeho každodenního prožívání.“

„Snad by to tak mohlo být… tedy ano, je to tak. Moje maminka… moje mat-ka, mi často vyčítá, jak jsem víte…“

„Ano?“

„Že jsem nerozhodný.“

„Přede mnou se nemusíte bát mluvit tak, jak je vám to přirozené a uvažovat tak, jak normálně uvažujete. Naopak, je to nasnadě. Mohu se zeptat, co jste si představil, když jste sledoval obíhat tu lesklou kuličku?“

Chlapec konečně vzhlédl a zadíval se muži rovnou do tlustých skel brýlí. „Připomnělo mi to měsíc, kde se na  povrchu odráží světla celého vesmíru. Hvězdy, planety, moře a sníh.“

„I sníh?“

„Ano víte… promiňte, ale vaše vlasy…“

„Ach ano chápu,“ zasmál se muž. „Mé šedivé vlasy. To je moc zajímavé, a co se vám vybavilo při cvakání té propisky?“

„Kopyta koní… víte, pro mě je to, co je v mojí hlavě, moje fantazie, jak jste řekl vy, ty moje blbosti, jak by řekla maminka, je to pro mě důležitější, skutečnější, než to co je opravdové. To co ostatní říkají, že je opravdové.“ Chlapec se rozpovídal a jeho hlas se zadrhával a přeskakoval v tónu, jak nebyl zvyklý mluvit souvisle delší dobu. „Já když se dívám do lesa, nevidím ten skutečný les, ale vzpomínám na lesy z knížek, které jsem četl, nebo jak jsem se prodíral lesem, ale v počítačových hrách, nebo jako vtělený do nějakého, víte, filmového hrdiny. Ale úplně nejkrásnější, ne, nejskutečnější je pro mě když si tvořím svůj vlastní svět. Úplně takový jaký chci a tam je můj problém, to je důvod, proč jsem k vám skutečně chtěl přijít, nejen protože maminka… protože jsem musel, ale i chtěl. Potřeboval jsem pomoc, tedy víte, stále potřebuji.“

„Řekněte mi rovnou čeho se ta pomoc má týkat.“

„Já se zamiloval.“

„A vaše představivost vám brání ten vztah prožívat na plno?“

„Ne já se zamiloval do své představy.“

„Ach tak. Popište mi prosím tuto představu. Je to muž, či žena?“

„Žena, ano, ona má dlouhé vlasy… kaštanové a oči fialové, úplně jasně fialové barvy a její kůže, víte, možná já nejsem úplně přesný… já neznám, neumím o tom mluvit, nejsem zvyklý, víte… ona je kentaur.“

„Jak to přesně myslíte?“

„Prostě bájné zvíře… kentaur, jako v mýtech, nebo i hrách, počítačových hrách, nebo víte… v seriálu o Herkulovi. Já vím, že není skutečná! Že je to jen něco, ne někdo v mé hlavě, ale pro mě to není jen… jako. Je opravdovější než cokoliv… i než moje matka. Ale já se nechci této mojí… této představy zbavit, to ne! Já jen potřebuji poradit, zjistit jak se k ní mám chovat, to od vás potřebuji, takovou pomoc. Jak s ní mám mluvit, jak jí být blíž, být skutečně s ní a ne napůl tady a jen na půl s ní. Neustále bych chtěl… být jen s ní.“

„Myslím, že už vám rozumím. Tedy ta vaše představa, ne promiňte ta kentauří samice…“

„Jmenuje se Leila.“

„Dobrá tedy Leila. Má kaštanové vlasy jako vaše matka. Má i její tvář? Respektive postavu. Vaše matka je velmi atraktivní žena, nebo spíše jako mladší zřejmě měla atraktivní postavu. Trávíte s matkou většinu času, nebylo by nic podivného, kdybyste si její obraz přenesl do této sexuální vize.“

„Já…“ chlapec opět znervózněl, byl v tváři úplně rudý, potil se a hlavu měl skloněnou, aby mu vlasy stínily jeho dokořán rozevřené zelené oči. „Víte, já tedy víte, takhle o tom nepřemýšlel. Nikdy.“

„Nevadí, mohu se zeptat jinak, je zvláštní, že Leila je právě onou kentauří samicí. Neberte to přímo jako něco nepřirozeného. Zeptám se vás jakoby oklikou. Viděl jste někdy kobylí vagínu? Na obrázku, nebo v televizi, nemá například někdo z vašich známých koňskou farmu?“

„Ne.. tedy to opravdu… na to si nevzpomínám…“

„Ano,“ muž zacvakal propiskou, položil ji a otevřel šuplík. Tam vedle naskládaných videokazet ležela krabička cigaret. Nejdříve vytáhl jednu cigaretu a zapálil si. „Nechápej mě nijak zle, já jen už ze své praxe vím, že to co lidé velice rádi považují za něco posvátného v sobě, pravdu prastarých mudrců, dotyk Boha, nebo nekonečnou fantazii, jako je tvůj případ, často pramení jen ze sexuální deviace, snahy si tuto úchylku vysvětlit, sžít se s ní. Mám tu jisté videokazety, není to nic nelegálního, mám to v rámci psychoterapie. Nemusíš se vůbec bát, ba ani stydět se na jednu z těch videokazet podívat.“

„Já nevím.. já opravdu, pokud mně.. to nějak… já právě nevím…“

„Ale já ano,“ vyfoukl obláček dýmu. „Je to nezbytné v rámci zjištění tvého stavu. Podíváš se na tu videokazetu, a pak mi sdělíš, zda tě to vzrušilo. S ohledem na tvojí sexuální fantazii, kterou jsi mi zmínil, předpokládám, že by tě to mohlo vzrušit. Pokud se obáváš, že by tě někdo, třeba tvá matka, při tom nachytala, můžu ji o celém experimentu samozřejmě informovat.“

„Já nevím… ne to… já nevím, to nemůžete…“

„Mohl bych, ale jiné řešení by bylo, že bys se na ten film podíval přímo tady u mě, pokud nechceš riskovat…“

„Já nevím… tohle opravdu… musím?“ vzhlédl chlapec, v očích slzy.

„Ano. Pokládám to za nezbytné.“