Já potkan 2

Ha, supr, už zase vypad a noťas je tu jen pro mě… kdyby mě viděl, ten by koukal jak vyvoraná myš – ode mne to sedí, co? Naposled když jsem měl příležitost, tak byl ten prašivej laptop zavřenej a i když umím hodně, tak tohle fakt neotevřu a okousat jsem si to netroufnul. Teď to ale ten ňouma nechal otevřený, a že je to vypnutý? Žádnej problém, jsem přece potkan ne? … sakra… kde se to… Juj, co to? Rychle do klece!!! Ufff, to jsem se lekl. Co to bylo? Opatrně… jen vykouknu z domečku… nic… tak vystrčím čumák z klece… nebo ne? Kdybych aspoň nebyl tak zvědavej… cože? ( sedí u notebooku a vztekle cvaká zubama ) to se jen otevřela CD mechanika? Dobře, kde se to ale… jo tady. A už to běží…

 

            Když jsem se probudil, byla příjemná tma. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomil, kde jsem a proč nejsem na hromádce se svou tlupou. Trošku se mi zastesklo, pak jsem ale ucítil známou vůni: „Ha, že by piškot? Konečně něco dobrého.“ Opatrně, plný nedůvěry k novému prostředí, jsem začal očichávat okolí. „Chtělo by to tu pořádně počůrat, abych věděl, že je to moje.“ Jak jsem si usmyslel, tak jsem i udělal a hned mi bylo lépe.

Prošel jsem se po garsonce a začal zkoumat z čeho to asi tak je. Pod pilinami je jakýsi plastový šuplík, když jsem začenichal, ucítil jsem známou libou vůni a uvědomil jsem si, že to kdysi sloužilo jako něco v ledničce. Kdybyste to náhodou neznali ( to jako vy lidi ) tak je to taková skříň, kde je zima a kde všechno zůstane čerstvé. Na tom byla postavená skládací přepravka dnem vzhůru, první patro tvořila sololitová deska no a samozřejmě hamaka – to je něco jako houpací síť, jenže mnohem lepší a pohodlnější. Shora taky voněl ten piškot. Ještě prostředkem byla upevněná větev na lezení – musím přiznat, že jsem se jí povětšinou s radostí vyhýbal, nejsem přeci žádná veverka, radši si nahoru vyskočím – pak minerální kámen, do kterého jsem za ten rok párkrát hryzl a zjistil, že je to nechutný přinejmenším tak, jako zrní a nechal jsem to svému pánečkovi, třeba si to jednou zkusí okusovat taky, já se mu na to můžu raz dva. A ještě tam byla houpačka z roličky toaletního papíru, což mě hrubě uráželo, tak jsem se tomu vyhýbal. Celá ta „klec“ mohla mít rozměry tak 50x40x30 cm, no prostě garsonka.

Po průzkumu jsem si uvědomil, že mám hlad, tak jsem sežral vše co šlo, včetně zrní – asi jsem tehdy byl fakt zoufalej – a šel se napít, když jsem se napil, řekl jsem si, že vyzkouším páníčkovu trpělivost a taky jak bude na co reagovat a dno misky jsem řádně a svědomitě naplnil pilinami. Dolů do pilin jsem taky hodil kus jablka a ještě ho řádně pilinami obalil. To vše mě unavilo tak, že jsem z toho usnul, šťastný že jsem zvládl obrovský nepořádek i okolo garsonky.

Ráno páneček přišel, usmíval se jak měsíček na hnoji, vyměnil s radostí vodu za čistou a dosypal zrní, chvíli se mi ještě štrachal v kleci, což jsem jen s velkou nechutí sledoval zalezlý úplně v koutku pod větví, tam na mě totiž skoro nemohl. Pak se někam vypařil a já se šel spokojeně prospat do hamaky. Pořádně na delší dobu se objevil zase až večer a hned ke mně. Stihl jsem v dostatečném předstihu schoulit zase v rohu pod větev a snažil jsem se tvářit co nejzmučeněji. Když se mě pokusil pohladit, zalezl jsem ještě víc pod větev. Zase mi vyměnil vodu, dal čisté piliny a něco dobrého k snědku. Pořád na mě mluvil, až mě z toho rozbolela hlava tak, že jsem ani cvakat zubama nemohl. Tak to šlo asi týden, pořád dokolečka. Až po týdnu někam zmizel a starala se o mě lidská samice… to byly časy, jak ta si mě rozmazlovala… žádný zrní – to bylo v misce jen pro okrasu. Občas jsem do té misky načůral v domnění, že to dá pryč a bude mě krmit jen dobrotami, k mé nelibosti se tak nestalo. Vždy mi nasypala čerstvé zrní, no ale naštěstí přidala sýr, jablko, hroznové víno, ořech a samé dobrůtky.

Po týdnu se páníček vrátil a vše se vrátilo do starých kolejí, zmenšil příděly – asi byla válka – ale místo toho mě krmil po zrníčkách, jak nějaké mimino. Poctivě jsem si od něj každé zrníčko vzal… co jsem měl taky dělat? Žaludek je neodbytný. Teprve když jsem si už od něho nechtěl nic vzít, nasypal do misky – což bylo dost zákeřné. Nicméně jsem pochopil, že bych se ho asi bát nemusel, že mi třeba ani neublíží.

Taky mě pouštěl na procházky a za provozu zjišťoval, kde má za skříněmi nepořádek… to vždy když jsem mu někam vlezl a vrátil se po chvíli celý šedivý. Ale je to dobytek, místo aby uklidil, díry „zazdil“. Na zem jsem se moc nepouštěl, tam mě pořád hlídal a říkal tam nemůžeš, tam nesmíš, tam nelez. Tak jsem si radši vylezl na stůl a poličku a shazoval věci dolů ke kleci – co kdyby se hodily? Na jednom patře poličky taky měl a dodnes má ořech s nápisem „pro případ nouze“ – nikdy nepochopil, že případ nouze je vždy a proto pokaždé zkusím ten ořech sebrat. Jinak mám po poličkách vlastně volný pohyb a čím jsem starší, tím méně mě hlídá – to ještě neví, co provádím ve zbrojnici ale to předbíhám o tom až později.

Jednoho dne náhle přišel i s vůdčím samcem a chvíli mi okolo mého bytečku tancovali s nějakým železným provázkem a pořád si něco zapisovali a povídali si. Prý se tu bude stavět, že by konečně bydlení na úrovni? Už by bylo na čase. No a dokonce se taky stavět začalo, teda takovýho rámusu – to jsem nezažil, to byl hnus. Po dvou dnech byla nová klec hotová… ale to vůbec nemluvím o tom, že při stavbě v ní třikrát seděla kočka Mína, která si jí asi nárokovala pro sebe, pomohlo až moje cvakání zubama, pak se konečně sebrala a odešla… no, já vím, že to asi nebyla moje zásluha, ale zní to hezky, ne? Potkan zahnal kočku.

Přišel můj další velký den, stěhoval jsem se do nového bytu ( do nové klece ) ačkoliv byla mnohem větší a byl tam už i domeček, spokojil jsem se pro začátek se sklepem a krčil jsem se v koutku na pilinách. Když vše utichlo, provedl jsem svou oblíbenou činnost a všechno jsem řádně počůral. A byl jsem rázem ve svém. Začal jsem postupně zjišťovat výhody svého nového sídla. Má to vlastně tři patra a technické podlaží čili sklep. Páníček si s tím dal asi hodně práce a já si toho taky nesmírně vážím, i proto jsem vždy všechny patra pořádně pročůral, aby mi je nikdo neukradl. To však nikdo z rodiny neocenil a Vranitko mi to vždy zasmradil saponem a pořádně všechno umyl. Tak jsem se na něho vybodl, udělal si jen technické značky, abych věděl kudy kam a šmytec. Ale až mi to někdo sebere, tak ať si to vyřizuje s pojišťovnou on, já se snažil.

 

Mno, to by pro dnešek stačilo, už mě bolí tlapky, příště se dozvíte něco víc o mém sídle o trablech s domečkem a když budete hodní přidám časem i překlad z lidštiny do potkanštiny a naopak. Jak mám sakra dosáhnout na klávesy Alt a F4, abych to vypnul? Ještě že mám ocas… to mi připomíná, víte co je křeček? Potkan bezdrát. Tak čus a sýra kus.