Neuróza

         Je to obří smetiště. Smetiště, které dokonale pohltilo město, jež bylo jeho stvořitelem. Zase prší. Popel. Je všude.

Hnědorudou oblohou poletují blesky, hřmí bez ustání.

          Z jedné tmavé díry ve velké hromadě bordelu vyleze, vyplazí se člověk.

Nebo to, co jím dřív bylo (pokud vůbec). Nahý humanoid, muž, černá špína zažraná do kůže všude po těle.

Šedé znaky, čáry a fleky různých tvarů natřené na černém těle popelem. Obratně po čtyřech leze do údolí mezi dvěma

hromadami. Když se jeho dlouhé, zacuchané vlasy nebo vousy o něco zachytí, škubne hlavou a nedbaje na bolest, pokračuje

až k jezírku špinavé, olejnaté tekutiny, která se už vodou moc nazývat nedá. Tvor - člověk se položí na břicho, ponoří hlavu a chlemtá..

Vynoří se, zakašle..ukrkne si..vyplázne zjizvený jazyk a vyjede z něj proud zvratků rovnou do toho tragického jezírka..

Skloní hlavu, pije dál. Proces několikrát opakuje, než si naposledy pozvrací vousy slepené žaludečními tekutinami tohoto

každodenního aktu. Do vzdálenější hromady odpadu, zřejmě nakupené na troskách domu, sjede nezvykle silný blesk a zahřmění

roztřese kosti v celém těle. Tvor se tam nevzrušeně ohlédne, zkontroluje zda je velká traverza trčící z vrcholu hromady, sloužící jako

hromosvod, v pořádku a započne cestu na cestu na vrch té menší hromady, kde přebývá. V jeho očích se mimo blesků odráží

strach, nenávist, bezmoc, ale hlavně tvrdošíjná rozhodnost bez cíle, která předčí všechno ostatní a vede ho celým tímhle nesmyslným bytím.

          Obratně šplhá, zachytává se pevně ukotvených částí odpadu, leze po jemu dobře známé stezce, čas od času se ostražitě rozhlédne a zase

pokračuje, až se dostává na upravenější místo... zarovnanou plošinu... dokonce je zde nanesená hlína jako podlaha. Opřený plát plechu,

dříve asi součást karoserie starého vozu... Trubky rozličných materiálů i tlouštěk zapíchané do "země"... Dva velké sudy... část staré valchy...

napnuté dráty... i velký hrnec se střepy... Vše na první pohled chaoticky poházené kolem, ale dle cílevědomých pohybů popelem pokresleného

muže je zde jistý řád, který zná jen on sám. Usadí se zhruba doprostřed všech těch věcí, zvedne ze země dlouhou železnou

trubku (na konci opatřenou otočným kohoutem) a k neustálému hřmění přibude další zvuk. ...

Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk-- nezlomná pravidelnost... údery o jednu ze železných trubek... pořád dokola...

Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk-- Asi tak po dvaceti minutách se začnou scházet "lidé" - trosky lidskosti,

potácející se špinavá těla, většinou bez oblečení... často znetvořená, chromá, ale stále žijící. Scházejí se na vyšlapaném "náměstí" pod

šamanovou hromadou... Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Přicházejí další a další ...až už nepřichází vůbec nikdo...

Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--mlčky se kývají v neměnném rytmu, namačkáni na sebe, všichni vnímají ten hypnotický zvuk občas přehlušený hodně

silným zahřměním... Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Třísk--Řřřaachchch............ Trubka udeřila do karoserie... Těla tam dole se trochu

rozestoupí... Šaman uchopí železnou tyč i do druhé ruky a tancuje. Divoký Rytmický Tanec. Divoké, ale organizované bušení do věcí rozestavených

kolem... Masivní hluboký zvuk sudů, občas zadrnčení drátu, agresivní chrastění skleněných střepů, celá plejáda zvuků v divokém rytmu...

Svíjející se těla tam dole prožívají... volají... A zpívají... Dlouhé neartikulované zvuky ve stejné tónině. Tanec rytmu. Tanec volání. Tanec příchodu bestie.

Trhavé pohyby, "zpěv" ...vyšší a vyšší... křik do rytmu... běsnění... šaman zrychluje... Lidé ječí... vřeští... Zahřmí... Jeden z nejsilnějších hromů

tento den... všemi to zatřese... těla popadají... hrom dozněl...

          Bum---Bum---Bum---Bum---Bum---Bum---Bum--- šaman v pomalém rytmu pokračuje,

bubnujíce do velkého sudu... Bum---Bum---Bum---Bum---Bum---Bum--- Jen jediné tělo z celého náměstí zůstalo na nohou. Podivně zkroucený

muž v obleku, stojí, nehýbe se... kolena skrčená, jakoby v půli pokleknutí, předkloněný... skoro to vypadá, že se chce hlavou dotknout pupku.

Z lopatek mu trčí dlouhé ohořelé kosti, z nichž visí zbytky masa a peří... ruce bezvládně visí.

Bum---Bum---Bum---Bum---Bum---Bum---Bum---Bum-----Bum---------Bum.......... Šaman se chvíli nehýbe...pak ale vykřikne jediné slovo..."PŘIJĎ!"

Ticho... hrom... dokonalé ticho... Když hromy znovu začnnou znít "městem", společně s nimi se rozlehne strašný chechot "anděla" v potrhaném

formálním obleku. Trhá sebou a chechtá se. Ležící lidé k němu vzhlíží s posvátnou bázní.

Šaman na něj pohlíží svrchu nejdříve nechápavě, za chvíli se do jeho pohledu vetře i nenávist... sílí a sílí... ta věc dole je nepřítel.

Šaman vycení polámané zuby... vydá táhlé nenávistné zavrčení... ¨upustí jednu z trubek, druhou zachytí oběma rukama,

až klouby zbělají. Škvírami mezi zuby vytékají sliny... mísí se se zvratky ve vousech.

Šaman vykročí. Anděl zprudka zvedne hlavu. Tvář z černými dírami místo očí... Zášť vyrazí proti šamanovi jako vlna tsunami, ten padá na kolena

sražen strašlivou silou.. .nemůže dýchat... z očí vyrazí slzy... pomočí se... kdyby bylo co kálet, pokálel by se. Anděl se již nesměje, drží

šamana pohledem... Pomalu ze sebe skřípavým hlasem "vystrká" větu, jako by mluvil poprvé v životě:

"O-o-oprrafduu HO Chhceteeee ??? O-oo-pravduuuu!?!"

Šaman neodpovídá. Kouše se do jazyka... jak anděl mluví, pohled je o něco slabší... Prudce skousne zuby k sobě.. . z jazyka vytryskne krev. Šaman

křičí, řve svou neartikulovanou odpověď... Běží z hromady dolů, skáče po zničených zdech, dopadá na zohýbané kusy lešení... všechny pohyby sladěné v

běh dokonalé nenávisti - agrese... Adrenalin... A pohled toho mocného muže v obleku... Anděl se napřimuje, zamává zbytky křídel a skutečně se

vznese asi metr nad zem... v jeho pohledu sice zbyla zášť... z větší části ji ale překryl strach a překvapení. Šaman sprintuje. Déšť popela padá tak pomalu,

tak zvolna sněží... Skok. Nápřah, úder. Vše v adrenalinem zrychleném mozku promyšlené a bezchybně provedené. Železná tyč přeráží kost křídla a Anděl

padá k zemi. Lidé se s výkřiky zvedají ze země, plazí se k nepřátelské bytosti, drží ji u země, koušou, škrábou, drásají a šaman silnými údery drtí jeho lebku.

Vydržel dlouho... syčel a sténal i s proraženým obličejem, zlomenou páteří. Když ale naposledy vykřikne a znehybní, zem se otřese. Šaman se zapotácí, ale

vydrží na nohou. Ve vítězném pohybu zvedne trubku se zakrváceným kohoutem vysoko k temnému nebi a zavyje.

          Zem se otřese znovu. Ucítí to všichni... třese se nenávistí ke všemu živému i neživému, nenávistí ke VŠEMU. Hromady odpadu se rozpadají...

laviny hnusu se valí dolů... blesky šlehají všude okolo, velká traverza se taví... hřmění přechází v nepřetržitý, konstantní zvuk ničící sluch...

lidem praskají bubínky... a řvou... ze všech sil, někteří padají mrtví k zemi, ze které se na druhé straně města vynořuje něco...

!DESTRUKCE! zhmotněná lidskou emocí se vydává na svou pouť po Bohem zavrženém světě.

A Muž-tvor-Šaman se svými svěřenci jí jde naproti.