Libůstky: Takový vášnivý čtenář

Sledoval malé kovové kyvadélko, které kmitalo za rytmického tichého zvuku sem a tam. Ten pohled ho uklidňoval. Ten pohled ho měl uklidňovat, a proto ho uklidňoval.

„Tak vášeň nás ovládá? Ne mozek, ale srdce?“ řekl po chvíli mlčení.

Vrásčitý muž ještě dvakrát po okraji zamíchal velký hrnek kávy, a bez olíznutí položil lžičku vedle hrnku. „Tak lehké to není. Vášeň, touha, chtíč jsou přirozené součásti nás samotných a tedy i naší duše. Jsou velice mocné. Stačí na okamžik zaváhat, povolit pouta a tyto pocity zvítězí nad výchovou, mravnosti, společenskými konvencemi. Nad tím co nás dělá lidmi.“

Takový vášnivý čtenář

Ten zakrslík byl parodií na pradávné mudrce a filosofy, které tak obdivoval. Dlouhé zacuchané vousy mu bělostně vystlávaly hruď, vlasem nerušenou pleš pokrývala nažloutlá kůže. Ze svrasklé tváře mu vystupovaly lícní kosti a vykulená očka, která těkala od jedné police knih ke druhé, se ani na okamžik nezastavila na jednom místě, natož aby spočinula na hostu sedícímu naproti.

„Tak vás poslali mé milované děti, pravý, či falešný proroku. Ach nežeňte se drahý příteli, nemějte děti! Dáte jim život, ony vám dají smrt.“

„Nestýkáte se se svými blízkými, a oni o vás tím pádem mají starost,“ řekl host.

„Kdo tě má rád, toho miluj, navštěvuj, kdo chodí k tobě.“

„Hesiodos? Zajisté býval velkým, moudrým mužem. Ale jeho moudrost vyplývala z toho, jak byl semknutý s půdou, zemí, lidmi a sedláky kolem něj. Reflektoval každodenní všední realitu, v tom spočívala jeho moudrost. A v kontaktu s realitou spočívá myslím zase váš problém.“

Čtenář se zasnil a dlouze zahleděl do stropu. „Realita? Ach trudno líčit ona místa, kde probloudil jsem hvozd, ten divý, pustý, tmavý, že dosud na to vzpomínám jen s děsem. Dál od reality, pryč s ní s nestoudnicí, Nevěstkou Babylónskou.

„Na vašem postoji není nic abnormálního. Je těžké se vyrovnat se střetem vašich iluzí a skutečností. Ale řekněme si na rovinu, není běžné masturbovat u anakreonské poesie.“

„Pche!“ zasyčel čtenář jak kocour. „Masturbování, to slovo mi neříká víc než horror, pornografie, či televizní program!“ Čtenář opřel lokty o hranu stolu, zahleděl se na nejmasivnější regál s knihami a počal si hladit vous. „Jak si krásná má milá,“ prozpěvoval, slzy se mu leskly v koutcích očí. „Tvůj zrak se třpytí jako holoubci ve stínu závoje. Tvé vlasy jsou jako stádo koziček, které se vlní svahy giládskými. Literatura je nesmrtelný život, který si necháváme proklouznout mezi prsty. Dáváme ji požrat zlými hady jako internet, čipy, digitalizace, i to vaše masturbování! Hlupáci jako vy si ve své nadutosti namlouvají, jak moudří jsou, ale jejich oči zalepila hovna a špína tohoto světa! Posedlo je mámení a šalba, vidí svět růžovými brýlemi, a nalhávají si jak báječný je. Co je literatura po pustošivých těch dvou válkách? Jen kolo žalosti! Hnis, vřed a puch, proti tomu čistý duch, jež živil a blažil mozky, duše, prsty těch starých myslitelů! Zpěv, zvuk pěkných varhan, proti kvílení a bublání, toužení a naříkání těch tupců, co si myslí, že můžou do chromých rukou vzít husí brk a stvořit něco krásného!“ 

„Jste deviant a potřebujete pomoct,“ klidně odvětil host.