ty

pod hvězdnou oblohou posetou těžkou tmou

tvé kroky znějí mi v uších jak před tisícem let

a tvůj dech orosí mé rty (už tak dost) vyprahlé

smáčej je, smáčej, v těch tvých

v nocích kdy nemůžu spát a zbytečně přemýšlím

a sním, vlastně tak trochu, o tom, co nesmí se stát

tak trochu bojovník, tak trochu ztracený

tak platím dál za život, v němž musím se bát

někde jsi, daleko, možná jen čekám, až procitneš

možná jen toužím jít, ale nevím vlastně kam

dojít až pod hvězdnou oblohu posetou tíhou snů

těch mých palčivých snů...