Nelítostný souboj

Mraky se konečně rozestoupily a nechaly proniknout sluneční paprsky které ozářily lesem pokrytou krajinu. Táhla se nekonečně daleko a vše zahalovala do uklidňující zeleně. Uprostřed lesa se vinula dlouhá a opuštěná cesta. Klid narušil jenom jeden povoz. Zelené stromy se nakláněly v odpoledním větru a nechávaly si větrem hýčkat unavené větve. Jarním vánkem se nesla uklidňující nálada.. Koně u povozu trochu znejistily. Neklidně zafrkaly aby daly najevo svoje zneklidnění.

                                                         *

,,Co se děje milí?“otázala se černovláska kterou vyrušení koně probudily. Na sobě měla prostou halenku a sukni už notně omšelou.,,Ále nic. Spi dál Lin,“řekl vysloužilý voják konejšivě. Jeho černý ještě nezašpiněný tabard mu dodával eleganci a trochu i respekt. Poznali se teprve nedávno když mládenec odjížděl ze svého regimentu. Dvacetipětiletá Lin mu vběhla do cesty. Kůň se splašil a shodil chlapce ze sedla. Dívka vzala pošramoceného vojáka domů a pomohla mu se zmátořit. Jakmile jí uviděl ihned se zamiloval. Ona jeho city opětovala a tak se s ním vydala za jeho rodiči.

Lin se na třesoucím povoze posadila a upravila si černé vlasy. Poté si sedla vedle dvacetisedmiletého vojáka který z kozlíku řídil koně. Ten se na ni láskyplně zadíval ,,měla bys šetřit síly máme před sebou ještě dlouhou cestu.“,,No ták Trisi nejsem malý dítě a s tebou si odpočinu víc než ve spánku.“ Utřela mu prach ze rtů a jemně ho políbila. Ten se usmál a něžně jí objal kolem pasu. ,,Jsem šťastný že si mě shodila z toho koně.“ Když si na to vzpomněla musela se zasmát. Představovala si že svou lásku potká v úplně jiné situaci. Trist vytušil na co myslí a pobaveně řekl ,,ty nevěrnice tak ty takhle?“ Lin se zachichotala a opět mu vtiskla polibek na tvář. Chvíli se dívala do dáli před sebou a poté sklonila hlavu a usnula na Tristově hrudi. Povoz dál drkotal po kamenité cestě a pomalu se blížil k jeho rodné vesničce.

                                                           *

Lin se probudila když povoz náhle zastavil. Ospale si sedla zpátky na kozlík a mžourala do tmy před sebou. V dálce zahlédla pár světýlek ale to bylo ještě hodně daleko. A poté si všimla znejistěného výrazu na Tristově tváři. Pohlédla tam kam směřoval jeho pohled a uviděla velkou kládu která byla položená přes cestu. Ano položená ne spadlá. ,,Co se děje?“zeptala se i když už trochu tušila co se stane takže jí z toho přeskakoval hlas. Trist udělal jeden rychlí pohyb a něco studeného podal Lin do dlaní. Ta na to zmateně pohlédla a s hrůzou zjistila že to je dýka. Než stačila zaprotestovat že nikoho zabíjet nebude Trist jí přikázal ať si lehne do povozu a je připravená útočníka odrazit. Lin tak udělala a co nejlépe se schovala do rohu vozu tak aby jí nebylo vidět. Uslyšela prasknutí větviček a poté uviděla jak Trist potichu obnažuje svůj krátký meč a mizí ve tmě. Musela se držet aby nevykřikla úzkostí která se najedou vydrásala na povrch. Srdce jí bušilo takovou silou že si musela dát levou ruku na tělo aby ten randál nikdo neslyšel. Pravou rukou ještě pevněji sevřela rukojeť dýky aby jí nevypadla z upocené ruky. Uslyšela jak někdo rychle sekl mečem a poté už jen chrčení umírajícího muže a jen buchnutí jak mrtvola spadla na zem. Zatrnulo jí co když to byl Trist? Ale pak tu myšlenku rychle odehnala neboť věděla že Trist to s mečem umí dobře. Chvíli se nic nedělo a poté uslyšela šramot blízko vozu. Celá se z toho strachu začala třást. Zarazila se když uviděla tmavou postavu jak se vyhoupla do vozu. Chvíli tam přidušeně seděla jak se postava rozhlížela a prohledávala vůz. Ty děvko hloupá musíš něco udělat napomenula sama sebe. Připravila si dýku a rychlím švihem bodla směřujíc na mužovo břicho. Ten se zakymácela a vykřikla. Pokusil se dýku vyndat ale bylo pozdě a s chrčením vypadla z vozu. Lin uslyšela další kroky ale za sebou. Rychle se otočila ,jenže za ruku kterou držela dýku jí chytila silná pracka. ,,To sem já Lin“řekl muž. Jakmile uslyšela Tristův hlas usmála se a sesula do vozu. Jen se dívala jak se Trist vrací na kozlík. Poté se zarazil, vykřikl bolestí a Lin uviděla jak mu meč vyjel ze zad. Zděšením vyjekla a snažila se k svému milému dostat ale mohutná noha která se postavila na její břicho jí to znemožnila.,,Kampak paninko?“zeptal se loupežník který jí držel drsným hlasem. Lin jen přidušeně zasténala a z očí se jí vyřinuly slzy když uviděla že Trist spadl z kozlíku a na jeho místo se vydrápal další z lupičů.

                                                                *

Povoz se rozjel, zajel po lesní cestě do hlubokého lesa a po dívce a loupežnících jako by se slehla zem. Jen tři mrtvoly zůstaly. Ležely na zemi a čekaly na mrchožrouty, kteří se už nedočkavě řadily na stromech kolem.

                                                              *

K ránu už byly mrtvoly obsypány dotěrnými mrchožrouty, kteří se lačně vrhaly na poddajnou kořist. Jen jedna z nich nebyla zaplavena havrany a další tou havětí. Mrchožrouti v ní vycítili život a tak se báli i přiskočit natož zkusit měkké masíčko. Ránem se prohnal chladný vítr a na chvíli odvanul zápach z rozkládající ho se masa který se pomalu šířil lesem. Vzdálené drkotání povozu vytrhlo havrany od snahy urvat si co největší část z ležících těl a donutilo je k větší pozornosti. Zvuk byl čím dál hlasitější až přešel v lomoz a ptáci museli nedobrovolně odletět od nachystané hostiny. Černý oblak mrchožroutů se vznesl od mužů a rozptýlil se po okolních stromech čekajíc až povoz odjede. Ze zatáčky se vykodrcal zaprášený povoz. Táhl ho zdatný hnědák a z kozlíku poháněl obtloustlí mužík v lepších šatech. Zřejmě kupec. Jakmile uviděl na cestě překážky zprudka zatáhl za uzdu. Kůň zaržál a na pach krve, který se mu dostal do chřípí neklidně zafrkal. Mužík vystrašeně pročesal les pohledem jestli náhodou tu ještě někdo nezůstal. Když nic zvláštního nevyděl šlehl otěžemi a hřebec se nedobrovolně vydal kolem mrtvých. Jak projížděli vedle jedné z nich-zatím neporušené od havranů, si mužík uvědomil že dýchá. Hruď se mladíkovy nadzdvihávala sice málo a jednou za dlouhou chvíli ale nadzdvihávala. Kupec opatrně seskočil z vozu a sklonil se nad chlapcem. Kolem dvacetipěti let odhadoval mužík když pozorně zkoumal mladíkovu tvář. Byla hladká ještě nepoznamenaná drsným větrem a ani moc jizev na ní nebylo. Tlouštík se rychle nerozmyslel, vzal chlapce a opatrně ho položil do vozu na pravou stranu. Poté na svojí váhu mrštně vyskočil na kozlík, práskl otěžemi a vůz se okamžitě rozjel k městu. Když rámus ustal snesli se havrani zpátky k mrtvolám a nyní už ničím nerušeni začali hodovat.

                                                        *

Trist se cítil jako kdyby ho hodili do ohně. Pomalu otevřel oči a rozmazaně uviděl slaměný strop z kterého opadávaly třísky. Pokusil se pohnout, ale silná bolest která mu náhle projela tělem ho hned zastavila a uvedla jeho ruku do původní polohy. Hlasitě zasténal když bolest neutichala. Vše se mu zdálo jako sen. Matně si vybavoval co se stalo ale nedokázal si vzpomenout co se odehrávalo když proklál toho lupiče. V hlavě mu třeštilo jako po pořádné kocovině. Na sucho polkl a pokusil se alespoň zvednout hlavu, ale další příval bolesti ho strhl na přikrývku. Opět zasténal a propad se do mdlob.

                                                         *

Vzbudil ho hlas. Pomalu otevřel oči a nad ním stál vysoký, hubený muž který si něco mumlala. Měl propadlé tváře a dlouhé černé vlasy které mu-spadaly do tváře. Bylo mu asi padesát. Už se cítil podstatně lépe. Sice ho břicho pořád pálilo ale pocit že se o něho někdo stará mu dělal dobře. Muž stojící nad ním poznal že je vzhůru, pro něco se nahnul a poté mu k rtům přiložil dřevěnou misku s nějakým nápojem. Byla to polévka. Trist jí vypil na jeden doušek a spokojeně oddechl. ,,Jsem rád že jste vzhůru už sem si myslel že se neproberete“zaduněl mužův hlas. Byl neobvykle hluboký na tak vychrtlého človíčka. ,,Měl ste ošklivě probodnutý bok, ale na štěstí zbraň nezasáhla žádný orgán a ani ste nestihl moc vykrvácet“ řekl s úsměvem jako kdyby takové zranění pro něho bylo všední. Trist jenom zachraptěl, ale na slova se zatím nezmohl pořád byl moc slabý. Muž si toho nevšímal a mluvil dál ,,ránu jsem vám zašil ale nesmíte dělat prudké pohyby aby se rána neotevřela a musí…….“ Trist usnul. Muž se zastavil když poznal že jeho pacient nereaguje. Usmál se a vypochodoval z pokojíku.

                                                        *

Slunce proniklo okenicemi a osvětlilo zašlou postel která byla jediným nábytkem v místnosti. Trist ležící na posteli otevřel oči. Sluneční paprsky ho oslnily. Pomalu zkusil pohyb rukou. Nebolelo to což považoval za dobré. Poté zkusil druhou a když bylo vše v pořádku chytl se okrajů postele a pomalu se vytáhl do sedu. Břicho zaprotestovalo a dalo to jasně na jevo ale už ne tak urputně jako minule. Povolil sevření když bolest odumřela a rozhlédl se kolem sebe. Hlava se mu stále točila ale to se pokoušel ignorovat. Seděl v prázdném pokojíku s dveřmi naproti němu a jedinou postelí pod nim. Chvíli se rozhlížel po místnosti a poté ho napadlo mnoho otázek. Co se stalo? Jakto že byl tady? A ta hlavní co se stalo s Lin? Musel se praštit do hlavy jinačí vysvětlení pro to že si na nic nevzpomíná není. Sundal nohy z postele a za pomocí stěny se vysápal do stoje. Šouravým krokem přešel k oknu a vyhlédl ven. Tam se rozprostírala nádherná mýtina ohraničena zástupem stromů. Kapky rosy se třpytily v dopadajících paprscích a vytvářely na mýtině pole diamantů které k sobě přitahovaly oči magickou silou. Trist se usmál což na venek vyznělo jako škleb. Chytl se okraje dveří a zatáhl za kliku. Ty se s nesouhlasným skřípáním otevřely a odhalily Tristovi malou kuchyňku se začouzenými kamny a masivním stolem o kolo kterého by se nahačmalo nejméně pět hladových krku. Dveře se otevřely úplně a Trist zahlédl starší ženu v zašlém a špinavém oblečení jak něco chystá na stůl. Sukně byla původně červená ale častým nošením barva vybledla a nechala po sobě matný nádech hnědé. Její vlasy byly tmavě kaštanové a stářím přecházely do bílé.. Jakmile ho žena zpozorovala zarazila se po chvíli zkoumání se však uvolnila a řekla přívětivým tónem ,, a vida kdo se nám to zbudil. Doufám že nám vysvětlíte co se vám stalo.“ ,,Sám nevym“utrhl se na ní. Žena se na něho udiveně zadívala ,, špatně ste se vyspal vojáčku?“ řekla dívajíc se na jeho ušpiněnou a děravou uniformu. ,,Hmm“přitakal Trist a dobelhal se ke stolu. Na němž ležel čerstvý chléb a několik sýrů. Lačně se na to podíval. Stařenka jeho pohled zachytila ,,jen si nabídni no a jakpak se menuješ?“navrhla aby řeč nestála. ,,Trist“ vydal ze sebe přidušené jméno a cpal si pusu. Odhadoval že nejedl už několik dní a tak do sebe jídlo házel jako do studně. ,,Jmenuji se Sandra a můj muž tě vyléčil měl bys mu být vděčný. Dával tě do hromady celej den.“ ,,Jo sem moc vám děkuju“řekl aniž by se na ni podíval a cpal se dál. ,,Našel tě jeden kupec když jel lesem. Ještě u tebe byly dvě mrtvoly“opáčila ignorujíc jeho mlaskání. Trist ztuhl když se mu vybavil noční boj. Vzpomínal si. Bojoval s jedním z té bandy a zvítězil. Poté, poté přemýšlel Trist poté se vrátil do vozu. Pak, pak ho něco… Ruka s chlebem mu ztuhla na půli cesty. Ona tam zůstala ona je na pospas těm bastardům ona, ona… Ani nedokončil myšlenku upustil krajíc a vrhl se ze dveří. Sandra mu stačila uhnout jen tak, tak. Rozrazil dveře a předním se otevřela dlouhá cesta která vedla neznámo kam. Musel být na samotě neboť byl všude jen les, ale on už to nevnímal. Nevnímal nic kromě slz valících se mu po tváři. Ona tam zůstala samotná napospas těm bastardům. Trist se proklínal že ho dostali. ,,Néé“zařval do prázdna ,,do prdelé“zařval a po pár metrech od budovy klesl na kolena. ,,Zabiju vás vy mrchy jestli ji zkřivíte jediný vlas přísahám!!!“vyhrožoval do lesa a hlasivky mu pomalu odumíraly. Nee dodal v duchu a v pláči se zhroutil do trávy. Vzlykal a snažil se postavit ale rychlí start který provedl mu sebral všechnu sílu. ,,Ne“ vydal ze sebe přidušený výkřik a když jistil že jeho snaha vstát vyjde vniveč nechal toho a jen žalostně vzlykal. Drsná ruka ho chytila za rameno, obrátila na záda a zvedla do sedu. ,,Co se stalo chlapče?“zeptal se ho muž který ho vyléčil. Jeho vlasy byly svázané do copu a tak byla vidět celá jeho hrubá tvář. ,,Oni ji unesli“ vzlykl Trist jako malé dítě. ,,Kdo oni a koho?“,,Banditi u unesli L Lin.“ vypravil ze sebe a další příval pláče na chvíli znemožnil mužův výslech. ,,Uklidni se sakra seš chlap nebo nicka?“zařval na něho muž ostře. Trist se k němu vzdorovitě vzhlédl ale neodpověděl. ,,Pojď si lehnou nemáš dost sil“ řekl mírnějším tónem a pomohl mu vstát. ,,Ne pusť mě ja ji musim najít“začal protestovat ale z mužova sevření se nevykroutil.,,Musíš načerpat síli potom určitě.“ Trist chtěl protestovat ale už se na nic nezmohl a únavou ochabl. Muž ho donesl zpátky do pokoje a zavřel za ním dveře. ,,Myslíš že tu dívku najde?“ otázala se Sandra svého muže. ,,Pochybuju a jestli jo“chvíli zaváhal ,,tak bude mrtvá.“

                                                           *

Blesk na vteřinu ozářil temnou uličku jednoho ze zapadlých vesnic. A po pár sekundách se ozval hrom. Děsivé, nebojácné a zlostné hromobití. Za chvíli se ozval další a další. Po pátém hromu se ztrhl liják, prudký neúprosný a každého šlehající do tváře déšť. Lidé v městě rychle zacházeli co nejrychleji do svých příbytků a zavíraly okenice. Bubnování kapek o střechy zesílilo a slilo se do jednoho zvuku. Ozvalo se zaklení od jednoho muže který zrovna procházel uličkou. Rozběhl se a co nejrychleji otevřel dveře od protějšího domu do které ho měl původně zamířeno.

                                                         *

BUM ozvalo se a dveře se zprudka otevřely. Muž sedící u stolu naproti nim vyskočil jako kdyby ho na nože brali. Svitek který četl doplachtil k zemi a tam se pohodlně usídlil. Do světnice se vrhl promočený chlapík a zprudka dveře zabouchl. Muž u stolu znovu leknutím povyskočil když se dveře s hlasytým BUM zavřely. Nebyl žádný srab ale takovádle noc mohla do jeho příbytku přilákat všelijaké běsy co se hemží uličkami. Ihned se mužovi v ruce objevil nůž pro případ že by návštěvník neměl dobré úmysly. Chlapík promočený až na kost se konečně narovnal. Byl asi sto devadesát vysoký Ale do tváře mu nebylo vidět přes masivní kapuci. ,,Promiň že sem, sem tak vlítnul ale tohle je strašliví Jime“ řekl chlapík odhrnující si kapuci. Jimovy se nadzvihly koutky v úsměvu. ,,Dane starej brachu rad tě zase vidím“řekl, zandal dýku za opasek a pomohl mu s pláštěm. Pod ním měl Dan hnědou koženou kazajku a plátěný kalhoty. ,,Sedni si ja pro něco dojdu“nabídl Jim Danovi židly a odběhl do vedlejší místnosti. Nebydlel v bůhví jak noblesním domě ale pořád to bylo lepší než nic. Na stěnách se houpaly tři obrazy z čehož dva byly rozpoznatelné. U toho třetího asi sjela malířovy ruka a tak to dostal Jim darem. Celou místnost ozařovaly plameny divoce se míhající v krbu a pokojem vonělo dubové dřevo. Dan se rozvalil v křesle a užíval si té pohody. Sklonil se pro něco a vyzvedl ze země svitek. Otočil ho ale když narazil jenom na písmena která nedovedl rozluštit vrátil pergamen na stůl. Před Danem se na stole objevila červená tekutina z které se nádherně kouřilo. Tázavě pohlédl na Jima.,,Jen ochutnej“vybídl ho sám usrkávajíc ze svého hrnečku. Dan vzal hliněnou nádobku do ruky a přivoněl. Vonělo to jako víno. Usrkl, chvíli lahodnou chuť válel po jazyku a poté s hlasitým ,,ach“ polkl. ,,Je to víno ale svařené s troškou cukru“odpověděl mu Jim na jeho nevyřčenou otázku. ,,Hmm fakt dobrý jenom mi neřikej že je to tvůj vynález“ namítl Dan uštěpačně. Jim na něho uraženě pohlédl ,,no jo no jo ale jaks to sakra poznal?“ Dan po něm střelil pohledem ,,znám tě už dvacet let dědku za celej svůj život si nic nevymyslel a teď tomu nebude jinak.“ Jim se smutně usmál ,,no jo ja sem od přírody nevyvinutej.“ Dan vyprskl víno když si představil co tím všechno myslel. Oba se pohodlně usadily a povídaly si o všem co zažili. ,,No a s číms za mnou přišel?“otázal se ho Jim po dobré hodině rozhovoru. Dan se zhluboka nadechl a začal ,,lupiči zase řádily a teď už si vzali víc než jen pár cetek a zlato. Přepadli dostavník a unesli jednu dívku. Myslím že se menovala Lin ale nejsem si jistej.“ Jim se na starého kamaráda zamračil ,,no a co chceš ode mě?“ Dan chvíli váhal ,,potřebujem pár chlapů a stopaře odměnou jim bude kořist lupičů.“ Jim se na něho nedůvěřivě díval až skoro zašeptal,, neblázni ti chlapi sou hrdlořezi sou fakt dobry dyď sme na ně poslali jednu skupinu a oni si s nimi poradili raz dva:“ Dan si povzdech ,,ja vim ale mladík kterej měl tu dívku je u mě a léčí si rány. Už několikrát sem ho zastavil když chtěl najít ty bastardy a zabít. Přemluvil sem ho ať ještě nabere síli ale zejtra ráno ho už neudržím.“ Jim se zachmuřil ,,no a co je ti po nějakym zasranym holobrádkovi prostě ho nech ať si de kam chce.“,,To se ti řekne ale mě se nějak oblíbil připomíná mi mé siny a nechtěl bych ho jen tak nechat napospas vlkům.“ Chvíli bylo ticho napjaté ticho. Jim se mračil. Byl sice vládce této vesnice ale vysílat muže na smrt se mu nechtělo. Odložil sklenku s dopitým vínem a hlasitě si oddechl ,, no jo no co mam dělat jen kvůli tobě to udělám. Ráno budeš mít před statkem pár chlapů ale jestli mi ti vdovotvůrci je zabijí tak ti už do konce tvého prašivého života nic nesplním“řekl s úsměvem. Dan byl blahem bez sebe ale na venek nic nepropustil jen Jimovi poděkoval.

                                                         *

Den odešel rychle a liják s ním. Dveře se otevřely a do šera vyšla v plášti zahalená postava. Pomalu si to cupitala ven z vesnice.

                                                             *

Trist se vzbudil brzo. Nemohl dospat, když pomyslel co ti bastardi právě dělaj s Lin dělalo se mu zle. Jeho hruď zdobila zašitá a vyčištěná uniforma. U pasu se mu houpal krátký meč a naproti němu zdobila bok dýka. Uniforma mu sahala po kolena a její černá barva naháněla hrůzu. Kalhoty měl z jelenice a boty nově vyspravené. Sandra ho pořádně vyspravila jako svého syna. Na jeho drsné tváři ho zdobil černý plnovous a nepoddajné černé vlasy mu každou chvíli padaly do tváře. I přes tu všechnu krásu co měl na sobě vypadal jako mrtvola. Kruhy pod očima vrásky od toho jak se pořád mračil a ani náznak toho že by ho na světě něco zajímalo nebo těšilo. Stál před domem a netrpělivě očekával muže který měl Dan vyprosit. Slunce vykouklo za obzorem a jeho paprsky se nenasytně hnaly po špičkách stromů a každý z nich nádherně rozzářily. Trist přešlápl a bláto které bylo všude po včerejším dnu hlasitě šplouchlo. Vzdálený hluk ho vytrhl ze světa nikoho. Zadíval se pozorněji do dálky a uviděl pár tmavých teček. Jak se otráveně blížili. Když byli blíž zaslechl i část rozhovoru ,,…sakra proč zrovna mi ? Řikam vam že to je na hovno ještě sem moh byt v posteli ale ne on mě vyšle na sebevražednou výpravu.“ Bylo jich sedm a nebyli to žádni veteráni každému bylo podobně jako Tristovi, ale oni nebyli vojáci prostě jen tupá cháska. Jeden zrzek, druhý blonďák třetí holohlavec prostě hlupáci co jim dali meče, kopí a poslali na smrt. Trist převážil váhu a udělal krok dopředu aby si je mohl lépe prohlédnout. Ten co nejvíc kecal se zarazil a pohlédl na něho jako na vraha. Byli pořád daleko, ale i na tu dálku ho Trist slyšel.,, Hele to je určitě to hovado kvůli kterýmu tady sme“ promluvil polohlasně kecal. ,,Nech to být Helfe stejně je pozdě to odvolat“ řekl mu blonďák nevrle. Zrzavej Helf se ušklíbl ,,třeba ne když tenhle pude pod drn tak nikam nebudem muset chodit.“ Blonďák se na něho udiveně zadíval, ale neřekl nic nechťel jít do lesa stejně jako Helf. Trist se naklonil. Pořád ještě byli daleko, než aby pro něho Helf představoval nebezpečí. Poté ho něco vytrhlo ze zamyšlení úplně vzadu šla dívka spíš žena. Do copu měla spletené dlouhé černé vlasy a její tvář se matně leskla. Trist si jí zprvu nevšiml neboť kožená zbroj kterou na sobě měla zakrývala všechny ženské křivky a proto vypadala jako muž. Na zádech měla pověšený luk s toulcem plného šípů. Byla krásná ale Trist miloval jinou. Pořád mu nesedělo co tu dělá. Ženy obvykle nebojovaly. Jenom v severských zemích kde byly nejobávanější zbraní. Trist udiveně nadzvihl obočí ale kamenná tvář mu zůstala. Dívka si jeho pohledu všimla a trochu jak mohl Ttrist soudit se i začervenala. Z opětovného zamyšlení ho vytrhl odporný zvuk. Byl to hlas Helfa. ,,Hej smrade to kvůli tobě musíme jít na tu štvanici?“ Trist neodpověděl a klidně stál proti Zrzkovi. Byl o deset centimetrů vyšší než Trist. Jeho tvář zdobyl několikrát přelámaný nos a zrzavé vousy. Měl koženou zbroj a za pasem meč. Na to jak vypadal si dost frkal. Zastavil se metr od Trista a ostatní je z dáli pozorovali. ,,Neodpověděl smi skrčku. No? Co bude ?“ Trist zaťal čelisti vztekem. Chtěl si ho nechat pro bandity ale Helf si o to vyloženě koledoval. Otočil se k němu zády a vydal se k budově. Helf se rozchechtal ,,a takhle zdrháš srábku ?“ Trist si ho nevšímal a dál procházel loužemi. ,,Proč tam úbec máme jít ?“zeptal se Helf sám sebe ,,ja tam nejdu. Kvůli ňáky couře se nenechám zabít.“ Trist se zastavil vztek v něm přímo vařil. ,,Á copak neřikej mi že tu couru co unesli měls rád“ zrzek se ušklíbl a pomalu přejel dlaní po jílci meče. Trist na víc nečekal tasil a otočil se proti svému protivníku. Ten tasil rovněž. Trist na něho pohlédl přičemž se mu po tváři valila jedna velká slza. ,,Ale copak uhodil sem na slabé místo ta tvoje…“Dál se nedostal, protože měl co dělat aby zblokoval Tristův útok. Měče o sebe zaskřípali a na Helfa spadlo několik jisker. Trist neváhal využil momentu překvapení a sekl znovu. Helf stačil ucuknout ale špička meče mu projela zbrojí. Nezasáhl kůži. Trist se v záchvatu zuřivosti otočil a začal do Helfa třískat hlava nehlava. Po několika úderech mu Trist vyrazil měč z rukou a skopl na zem. Zasunul meč do pochvy a zvedl Helfa pravačkou vzhůru. Levou mu usadil jednu do tváře a znovu ho jedním kopem poslal k zemi. Byl jako šílený. Blonďák se na Trista vrhl ale jediný úder blonďáka skolil na zem. Trist přestal vnímat okolí i okolní hlasy a jen bušil do ubohého Helfa. Ten už se ani nebránil a příjmal jednu ránu  za druhou. Trist se napřáhl k poslednímu úderu, ale jeho nepozornost se mu vymstila. Někdo ho chytl za napřaženou paži a ztrhl na záda. Poté k němu přiskočili další. Druhý ho chytl za druhou ruku třetí se mu navalil na nohy a černovláska ho vší silou bouchla do břicha by se trochu uklidnil. Trist sebou zacukal a vytrhl se jednomu sevření .Udeřil druhého který ho držel za pravačku a přitom zblokoval výpad černovlásky který mu měl rozbít čelist. Hromový zvuk hlasu všechno jakoby utišil. Byl to Dan kterého zvuky boje vzbudily. Všichni přestali bojovat ale Trist křečovité sevření dívčiny ruky nepouštěl. Všichni se pomalu zvedli a sevření kolem černovlásčinné ruky povolilo. ,,Nechte si sílu. Bude te jí potřebovat“ rozpusti hlouček Dan a jal se ošetřit Helfa. Trist pustil černovlásku úplně a pomalu odešel do příbytku dát si studený obklad na břicho, aby zmírnil bolest po dívčiném úderu. Musel uznat že měla opravdovou sílu.

                                                               *

Už se sešeřilo ale úplná tma nenastala. Bylo asi kolem jedenácté hodiny večer. Kráčeli celý den lesem a hledali stopu těch bastardů. Odpoledne konečně na něco narazili a rychlou chůzí se vydali vpřed. Stromy zde byli vyšší a mohutnější jako kdyby v tomhle prostředí ožívali a chtěli si zabrat co možná nejvíc půdy. Devítičlenná skupinka se prodírala houštinami pořád dál do lesa. Trist stáhl ruku z jílce meče a od pasu vytáhl čutoru s vodou. Několikrát si pořádně lokl a poté ji zazátkoval a vrátil na své místo. Nohy ho bolely ale on se je snažil nevnímat jediné na co myslel bylo rychle se dostat k Lin a zachránit jí. Utřel si bradu hřbetem ruky a opět nasadil ostré tempo. Les byl klidný, tmavý a tajuplný. Dan došel Trista a zachmuřeně se na něho podíval. ,,O těhlech místech se říká že sou začarovaný“začal Dan hrůzostrašně. ,,Ta skupinka co šla před námi se prý úbec nepotkala s lupiči ale s běsy co tu žijou.“ Trista to udivilo pravda potkal se už s mnoha příšerami které mohl klidně nazvat ďábelskými ale že by bylo něco takového v blízkosti jeho rodného města o tom nevěděl. Machl rukou na znamení že to sou jen fámi a přidal na tempu aby se ode všech oddálil.

                                                             *

Zahoukala sova a jako na povel les ztmavl. Bylo vidět sotva na pár metrů. Zakřupali větvičky a kolem obrovského jasanu prošlo devět lidí. Nikdo z nich se neohlížel všichni měli namířeno k vzdálené jeskyni banditů. Za velkým kamenem který skupinka před chvíli minula se něco mihlo. Byl to jen stín. Zlí stín. Poté se rozzářily dvě červené očka a hladově pokukovaly po nových lidech. Chvíli se upírali do míst kudy skupinka procházela a poté zhasla a les se ponořil do neklidné temnoty.

                                                             *

Tristovi se naježily všechny chloupky na krku zprudka se otočil ale nic zvláštního neviděl. Připadalo mu to jako kdyby ho někdo pozoroval s nedobrými úmysly. Skupinka se zastavila a všichni se dívali na něho. I přes tu tmu byly vidět jejich zkoumavé pohledy. ,,Stalo se něco?“ otázal se ho Dan zmateně a přitom se rozhlížel na všechny strany. Trist se jenom otočil a kráčel dál Byl si jist že je něco pozorovalo ale nechtěl tím nikoho strašit. Po několika minutách se z dálky ozval hlasitý řev, písně a další lupičské odrhovačky. To bude jednoduchý říkal si Trist a dal znamení aby se zastavili. ,,Možná tam budou mít hlídky ale při těhlech oslavách o tom pochybuji nebo budou na mol“vyjádřil Trist svůj úsudek. ,,Se mnou pudou dva další ostatní se rozdělí na dvě skupiny po třech. Moje skupina se vydá přímo proti a půjdem jako první. Dyžtak odstraníme hlídky. Dane ty a další dva pudete v pravo a na písknutí zaútočíte zbylí pudou vlevo a na stejný znamení je pobijete. Jasný?“otázal se jich Trist jako zkušený kapitán. Nikdo neměl připomínek,,ty a ty půjdete se mnou“ukázal na holohlavce a černovlásku. Nikdo neprotestoval a tak se vydali k záři ohňů. Holohlavec byl stejně vysoký jako Trist ale s mohutnější postavou. Chtěl tasit meč ale Trist mu jedním gestem naznačil že by to nebyla nejmoudřejší věc. Meč se mohl zalesknou a upozornit tak na blížící se nebezpečí. Postupovali pomalu a zpěv byl čím dál hlasitější. Konečně uviděly obrysy postav a za nimi mohutnou jeskyni která byla jejich domovem. Procházeli houštím. Najednou se černovláska zastavila. Trist ztrnul a napomenul sám sebe že nebyl opatrnější. Asi deset metrů od nich seděla tmavá postava. Spala jinak by si jich všimla. Trist naznačil aby ho zabila. Tětiva zadrnčela a šíp se zvučně zabořil do mužovi lebky a přišpendlil ho ke stromu o který byl zády opřen. Naštěstí byl zpěv moc silný než aby si tohoto křupnutí někdo všiml. Prošli kolem něj a zastavili se na okraji mýtiny kam už dopadalo světlo ohně. Trist vykoukl zpoza stromu. Bylo jich deset když nepočítal ty co asi spali v jeskyni. Většina zpívala opilecké písně ale ostatní dřímali. Pohled mu sklouzl na nehybné svinuté klubíčko přivázáno ke stromu. Byla strašlivě zbídačená ale snad žila. V Tritovi splanul hněv poručil černovlásce ať střílí jako smyslů zbavená a připravil se k běhu. Šíp vyletěl, zpěv ustal a všechny zraky se upnuly na letku šípu vyčuhující z jednoho z lupičů. Náhle se lesem ozvalo zapískání a hned potom hlasitý bojový ryk. Trist proběhl přes mýtinu jako střela. Nezastavil se ani u prvního banditi který šahal po jílci meče. Padl s podťatým hrdlem k zemi. Trist se pokrčil a jako kočka se odrazil doprostřed chumlu zmatených banditů. Skopl jednoho z lupičů na zem a pohotově vykryl útok druhého. Chytl ho za ruku v které třímal meč a znemožnil mu tak se krýt před smrtelným bodem který provedl. Trist se zuřivě otočil ke třetímu ale Danova sekera ho poslala k zemi dřív než ho mohl ztrestat sám. Ohlédl se za dalším hlukem a zorničky se mu překvapením rozšířily. Z jeskyně vyběhlo dalších pět chlapů s meči a širočinami. Uhnul se před pomalím útokem jednoho z opilců, přiskočil k němu a rychlím pohybem ruky mu rozpáral břicho. Ten zachraptěl a s dlaněmi na strašlivé ráně se zhroutil k zemi. Do Trista něco udeřilo a odhodilo ho to dobrých pár metrů do zadu. Zmateně se ohlédl a ze země zpozoroval obrovskou postavu jak se k němu blížila. Tenhle bandita už nebyl opilý a tak zabít ho bylo velmi těžké. Tristovo zorné pole zakryla další postava. Byl to holohlavec. Napřáhl se mečem proti banditovi ale ten ho nečekaným výpadem odstranil. Byl strašlivě mrštný. Trist se pokusil zvednout ale bylo pozdě bandita se rozpřáhl mečem. Náhle jako by ho magická síla doslova sestřelila k zemi. Trist se zmateně zvedl a po chvíli poznal že bandita má v krku šíp. V duchu poděkoval všem bohům ale poté ho něco udivilo. Ten chlápek měl na krku nádherně vyřezaný amulet ve kterém bylo velmi hodně magických obrazců. Trist se pro to sklonil chvíli ten talisman zkoumal, poté ho jedním škubnutím oddělil od banditova krku. Provázek se přetrhl a Trist tu věcičku vložil do kapsy. Bylo to zvláštní neboť takovíhlech věciček už je sakra málo. Obvykle mají za úkol před něčím chránit. Trist se zvedl a shledal že už je po boji. Zbylo jich pět. Přeběhl k Lin a převrátil ji hlavou k sobě. Měla ošklivé podlitiny na tváři a mnoho dalších ošklivých ran. Vytasil dýku a přeťal provaz který měla ovázaný kolem rukou a nohou. Nevnímala ho. ,,Je na tom zle hochu“ Danův hlas ho upozornil že má něco dělat a ne jen hladit jí po tváři. ,,Musíme jí okamžitě odnést domů jinak zamře“ozval se znova Dan. Trist přikývl a vzal Lin do náručí. Nebyla vůbec těžká. Trist se vydal zpátky. Doufal že ho ostatní následovali neboť nechtěl ztrácet čas ohlížením. Bok tam kde měl kapsu ho začalo něco pálit. Nebolelo to ale bylo to nepříjemný. Za pochodu chvíli dumal co by to mohlo být a poté si vzpomněl na ten magický přívěšek co ztrhl tomu banditovy z krku. Horko v kapse se pomalu zvětšovalo a ještě k tomu začala kapsa pulzovat nazelenalým světlem. Když byl žár v kapse na hranici snesitelnosti něco zakvílelo. Nebylo to vytí ani soví houkání ale byl v tom náznak šílenosti a zběsilosti. Znova což ho donutilo zastavit. Zvuk přicházel jako by odevšak. Otočil se a shledal že je sám. Kolem byla jenom tma a děsivé stíny. Náhlým strachem se mu rozklepaly kolena. Pevněji chytl Lin v náručích a vydal se zpět. Musel je najít tak trochu za jejich životy zodpovídal. Nejvíc ho znervózňovalo že se nemůže bránit. Zastával teorii že mečem zabijete cokoli od ďáblů až po upíry. Náramek v jeho kapse znovu zapulzoval a kvílení přišlo jako by ta věc co to vydává byla hned za stromy kolem něho. Potil se. Strašlivě se potil a bál, měl co dělat aby udržel moč. Na chvíli se zastavil. Měsíc mu svítil na cestu ale stejně nebylo moc vidět. Před sebou shledal nějakou nerovnost která mu připadala známá. Sehnul se jednu ruku vyndal z pod Lin a ohmatal tu věc. Ztuhl když nahmatal drsnou tvář s dlouhými vlasy. Byl to Dan. Nebyla na něm vidět žádná rána nebo něco takového spíše to vypadalo jako by z něho někdo vysál všechen život. Ženský výkřik který se ozval nedaleko od něho ho málem zabil. Na jednu vteřinu se zastavil aby rozdýchal leknutí. Zvedl Lin a vydal se za výkřikem. Kapsa mu málem hořela. Uviděl obrys černovlásky jak divoce probíhá kolem stromů a mlátí kolem sebe rukama. Zmizela mu za stromem a když ho oběhl ležela mrtvá na zemi. Rychle se rozhlédl ale nikde nikdo. Byla na tom stejně jako Dan prostě z ní někdo vysál život. Trist zaklel a s Lin v náručí se vydal prič z tohohle místa. Uhnul jednomu stromu a poté to uviděl. Stín velký asi jeden a půl metru držel jednoho z jejich skupiny ve vzduchu. Oba levitovali téměř půl metru nad zemí z čehož to Helf nedělal schválně. Jakmile přízrak Trista zpozoroval hlasitě zavyl a pustil Helfovo tělo na zem. Poté se zatočil ve vzduchu a zmizel. Trist už se neudržel a pustil to do kalhot. Nohy se mu rozklepali ale nesměl se nechat přemoci strachem Už kvůli Lin ne Běžel dál. Přeskočil Helfa a proběhl kolem dalšího stromu. Kvílení za ním ho přinutilo k větší rychlosti a bázni. Před ním se zhmotnila postava s rudě planoucíma očima. Nebyly vidět přesně obrysy těla ale dalo se odhadnou že stín má podobné tvary jako člověk. Trist nestihl zpomalit ani uhnout přikrčil se a postavou prolétl jako vítr. Ta zasyčela a vydala se za ním. Byl si jistý že mu už kapsa hoří. Zelené světlo pulzovalo jako pominuté. Nevěděl proč tomu tak je ale tím se teď nezajímal. Proběhl kolem dalších několika stromu a Lin v té rychlosti málem upustil. Kvílení se prohnalo lesem bylo to strašné.Uhnul dalším hrdě se tyčícím velikánům, ale zavadil o spadlou větev a natáhl se do listí a jehličí. Lin udrž tak nějak nad sebou ani nevěděl jak se mu to podařilo ale když dopadl do klestí ona spadla na něj. Hlasitě vydechl a pokusil se pobrat dech. Chtěl vstát ale nešlo to byl moc vyčerpaný položil Lin před sebe a tasil meč. Kapsa ho opět začala pálit a kolem něho se v bezprostřední blízkosti prohnal stín. Po chvíli druhý. Zpoza stromu vykoukli dvě rudé oči a hladově ho pozorovaly. Trist strachy vykřikl. Další kvílení a znova se kolem něho prohnal stín. Machl mečem ale ten neškodně prořízl vzduch. Zprudka se otáčel a sekal svým krátkým mečem do všech stran. Kapsa znovu zapulzovala.. Trist už to nevydržel a hmátl druhou rukou pro amulet. Jakmile ho vyndal uzřel že všechny magické symboly na něm září a vypouštějí ze sebe nazelenalé světlo. V tom se rozlila záře z náramku po celém Tristově těle a zachvátila i meč. Ten se zeleně rozzářil a osvětlil plochu kolem Trista. Démoni kteří létali kolem něho se nyní rychle stáhli a ti kdo to nestihli tak ty zachvátil zelený plamen a spálil na uhel. Trist si to náhle uvědomil. Ten amulet museli mít všichni banditi a tak se chránili před těmi stvůrami a proto ho nechali být medailon asi fungoval tak že na přítomnost nějakého démona zareaguje tak že se rozzáří a vyšle ochranné plameny které nevítaného hosta spálí na prach. Trist se udiveně rozhlížel po zuřivých démonech. Byli vzteky bez sebe. Stíny sápající se jeden přes druhého aby mohli alespoň vidět toho opovážlivce co je vyrušil. Trist se ušklíbl. Kalhoty mu už uschli a on se vítězoslavně tyčil uprostřed démonského chumlu. Světlo zaskomíralo a toho démoni využili. I ta chvilinka jim stačila aby pronikli do plamenného kruhu a i přes velké ztráty rozsápali Trista na kusy. Jejich zuřivost se promítla na zohavené Tristově mrtvole.

                                                          *

 Lesem se prohnalo poslední zakvílení a do tmavého lesa pronikly první paprsky slunce. Prozářili celý začarovaný háj a všichni démoni rázem zmizeli. Jen několik mrtvol se nevypařilo a navždy spočinulo v útrobách lesa věčnosti.