Touha vykřičet...

Touha vykřičet…

   Je krásné,

že mne někdo tolik chce

  touží po mém těle

po rozkoši s ním..

Bývalý souží

  trápí mne

vím, něco dlužím mu,

ale on mi mnohem víc

   ale i ví

jak na tom jsem

   zradil

a odkopnul mne

 jak prašivého psa

   za to se dnes netrestá

za ty roky co jsem mu dala

  syna mu vychovala

dělal ze sebe, co není

  já nestačila jsem mu

nebyla jsem dostatečně IN

ne

  on mně…

     …nestačil…

   …a nestačil a nejen tak,

jak se o tom nemá prý povídat

    a tak…

  oba mne zaměnili

 za nějakou ,,starší dámu"

        barák, bazén …

            to se hodí

         a snad si i stíhají

       maj co chtěli..!

Krátký proces

      kdyby tak šlo s nimi udělat

   ale pak asi zbývalo by

na svět se přes mříže dívat..

Tak lepší variantou bude

        nabažit se nového

    využít citu

tužeb

načerpat z něj energie

   jako ze sluníčka jarního

      co rozdává se

         nelze pomíjet

a natožpak

      když je hezčí svět..

Lepší pak obléct šat záludný

      a pod jeho rouškou

    projít si tou bouřkou..

        ………

..těšit se z nového svitu slunce

        setřepat ze sebe

     zbytky kyselého deště

co stále se vrací

           i když nechci ještě..!

..nechci víc

          nechci už prosím

                        od něj nic…!

Vykřičela bych to

        kam až dolehne můj hlas

                sic vyznělo by to napospas..!

                                                              Trpělivost prý růže přináší…

                                                                   ..chtěla bych si přivonět

                                                                cítit vůni aspoň jedné z nich

                                                                              omamné,

                                                                   co by mne uchvátila

                                                                          navodila

                                                                     voňavým snem

                                                                co myšlenky

                                                             by se mohly

                                                                 utápět v něm..

                                                            ..a pak roztančit se

                                                                  jak víly v ranním oparu

                                                           jak odlesky světel svíček  ve vínu

                                                                       a odnesly by mysl

                                                                                  tam kam touží

                                                                     do klidu a náruče spánku

                                                                 zahnaly by vše, co souží

                                                             ukolébaly by sny

                                                                    temné, vyměnily by

                                                                         za to , co se po nich po ránu

                                                                               úsměv na tváři rozzáří

                                                              a mysl zastaví se…

                                                                   .. byl to sen

                                                               nebo vzpomínání

                                                                 noční myšlenky

                                                               nebo skutečnost..?

                                                            Plaváním myšlenek

                                                               v temně rudém opojení

                                                                   nasáklém sny

                                                                       a tužbami

                                                                     soužením

                                                                  i radostmi

                                                               co rozplynuly se navzájem

                                                               promíchaly se

                                                                   rozhoupaly se

                                                                       jedny ve druhých..

                                                            Které mohly vyplout až na povrch

                                                                  a které klesly ke dnu..?

                                                           Jaký sváděly boj

                                                             mezi sebou

                                                               až mne z toho

                                                             ruce zebou

                                                           a srdce se mi svírá

                                                             kde je konce míra

                                                                 nad čím se kdy stmívá

                                                            tolik toho najednou

                                                                mysl chvílemi zmírá..

                                                            Nová touha se staví na nohy

                                                                  a zdá se

                                                                       že pevně při zemi..

                                                               ..mysl se vyléčí

                                                                   to chce jen čas

                                                                           ten relativní

                                                                        ten v nás...!

Poděkovat bych jim měla

  těm dvěma

že opustili mne

     měla jsem je možná ráda

           nevlastního syna určitě…

Je mi teď jako nikdy

                            teď vím

            co je to mít opravdu rád

                   a co hlavně

              co je to milovat

            opravdu

a se vším všudy

   snad  nadosmrti

 upřímně

a tak krásně

     tak moc krásně

že píšu i tyto nekonečné básně…!!! 

                                    Vím, slova jen jdou

                                       občas to zadrhne

                                    myšlenky uhání

                                       nelze vše nemožné

                                           zapsat jak by člověk chtěl…

                                     … to už je takový úděl

                                  tak jen co se stihlo

                                           co neodhrnul čas

                               zbytek musíme nechat

                                           osudu napospas

                                                     vždyť mnohé je

                                             v každém z nás…

                                                  ……………