Stříbrovlasý 4

další pokračování...

4. kapitola

 

"Tak dost!" Minučehr přecházel po svých soukromých komnatách jak lev lapený v kleci. V kostech mu lomcoval vztek, šílená zuřivost toužící se každou chvíli vydrat na povrch. Měl pověst muže, který se neumí ovládat. Ne že by byla nějak přehnaná - nicméně pravdou zůstávalo, že z šáhových emocí se na povrch dostala vždy pouze špička ledovce.

"Je to můj syn, Mihrabe! Přežil! Jaký lepší důkaz můžeš chtít?!"      

"Jakýkoli, který by byl relevantní, můj pane." Mág stál klidně, důstojně... jaký protiklad vládce Fársu! Znali se dlouho, snad celé věky. Věděl, že mu projde i to, co by pro jiného znamenalo rozsudek smrti. Teď se díval do země a v duchu myslel na klouby prstů. "Kde máte jistotu, že to nebyla ďábelská kouzla, co mu pomohlo přežít?"

"Byl dítě. Dí-tě! Sedmidenní nemluvně!"

"Pokud si ho Ahriman už v lůně matky oddělil jako svého služebníka, nenechal by jej patrně bez pomoci. A co jsem viděl, magie má v sobě tolik, že kdyby se mu dostalo patřičného vzdělání, asi bych se jej začal bát."

"Má v sobě víc šlechetnosti než je u mladíků jeho věků zvykem!"

Mág si ztěžka povzdechl. "Má především silnou duši, můj pane. Silnou jak sněžný levhart odpočívající na vrcholcích nebetyčných hor. A je chytřejší, než si myslíte. Nevím, jaké pohádky jste mu napovídal, ale až zjistí pravdu - nepochybuji, že o ní alespoň něco málo tuší už teď - co mu zabrání sáhnout ke svým přirozeným dispozicím? Co mu zabrání vás nenávidět, až zjistí, že pro otce nebylo bělovlasé dítě dost dobré?! Sám od sebe možná není zlý, možná to byla jen past krále démonů, ale my se do ní chytili, veličenstvo."

"Už jednou jsem rozhodl o jeho smrti - to mám po druhé? Jen proto, že..." vládcův hlas se zlomil. Jen proto, že nevidíš jinou cestu? Jen proto, že po všech probdělých nocích, po vší té bolesti, po touze po modlitbách, co se však zadrhly na půl cesty, nevěříš na zázrak? Cožpak - pokud by ho zachránila milost Ahury Mazdy - nemohla by ta samá mocnost ochránit i jeho srdce? Příliš krásná myšlenka, pomyslel si Minučehr. A příliš naivní.

"Kdybych mu alespoň nevzal jeho nový život..." řekl nahlas.

"Ale já vás chápu, pane," odvětil Mihrab na nepoloženou otázku. "Zaal je opravdu... zvláštní. Něco v něm je, něco... velkého. Otázkou zůstává, zda to povede k dobrému, či k zlému. A... zkusím s ním promluvit. Tak, jako bych mluvil s vlastním synem či s žákem, jehož si vážím. Možná se dívám špatně a vidím jen příliš mnoho stínů. Nikdo není neomylný. A věřte mi, rád bych zjistil, že tentokrát se mýlím."

 

Ten pokoj... nebyl velký. Jen šest kroků od dveří k oknu skrytému za závěsem, dřevěná truhlice, lehátko a nízký stolek. Holé kamenné stěny a na části podlahy koberec s rudobílými vzory. Nic příliš honosného. Naštěstí. Šáh si v přepychu zjevně neliboval a od svého syna nečekal nic jiného - nu, nezmýlil se. Šalveho záliba v prostém, jednoduchém životě se odrazila i na jeho chráněnci.

Zaal odhrnul pruh těžké látky a vyklonil se ven. Nepatrně, tak, jak to jen okenní konstrukce dovolovala. Do očí jej udeřil výhled na královské zahrady. Nádhera. Odraz ráje v pozemském světě. Něžný soumrak tlumící všechny ostřejší tvary a barvy. Kmeny jabloní obsypané květy. Květiny rozeseté v trávě, tanec leknínů s labutěmi na jezírku... dotek krásy propašovaný do časnosti.

Za zády mu zaškrábaly čísi kroky a on se pomalu otočil. Ve dveřích, těsně před jejich rákosovou roletou, stál vysoký muž, vyšší než talyšský kníže, Zaal i sám šáh. Tvrdou, přísnou tvář lemovaly prameny černých vlasů, pouze mírně prošedivělých, a kněžské roucho mu dodávalo na důstojnosti. Ruce měl překřížené na prsou a jeho oči připomínaly přicházející bouřku. "Je zvláštní tě tady znova vidět, princi."

Tentokrát v jeho slovech nebylo nepřátelství. Jen ostražitost.

"Naše první setkání nebylo nejpříjemnější a já tu nejsem, abych se za svá slova omlouval. Jen... chci vysvětlit. To, co asi nevíš."   

"Tak... pojďte dál." To byla jen formalita, pokus o zdvořilostní frázi. V přítomnosti velekněze se cítil značně nejistě, hlavně s přihlédnutím k předchozímu výstupu. Mág to patrně pochopil.

"Nemusíš se bát. Stačí, že já se snažím nebát tebe."

"Cože...?" Tohle doopravdy nečekal. Cokoli jiného, jen ne tohle... "Proč? Vždyť... vždyť jsem obyčejný člověk, skoro dítě!"

"Podle znamení bys měl být rozhodně víc," ušklíbl se sám pro sebe Mihrab. "A ve tvém srdci je tolik síly, že by to znejistilo každého, zvlášť... zvlášť, když bys neměl být mezi živými. Nejsem diplomat a věřím, že jsi natolik silný, že dokážeš snést pravdu. Zvlášť pokud nejsi tím, co naznačovaly hvězdy. A pokud jsi - no, pak alespoň víš, že hraji s odkrytými kartami." Přímo pohlédl princi do očí a pokračoval: "Tvůj otec chtěl syna, byl posedlý tím, aby nějakého měl. Když tě královna počala, cítil se jak v sedmém nebi. Když se ale dítě narodilo, nějak mu to nevydrželo. Ano, vymodlený syn, krásný a zdravý - jenže jeho vlasy byly bílé, bělejší než sníh. Bílé jak maska, kterou na sebe bere Ahriman, když vstupuje do světa smrtelných. Nechal tě pohodit v horách, abys zemřel, a nikdy toho nelitoval. Dokonce ani když zjistil, že už nikdy žádné dítě mít nebude. Protože lepší zůstat bezdětný, než svěřit Fárs do rukou vyvolenému temnot."

Mág si s překvapením všimnul, že odhalení na Zaala zapůsobilo o poznání méně než zamýšlel. Ano, jeho tvář potemněla, ztvrdla... ale zůstala jak maska, jak obrys skrývající pravou tvář. Za ní zbyla bolest... a taky úleva. Co právě slyšel, mu dávalo smysl. Větší než většina věcí, které mu byly v posledních dnech vyprávěny. Jako by někdo vzal tušené a dal mu punc skutečnosti. Utíkat před pravdou? Proč? Iluze jsou přece mnohem, mnohem horší.

"S Ahrimanem nemám nic společného," řekl po chvíli těžce. "A jestli je jakákoli zkouška, kterou bych to mohl dokázat, složím ji. Sám jsem se tmě do rukou nevydal a jestli jí skutečně náležím... pak by bylo opravdu lépe, kdybych nežil. Lepší smrt než bojovat proti světlu."

Mihrabovi nemohlo uniknout, že mladík doopravdy ví, co říká. Zvláštní... na někoho, komu je pouze o něco málo víc než osmnáct let. A nejsou to jen slova. Za nimi stojí srdce, silné jak skála v mořských proudech, odvážnější než se naučil očekávat u válečníků.

"Nemohu mluvit za tvého otce a za dvůr, mně bude stačit jediná prověrka. Nebude snadná, nebude jednoduchá. Vlastně bude horší než si umíš představit. Ale podvádět při ní nelze a je jednoznačnější než cokoli jiného. Následuj mne."

"Co... co to je za test?"

"Dnes večer s tebou otec nepočítá. Měl sis odpočinout... můžeš jej tedy strávit v modlitbách na jednom místě. Říká se, že tam dopadla koruna Ahrimanova božství, když se rozhodl provždy zradil svého tvůrce a zmocnit se vlády nad nebesy. Je tam chrám; a spojuje v sobě dotyk nicoty probleskávající skrze světlo. Pokud chceš ale zjistit, na čí stranu patříš, může ti to ukázat."

"A... když... kdybych..."

"Kdyby se znamení nemýlila a tys zjistil, že jsi Ahrimanův šampion, patrně nevyjdeš ven živý."

Zaal se otřásl. "I tak. Lépe zemřít úplně, než pouze projít smrtí duše."

Fárský velekněz si jen povzdechl. Ale ta slova mu vlila do srdce novou naději.

---