Drahému R.

Kdo uhodne, o čem to je, vyhraje

Drahému R.

 

Sežer mě, dřevní bestie!

Naporcuj mi hlavu svými

chladnými vnitřnostmi

a chraplajícího na zemi

v krvi

dobij mě, rozmašíruj na růžovou pěnu

tím svým plátem.

Víš, ono totiž...

ne zítra, za měsíc,

ale už brzo.

A já bych ještě chtěl

Tě ovládat a udělat, aby ses podvolila,

protože Ty vždycky a

já si Tě rád hýčkám a

mačkám a Ty mi tlakem dáváš najevo

oboustrannost a ukazuješ

kouzla, věci...

Ale křičíš nahlas, v noci nemůžeme,

ztrácíš se s ubožákem noci za světla,

ubohá jako on.

Čerň na prstech, jak jsem Tě hladíval,

Ty skříni vyšponovaných červů

mého života.

Každý z nich je těžký – šahám, ale –

už na Tebe šahali i doktoři

s kufříky, skoro slepí,

ale uši měli dobré.

A Tys jim neřekla nic,

nikdo už Tě nespraví.

A já taky odejdu.

Už brzy.

Je to mezi námi, všechno, ano?

Můj hranatý deníku, každý den Ti pláču.

Zažehnu, a slzou Tě uhasím. Smísíme náš popel.

A někdy chci uchopit sekeru

nebo kladivo

a nadělat do Tebe díry a prasknout Tě.

Rituálně Tě spálím, než mě zapomenou,

než nás zapomenou.

Nechci být nikdy sám a Ty taky ne.

---