17 V.

         Pak tu byla ještě jedna slečna – Renata. Renča chodila o ročník výš než Adriana a nějakým zvláštním způsobem ji fascinovala. Možná to bylo tím, že ji měl každý rád navzdory jejímu osudu. Nebo to možná bylo tím, že jí bylo všude plno. Renata měla těžký život a přesto se většinu dní jen a jen usmívala.

         Adriana se s ní začla víc bavit v den, kdy ji přivezli zpátky z diagnostického ústavu. Přece jen existoval člověk, který Renatu nenáviděl – její vlastní matka. Adriana si jako dnes pamatuje, jak s Renatou seděla na chodbě a nechala na své rameno kapat její slzy…

         Ále, Renča… Náš velký živel. Kdysi dávno její velký vzor. Potom člověk, který jí ublížil asi ze všech lidí na světě nejvíc. Život je už někdy takový, že nám uštědřuje veliké rány. Pravda je taková, že jí Renata dost často chybí. S ní se dali dělat šílené věci. A skoro vždycky poslouchala Adrianiny veškeré trable. Chybí jí ta Renata, kterou potkala na začátku loňského roku…

         Problémy s Renatou nastaly, když ji vyhodili už asi z třetího dětského domova. Najednou musela zůstat v diagnostickém ústavu. Zpočátku všem bylo moc líto, jak to skončilo. Renatu nikdo neviděl jinak než zlomenou a uplakanou.

         Ale i tenhle čas skončil. Pokud si někdy někdo myslel, že na člověka nedopadá prostředí, ve kterém žije, tak byl na velkém omylu. Renata začla pít a její život byl jeden průšvih za druhým. Začla také ubližovat lidem kolem sebe. Adriana sama sebe přistihuje, že se s touhle slečnou baví vlastně už jen z povinnosti. Že si najednou nemají vzájemně co říct. Ale snaží se tuto skutečnost napravit a tak jednoho večera se dá se svou kamarádkou do řeči. Povídají si o svých společných známých, jak a kde se komu daří. A samozřejmě i o Petrovi. Adriana moc dobře ví, že Petr by asi více stál o její kamarádku. Ale Renatina odpověď, jak by takovou věc Adrianě nikdy nemohla udělat, ji potěší.

         Petr… Ano, nikdy o ní tenhle blázen nestál. Taková byla skutečnost. Kdo o ni vlastně stál? Když pomineme kluky, ze kterých to doopravdy nebyl ani jeden… Už o ni v podstatě nestojí ani její přátelé. Jen Ben. Ben, kterého ona nechápe. Nechápe vztah, který mezi sebou mají. Nechápe, proč vlastně tenhle kluk neodešel se všemi ostatními. Nechápe ho, ale má ho radši než kdy měla Petra a všechny ostatní kluky…

         Jednoho dne se stala zvláštní věc. Adriana už neznala den, kdy by nebrečela kvůli Renatě. Tahle její kamarádka dokázala věci, které nikdo jiný nedokázal. Adriana ani neví, proč kvůli ní pláče, ale zkrátka je to tak.

         Adriana ten den jako obyčejně šla hrát volejbal se svou kamarádkou Táňou. Mezitím se k ní ale doneslo, že jejich hlavní vychovatel pan Terenc její někdejší kamarádku Renatu vyhodil z internátu. Adriana se tomuto faktu nediví, protože Renča nasekala spousty blbostí… Nejhorší je, že Renatka dojde udělat scénu právě na volejbal. Adrianě se začnou klepat ruce a proto musí odejít plakat k sobě na pokoj.

         Ano, i když se to nezdá, tohle byl jeden z přelomových dnů v jejím životě. Ztratila přítelkyni. Přítelkyni s níž se nedokázala přestat bavit i přesto, že jí ubližovala. Zároveň se jí po určité stránce jakýmsi způsobem ulevilo a to ještě nevěděla, jaké překvapení jí její přítelkyně přichystala…