Konec je možná trochu uspěchán, ale limit byl 2 A4

Hlubokou tmou začalo probleskovat matné světlo. Ráda bych věděla, kam mě ten tunel dovedl. Pamatovala jsem si jenom, že ta chodba najednou prudce spadala dolů… A pak ta voda – TA VODA! Byla bílá… Proč byla tak jasně, čistě bílá? A proč.. Ne, nemá cenu se ptát, prostě to bylo a teď je to pryč…

  No sláva, konečně ten tunel končí. Já tomu Milanovi asi ublížím, jestli se někdy dostanu ven! Proč mě strkal do té pitomé díry?

„Dano, je to chodba z galské hrobky! Ta musí někam vést, ne?“

Samozřejmě, že vedla. Proč jsem mu říkala, že půjdu sama? No, ještě žiju, takže mám naději se vrátit. Teď ale dál. Tunel končil na veliké louce. Musela být větší než Sahara! Moment, ale Sahara je poušť, takže tohle ne. Ale žádná tak velká louka nikde není, takže ta africká pustina bude dobrým příkladem co do velikosti.

   Kolik tady může být hodin? Podle Slunce – asi tak devět ráno. Doufám, že tady jde čas zpomaleně, jinak bych měla utrum na všechno nejmíň půl roku. No, nemá smysl tady stát, vezmu to do leva. To půjdu podél skály a vždycky se můžu vrátit. I když…

   „Hej! Civilizace je na západ!“

Fuj, to jsem se lekla. Odjakživa nenávidím, když na mě někdo ze zadu bafne.

„Nebo jsi tu nová? Nikdy jsem tě tady neviděla.“

Sakra! Zdá se mi to, nebo přede mnou přešlapuje barbie? Už je to tak, tady to asi není normální! Jsem ve světě hraček, nebo co? 

„Jestli chceš, dovedu tě do města. Tudy bys došla do pralesa, a odtamtud se nikdo ještě nevrátil. To se tady sice říká o každém východu, ale v pralese žádný zaznačený není. Nikdo neví, co tam je!“

Asi vážně svět hraček. Asi bude lepší, vydávat se taky za hračku. Možná se dozvím trochu víc. „Jo, jsem tady nová,“ odpověděla jsem jako ve snách a ani jsem si neuvědomila, že mě barbie vzala za ruku (nejspíš se zvětšila, jak by na mě dosáhla?) a vedla přímo do středu louky.  „Všechno ti tady ukážu,“ švitořila vesele. „Ale napřed se musíš zaevidovat.“

„Zaevidovat? Proč?“

„No, platí tady teorie Čudu, takže potřebují ve městě vědět, kdo je na řadě, ne? Jinak by tady byl chaos.“

„ Teorie čeho? Čudu?“

„Jo, Čudu. Jde o to, že… Počkej, já ti neřekla, že jsi ve světě ztracených hraček?“

„Ne… Jenom si říkala něco o tom – Čudu.“

„Aha, promiň. No tak tedy jsi ve světě hraček, které někdo ztratil. Jsou tu tisíce a tisíce hraček ze všech galaxií vesmíru, prostě odevšad, odkud to jde. ALE všechny děti jsou stejné a hračky ztrácí hodně často…“

„Jako mě?“

„Jo, jsi ztracená hračka a proto jsi tady. Ale kdyby sem jenom hračky přicházely, za chvíli by tady bylo hrozně narváno. Proto máme teorii Čudu – kdykoliv sem přijde nová hračka, jiná odejde zpátky na svět. Proto máme evidenci – aby se vědělo, která hračka je tady nejdéle a která je zrovna na řadě.“

„A za jak dlouho bude řada na mně?“

„No, to si počkáš. Takových… Padesát let průměrně. Je nás tady fakt hodně.“

Padesát let… No nazdar…

 

„A co se s hračkou stane,  když se vrátí zpátky tam, odkud pochází?“

„Teorie Čudu, říká, že bude tím, čím bývala. Pokud si ji nikdo nevezme, zase se sem po nějaké době vrátí a začíná to znova. Loulin se vracela až čtyřikrát!“

„To tedy venku uplynulo…“

„200 let, jo. Síla, co?“

„No to je síla…“

Tak to už nikdy neuvidím naše? A bráchu? To ne!

„Prosím tě…“

„Isabelo.“

„Isabelo, nešlo by nějak proklouznout? Já potřebuju ven hned… Budou… Budou beze mě nešťastní!“

„Milá zlatá, ani nevím, jak se jmenuješ.“

„Já? Daniela.“

„Dani, hodně hraček to zkoušelo. Některé zkoušely najít východ i v pralese. Možná ho našly, možná ne. Oficiálními východy to ale nejde.“

„A z toho pralesa… To se o něm nic neví?“

„Ne, ale pokud by tě náhodou napadlo tam jít, tak ta dva dny vyráží výprava. Zkusí východ najít.“

„Půjdu taky.“

 „Jak chceš.“

 

…

 

„Východ! Východ! Našli jsme to! Je to tady!“

 

 

…

 

 

„Danielo, ty jsi vážně strašně zbabělá! Zalezeš sotva za roh chodby a už jsi zase zpátky!“

„Brácho?“

„Děláš si srandu? Zíráš, jak kdybys mě nikdy neviděla. Spadla jsi do světa hraček, nebo co?“

---