Svou cestou stále dál...

Poklidné ticho přes noc zaplavilo celou krajinu. Mrazem svíraná zem trpělivě vyčkává. Nikdo není trpělivější než ona. Do ledového mlčení se jen sem tam ozve tichoučké zazvonění. Nesmělé „cink“. To když vítr zabloudí v labyrintech  zamrzlých keřů...

Pomalu otevírá oči. Strach z něj opadá jako podzimní listí. Je volný, je mu lehce a je mu fajn. Co bylo, to bylo a teď je to pryč. Už není žáden důvod se bát. Zapomíná co je strach. Byl to někdo, kdo mu lhal a on mu tak dlouho slepě věřil. Nebyla to jen jedna velká iluze? Zlý sen, ze kterého se dnes ráno konečně probudil?

Mělo by být chladno, ale chlad nestudí. Vlastně je příjemným osvěžením. Osvobozuje mysl od temných myšlenek. Nenápadně a bez zbytečného povyku. Stejným způsobem, jako bílý sníh něžně čistící krajinu od všeho zlého. Každá vločka je jedinečná a třpytí se jako ten nejčistší diamant. Potůček si zpívá svou nekončící píseň za symfonického doprovodu oblázků ve svém řečišti. Na nebeském moři plují bílé koráby, poháněny větrem dál a dál. Občas se mezi nimi objevují obláčkoví delfíni, vyzývající poklidné obry k laškovnému dovádění. A vše je tak samozřejmé a přesto neopakovatelně kouzelné…

Kolem cesty rozkvétají křišťálové květy. Jejich okvětní plátky jemně lámou sluneční svit na sedm nejčistších odstínů duhy a posílají je dál, jako si děti posílají papírové vlaštovky. Jen tak. Pro radost.  Mráz je skutečným mistrem mezi malíři i ledovými zahradníky.

Neměl by někam jít? Támhle na kopci někdo stojí. Mává na něj. Třeba by se ho mohl zeptat.

Není sám, je jich víc. Všichni někam jdou. Jedním směrem, beze spěchu a dalo by se říci, že s úsměvem.

„Kam se jde?“ Nesměle se ptá.

„Přeci za světlem.“odpovídá s vlídností.  „Támhle…“ ukazuje směr k hrdě nezlomným horám střežících údolí, ze kterého se šíří podmanivé světlo na všechny strany. Možná že tvoří sloup, možná nějakou bránu…

„Aha, to jsem zvědav, kam nás dovede…“

Zlaté paprsky slunce se slévají se stříbrnou září luny, chlad se pojí s žárem a den s nocí. To vše a ještě mnohem více se pouští do tance, kde se stávají Jedním…

Strach, obavy, úzkost, bezmoc ani utrpení zde již nemají přístup. Ale jen díky nim si nyní může mnohem lépe uvědomit své štěstí…

Je ticho. Není to však tíživé ticho nevyřčeného obviňování nebo dusivého strachu, ale ticho srdečného odpuštění. Ticho smíření. Ticho konce, za kterým znovu něco fascinujícího začíná…