Zcela obyčejný den

Okny se dovnitř vlévají sluneční paprsky. Krajková záclona se tiše vlní pod vlahým vánkem. Místnost naplňuje blažený klid. Noc pozvolna odchází...

 „Crrrrr...“

Nekompromisní kus tikajícího plastu upozornil na skutečnost, že by bylo vhodné vstanout. Jeho nechvalně proslulý jekot projel tichem jako tupá pila dortem. Kvůli tomuhle tyranovi něco neobyčejně krásného právě skončilo. Sny, co s láskyplnou vlídností zahalují do nejjemnějších červánků a konejší srdce... střídá ocelově šedé jezero ledové reality. Každičký pokus zachovat si alespoň cár z toho úžasného obláčku je marným výkřikem do tmy. Rozplynul se jak ranní mlha. Mám jen prázdné ruce. Nejbolestivější je vědomí, že nic, co se mi může stát, nemůže být ani zdaleka TAK skvělé.  Žádná optimistická nálada se nekoná.

S prvním neochotným otevřením očí brzy přichází vtíravé myšlenky typu: „Musíš vstávat. Není čas. Kruci. Proč jsem to neudělala včera? To zas bude den...“ Vést vnitřní dialog se sebou samým je příliš náročné, vždy prohrajete. Monolog je zase příšerná nuda.

Nezbývá nic jiného, než vydat příslušné pokyny tělu, aby se zvedlo a dopravilo vás na potřebná místa a zároveň se pokusilo vás přitom neomlátit o každý roh, který po cestě najde. V rozespalosti kývám na všechny podobné zoufalce v místnosti a plahočím se dále do koupelny. Studená voda je trochu drastický, leč osvědčený způsob. Když už jakž takž vidím, pohled na hodinky není zrovna příjemný. Už zase nestíhám. Snídani vypouštím, oblékám  si první triko, které mi zkříží cestu a s aktovkou na rameni skáču k výtahu, zavazujíc si cestou druhou botu. Skutečnost, že je každá ponožka jiná, velkomyslně přehlížím.

Ranní tělocvik zahrnuje rozražení vchodových dveří, skoky do dálky přes schody, zběsilé kličkování mezi dopravou a maratóní běh k nádraží finišující sestupným a vzestupným během podchodem. Boj o místa ve vlaku již není tak akční, zatím bylo vždy kam si sednout. Následuje asi 40 minutová rychlojízda učivem a stejně dlouhé plahočení vlakem. Aspoň že ty tramvaje jezdí spolehlivě. Tedy většinou.

Při vstupu do třídy není nijak uklidňující vidět spolužáky nad sešity. Hned si vzpomenu, co přesně všechno nevím, ve kterém sešitě to najít, jaký řádek a jaká barva podtržení. Možná se mi vybaví i propiska, s jejíž pomocí jsem tehdy formulovala danou informaci na papíře. Jenže to je mi na... slušně řečeno, na nic. V hodinách zbývá jen slibovat hory, doly, stráně i bůček prozřetelnosti, aby ruka osudu nepadla zrovna na mě. Až přijdu domů, doučím se to. Určitě!

Ač je to s podivem, i tyhle perné chvíle končí. Je dobojováno. Prozatím. Zpáteční cesta vlakem má natolik hypnotické účinky, že místo opakováním probraného učiva se nechávám pomalu uspávat monotónním drnkotáním. Doma se najím. Držím bodovou dietu, takže co vidím – to zbodnu. Chudák pes. Stále nechce pochopit, že o oběd... hm, večeři se nedělím. Možná bych se mohla pustit do nějakého toho učení nebo zase zítra vyhořím...

S prvním dolehnutím do měkkých peřin se vše rozplyne jako mávnutím kouzelného proutku. Okovy spadly. Co zítra... je jen Teď. Je fajn, je dobře. Co bude zítra, to bude až zítra. Teď vzhůru do světa. Do toho pravého Světa...

…tíha rázem opadá. Všechna svazující omezení jsou pryč, jako by nikdy ani nebyla ničím jiným, než jednou velkou iluzí. Klamem, který lze odhalit pouze změnou pohledu. Veškerá omezení v našem životě jsou jen ta, která si utváříme ve své mysli. Když to vím, tak proč na to každé ráno zapomínám?

Roztahuji křídla…