My, svět a oni

Svítalo. Nebylo to svítání nového rána, nýbrž svítání nové noci. Slunce se jen pomalu sklánělo níž a níž. Jeho tvář se stávala stále vlídnější. Mírné paprsky teď konejšivě ukládaly děti k spánku do načechraných peřin. Nebeská oblaka se pod přílivem zlatavé záře barvila na růžovo. Nebyla to jen tak nějaká růžová! Tohle byla ta pravá červánková růž, co měla tu moc tiše obejmout srdce a říct: „Už se neboj ničeho. Všechno bude dobré.“ Prosvícená zlatým světlem rozlévala spokojenou pohodu jak jen to šlo.

 

Pak se na scéně objevil měsíc. Vyplul z oblak na opačné straně oblohy. Trpělivě počkal, až mu slunce uvolní obzor. Poté se oblohou nesla stříbrná záře s ještě stříbrnějším odleskem. Podkladem ji nemohlo být nic jiného než tma těch nejtemnějších odstínů černi…

 

Tedy, popravdě řečeno je zde taková tma pořád. A že je to tma té nejvyšší kvality! Obyčejná čerň vedle ní vypadá jak špatný pokus o bílý sníh. To jen na planetách se obtěžovali něčím, jako zavést vedle Noci i Den. Vesmír sám se tímhle nezabýval. Možná to bylo příliš náročné a možná o to ani nestál. Nepochybná byla však skutečnost, že hvězdám trvalá společnost tmy vyhovovala. Jak jinak by nejlépe vynikla jejich vlastní záře?

 

Pro lidi jsou hvězdy jen něco třpytivého vysoko nad hlavou. Pro hvězdy jsou lidé něco jako smítko hluboko pod nimi. Tedy pro většinu z nich.

Každá skutečná hvězda, planeta i souhvězdí má svou… řekněme duši, což ji činí ještě skutečnější. A není to duše ledajaká! Sycená legendami, mýty, magií a hvězdným prachem se stala životaplnější než jiné formy života založené na bázi uhlíku.

 

*

Sedávala na vyvýšeném pahorku. Vítr si žertovně pohrával s jejími vlasy. Pohled upínala do dálky. Pozorovala západ Země. Už poněkolikáté.

„Stále tě to natolik zajímá?Již se na to díváš po šesti sté osmé.“

Ani se neohlédla. Na tváři se ji vyloudil mírný náznak úsměvu. Přisedl si k ní.

„Mně to připadá zajímavé, strýčku.“

Přes tvář mu přeletěl stín pochybností.

„Ty jsi nepoučitelná, Galateo…“

Jeho hlas nenesl podtón výčitek. Spíše jen něco jako tichou obavu.

            „Tvému otci nevadí, když se často touláš tak daleko?“

            „Myslím, že ne. Náš otec zdaleka není tak přísný jako strýček Saturn. My si můžeme dělat téměř vše co nás napadne…“

            „Hm… prozraď mi, co přijde dceři Neptuna tak zajímavé na Zemi? Vždyť vy máte vše mnohem kouzelnější a půvabnější než kdokoli jiný…“

Dívčiny oči byly jednou velkou hlubinou. Hlubinou naplněnou těmi zvláštními světly, charakteristickými pro všechny děti planety fantazie a kouzel.

            „Nevím. Je to něco trochu jiného než znám…“

            „Asi nemá význam tě přesvědčovat o bezvýznamnosti tvého počínání, co?“

            „Nejspíše opravdu ne.“

Galatea se na Měsíc mile usmála.

            „Jak myslíš. Zkusit jsem to musel.“

Seděli na jedné z menších hvězd a sledovali, jak se po tváři Země střídá světlo a tma.

 

            Koně se běžně pasou na zelených pastvinách. Není to nic zvláštního. Ti nebeští se pasou na mlhovinách. Také to není nijak zvláštní či výjimečné. Pegas si tak krátil dlouhou chvílí čekáním na svou jezdkyni. Moc dobře věděl, že má času dost. Jednorožec a mladší bratr Koníček se pásli opodál. Sem tam se mlhovinou prohnali Honící psi a nad ní proletěl Orel. Jinak zde nijak rušno nebylo.

 

             „Jednou bych se chtěla podívat blíž…“

Měsíc strnul. Jako kdyby mu po zádech proběhl mráz.

            „Už jsi dost blízko. Možná až příliš.“

            „Chtěla bych se podívat na povrch. Poznat tamní nymfy. Jaké to je, vidět nás z povrchu Země?“

            „Začínáš mít velmi nebezpečné myšlenky. Pusť je z hlavy dřív, než se ti vymstí.“

            „Ty se tam dolů přeci díváš skoro pořád…“

            „Ano. Jenže já se dívám na Zem a ne na její povrch.“

Galatea se zvedla. Věnovala poslední pohled Zemi a pak se otočila k Měsíci.

            „Už radši půjdu. Buď zdráv, strýčku.“

Měsíc již také stál na nohou.

            „Ty také.“

Zamířila k vesmírné mlhovině.

            „Galateo…“

Ohlédla se zpět.

            „Ano?“

            „Nejspíš by bylo lepší, kdybys sem nějaký čas nechodila.“

 

           

Mohutná křídla si neochvějně razila cestu napříč galaxií. Zlatá kopyta jemně cinkala o hvězdný prach. Pegas se nesl mezihvězdným prostorem s ladností a elegancí sobě vlastní. Byli i jiné způsoby jak se dostat na okraj sluneční soustavy, ale tento patřil k nejpříjemnějším a velmi rychlým.

Chodbami paláce téměř proběhla. Před ní se jako lavina šířila vlna poklon a zdvořilých pozdravů. Zastavila se až v trůním sále.

Neptun seděl na trůnu zdobeném bílými korály a perlami. V levé ruce svíral trojzubec, prastarý symbol své moci. Jeho oči byly upřené v dáli.

Galatea poklekla.

„Otče…“

„Vím proč si dnes za mnou přišla a nijak mě to netěší. Copak ti život hvězdné nymfy již omrzel?“

„To ne, otče. Jen bych chtěla vědět…“

„…Jak to vypadá tam dole. Také dobře vím, že veškerá slova odporu by se minula svým účinkem.“

„Otče, prosím Tě…“

„Proč chodit tam dolů, když se oni tak zoufale snaží dostat se sem? Nemáš ani nejmenší tušení co po mě žádáš…“

 „Prosím…“

Neptun si jen tiše povzdechl. Není první a nejspíše ani poslední. Kdy tohle skončí…

„Ať je tedy po tvém. Jdi si kam tě srdce táhne. Ale varuji tě. Vkročíš-li jednou na zemský povrch, nikdo ti nezaručí, že se budeš moci vrátit zpět na nebe. Rozmysli se dobře.“

 

 

Rozhodnutí nebývají jednoduchá. Zvláště ne pro děti Neptuna. Ovšem jen tehdy, pokud je nevede touha něco nového objevit a zažít

 

Pegas se chystal vyrazit na nový let.

„Je mi to líto, ale dnes spolu nepojedeme.“

Dalo by se říci, že se zamračil.

„Nedívej se na mě takhle. Ještě nastanou spousty dní, kdy spolu vyjedeme světu vstříc. Dnes však potřebuji Koníčka.“

Koníček zastříhal ušima. Zdálo se mu, že zaslechl své jméno ve spojitosti s nějakým výletem či posláním. To se mu nestávalo nijak často. Ne, že by byl neochotný či nespolehlivý. Jednoduše řečeno nebyl natolik magický jako jeho starší bratr.

            Galatea opatrně nasedla na menší zvíře.

            „Směrem ke Slunci až k Zemi, prosím.“

Koníček s nepopsatelným nadšením nadskočil do svižného cvalu. Dostal úkol a hodlal ho se ho zhostit naplno a se ctí. Třpytivý galaktický prach se mu odrážel od kopyt. Předběhl letícího Havrana, minul rozjetý Velký vůz a zanechal za sebou i Draka. Zastavil až na oběžné dráze Země.

 

            Galatea chtěla sklouznout dolů.

„Děkuji ti. Teď už to musím zvládnout sama…“

Koníček nesouhlasně zafrkal.

            „Zůstaň tady. Dolů půjdu sama…“

Nesouhlasné zahrabání kopytem.

            „Jak myslíš, ale jen na tvoji zodpovědnost…“

Vydali se k sestupu na Zemský povrch.

 

*

 

            „Mezi přírodní kardiotonika patří zejména srdeční glykosidy, které se dále dělí na…“

 

Ruka s tužkou bezmyšlenkovitě klouzala po papíře sešitu. Tabule byla víc bílá než tmavě zelená a chemických vzorců neustále přibývalo.

 

            „Digitoxin se skládá z aglykonu, na nějž jsou navázány tři molekuly digitoxosy…“

 

Musela si zakrýt ústa, aby si nikdo nevšiml že zívá. Nedělala to schválně. Musela. Oči těkaly z tabule do sešitu a zpět. Tělo i mysl hlásily únavu, ale zvonění stále nepřicházelo.

 

            „Á, vidím že máme ještě čas. Napište si nový nadpis a to budou antiarytmika…“

 

To snad není ani pravda. Rozhlédla se po třídě. Bylo až neuvěřitelné, že vyučujícímu nebylo divné, když ze třiceti lidí zůstalo na jeho hodiny něco kolem patnácti studentů.

 

Zvonění na sebe nechalo dlouho čekat, ale přijít muselo. Nebyla si jista, jestli poslední hodinu vydrží v bdělém stavu.

 

*

 

            Sestup k zemi Země neproběhl právě podle jejich představ. Vlastně to byl ten nejhorší sestup, jaký kdy Galatea zažila. Spíše to byl pád. Vzduch houstnul a nepříjemně pálil. Připadala si jak v jednom ohni. Z bolestného výkřiku se vytratila všechna slova. Hvězdné nebe se vzdalovalo, až nebylo vidět vůbec. Bylo ji, jako kdyby se nad ní něco zavřelo. Nad nimi se teď tyčila jen nebeská modř a pod nimi se rozprostírala města, lesy a pole. Jejich pád zpomalila až načechraná bílá mračna. Oběma se znatelně ulevilo.

 

 

            Crrrrrrrr…

            „Néé, ještě néé…“

Na nešťastných obličejích studentů se značila jistá nelibost ze začínající hodiny.

            „Máte někdo sirky?“

Špitla potichu na sousedky v lavici za sebou.

            „Chceš podpálit školu?“

Ozvala se odpověď s mírným nadšením nadsázky studentského humoru.

            „Ne, chci si podložit oční víčka…“

Chichichi…

            „Ty jsi trubka…“

            „Kéž by, to bych zde nemusela sedět. Vesele bych si troubila venku…“

 

            „Asparagan hořečnato-draselný je obsažen v HVLP Cardilan…“

 

            „Nejspíš je mi souzeno zhynouti nudou…“

PRÁSK!!

            „Áááááá!!“

Vyskočila ze židle téměř metr do vzduchu. Zcela nečekaně se stala středem pozornosti nejen svých spolužáků.

            „Slečno, uklidněte se laskavě!! Co to tu prosím vás vyvádíte?!“

Polilo ji horko.Cítila se nesmírně trapně.

            „Promiňte pane profesore, já…“

            „Sedněte si a už nevyrušujte…“

Měla ten nepříjemný pocit, že tu holku, co ji málem spadla na hlavu, nikdo jiný nezaregistroval…

 

 

            Crrrrrrr…

„Halucinace. Jsi přetažená. Máš toho dost. To bude jen halucinace…“

Říkala si v duchu. Musela však uznat, že si nezní moc přesvědčivě. Ani studená voda nebyla dostatečně studená na to, aby halucinace zmizela.

 

            Galatea se zmateně rozhlížela kolem. Tak tohle je ta Země? Upřímně řečeno, nic moc. Ani místní dvounozí obyvatelé nejsou příliš vstřícní k návštěvníkům. A kde je vůbec Koníček?

            „Koníčku! Koníčku, kde jsi?“

 

            „Jo, únava. Bude to únava. Půjdu domů a všechno bude ok…“

Sbalila si aktovku a zamířila po schodech dolů, do šatny.

 

            Zdálo se, že si ji tu nikdo nevšímá. Nejspíš nezdraví každého cizince na potkání. Nelíbilo se jí to. Měla pocit, jako kdyby ji přehlíželi naschvál. Tedy do doby, než skrs ni prošla jedna z profesorek. Musí tu být přeci někdo, kdo ji vnímá…

            „Slečno, neviděla jste tady někde Koníčka?“

            „Ne, je mi líto…“

Odpověděla bezmyšlenkovitě…

            „Ale ne, už je to tu zas! Musím se vážně uklidnit….“

Zatím co hluboce oddychovala, Galatea ucítila svou šanci.

            „Promiňte, jsem tu poprvé a vůbec se tu nevyznám. Vy jste zdejší?“

Vůbec se to nezlepšovalo, spíše naopak. Nepomohl ani hluk projíždějících tramvají či štěbetající dav. Halucinace se ji držela dál.

 

*

 

            Koníček nespokojeně zaržál. Na vesmírné lety byl zvyklý a nikdy mu sestup nečinil problémy. Tohle však bylo zřícení a to mu problémy činilo. Neznal správnou techniku výstupu a to ho rozmrzelo. Dopadl na kachličky přímo mezi dav nakupujících lidí. Jeho nynější poloha by se dala určit jako Kaufland – oddělení alkoholických nápojů. To ovšem Koníček nemohl vědět. Kovové vozíky se mu nijak nelíbily.

            „Hmhhh?“

Navíc nebyly nijak ochotné bavit se s cizinci. Koníček se rozhodl najít Galateu. Nejspíše se mu někde ztratila. Koníček samozřejmě ztracený nebyl. Jen si uvědomoval, že jeho tady se neshoduje s tady Galatey. Rozběhl se vpřed. Ani se neobtěžoval hledáním dveří. Mezi tolika regály je asi nevedli…

            „Jedny dveře by se opravdu měly zavřít. Je tu neskutečný průvan…“

 

*

 

            Ve vlaku se Galatea necítila nejlépe. Nejen protože ho neznala, ale i proto, že uličkou procházel muž v modré uniformě a všichni ostatní mu něco dávali. Ona sebou neměla nic. I její společnice mu nabídla modrý papírek. Muž se na něj podíval a naštěstí pokračoval dál. Galatea nechápala. Prohlížel si všechny, které mu nabízely, ale žáden si nevzal. To přeci nedává žádný smysl!

            Poklidné houpání vlaku mělo velmi sedativní účinky. Ba, někdy i hypnotické. Oči se samy zavíraly a mysl upadávala do mírného stavu mezi bdělostí a spánkem.

 

            Asi je to nějaká zdejší forma meditace. Možná by to také měla zkusit. Galatea zavřela oči. Vlak dále řinčel po kolejích. Nijak povznášející jí to nepřišlo.

           

            Nohy ji nesly automaticky správným směrem. Nemusela jim věnovat pozornost, trasu měly velmi dobře nacvičenou. Doma odhodila aktovku do kouta a zřítila se do postele…

 

 

            Spánek studentů zpravidla netrvá dlouho. Ta nepříjemná část jejich mysli je vždy probudí v „pravý čas“. Promnula si oči. Halucinaci už neviděla. Vzpomněla si, že má nejspíš hlad a zamířila do kuchyně.

            Oběd - večeře proběhl ve stereotypu zaběhnuté každodennosti. S nevolí se odebrala do pokoje nachystat si věci do školy. Podlomily se jí kolena. Halucinace nebyla sama, už byly dvě! Ta holka a nějaký kůň.  No proč ne?! Došla k závěru, že je to přeci jen lepší než halucinace Jacka Rozparovače nebo něčeho podobného. Jestli se ji nechtějí pustit, no prosím. Ona už se jimi zabývat nebude.

            Tak jako se mysl po čase přestane zabývat neměnnými vjemy, tak se ona přestala vnímat své halucinace.

            Což se jim nelíbilo.

Nadále ji provázeli, ale zkoušeli se zabavit sami. Koníček se pustil do zkoumání lidského světa. Vzhledem k tomu, že se téměř ničeho nemohl opravdu dotknout, aniž by prošel zkrs, nebylo to pro něj jednoduché. Po fiasku s jezdícími schody na nádraží, kdy velmi dlouho nemohl pochopit, proč mu přední kopyta ujíždějí nahoru, zatím co zadní zůstávají stát, se oprávněně urazil.

            Galatea se také pokoušela najít něco, co by ji ohromilo nebo alespoň zaujalo. Ani její snažení nebylo úspěšné. Spatřila sice onen legendární západ slunce, musela si však připustit, že se ani zdaleka nevyrovná oslňujícímu půvabu Fénixe či nenapodobitelným odleskům šupin Draka. Nebylo zde nic okouzlujícího a jestli náhodou ano, viděla v tom jen chabý pokus o skutečnou krásu. Byla zklamaná a chtěla domů. Koníčkovi zde také příliš nesvědčilo. Nudil se.

 

 

            Hvězdy se z pohledu ze Země zdály příliš vzdálené. Galatea je téměř nepoznala. Bylo to jako spatřit střípky křišťálu, které do nedávna tvořily skvostný džbán. Měsíc vyplul z těžkých mračen jako stříbrný koráb z mořských dun.

            „Ach, maličká, co jsi to udělala?“

Jeho hlas přicházel z velké dálky a bylo obtížné ho vyslyšet. Galatea se musela soustředit, aby zachytila každičké slovo.

            „Udělala jsem chybu, teď to vím.“

Bylo ji ještě hůř. Z nějakého důvodu nechtěla, aby ji viděli nešťastnou ze zklamaného snu.

            „Stálo ti to vůbec za to?“

            „Nejspíš ne… ale udělala bych to znova. Sama.“

Měsíční paprsky se zlehka dotkly její tváře.

            „Jsi nepoučitelná…“

Nebyla to výčitka.

            „Já vím…“

            „Přesto ti pomohu. Myslím, že existuje způsob, jak se můžeš dostat zpět na oblohu.“

            „Opravdu? A jakýpak?“

            „Nejdřív by si někdo musel připustit a uznat vaší existenci. Pak byste museli mít ještě dost sil vystoupat tak vysoko, aby jste se mohli vrátit na nebe.“

            „To půjde stěží…“

            „Neřekl jsem, že to bude jednoduché, jen doufám, že vám stojí zato to alespoň zkusit…“

            „To ti slibuji…“

 

 

            Hlavním problémem byla ona. Nechtěla o nich vědět a nikdo jiný je zatím ani na chvíli nevzal na vědomí. Koníčkovi došla trpělivost.

            „Áúúúúú…!“

Ohlédla se. Kůň – halucinace se nad ní rozzlobeně tyčil. Nebyl příliš velký, spíše drobnější. Teď ale vypadal mnohem větší než by kdy považovala za možné. I pokoj, v němž se všichni nacházeli, se pro něj zdál být příliš malý.

            „Co to krucinál…?!“

„Hmhhh!“

            „Koníčku,…“

            „Vždyť ty jsi jen halucinace! Výplod mé přebujelé fan…“

„Hmhhh!!“

            „Nezdá  se ti to příliš přehnané?“

            „To přeci nejde, to není…“

            „HMHHH!!!“

            „Koníčku! Tak už dost! Stačilo.“

            „Dobře, dobře! Ty jsi tedy skutečný a ona nejspíš taky, viď?“

            „Hmhhh.“

            „Fajn, hned se mi ulevilo.“

            „Odpusťte, většinou bývá přívětivější…“

            „Njn…“

Bolest a modřina po kousnutí byly natolik přesvědčivé, že musela přehodnotit situaci. Halucinace už nebyly jen halucinace.

 

            „Ještě jednou od začátku. Ty i tamto…zvíře jste hvězdy.“

            „To není úplně přesné, ale v podstatě ano. Dá se říci, že ano.“

Seděla na pohovce v obývacím pokoji. Na tváři měla mírně nepřítomný výraz někoho, kdo jen čeká na své probuzení. V rukou svírala hrníček s kávou. Nikdy ji nepila, ale také doposud nevedla rozhovory s cizinci, kteří to domů měli dále než na konec republiky.

            „Spadli jste z nebe…“

            „My jsme nespadli, byli jsme zvědaví, jak to chodí tady dole…“

            „Vždyť jsi mi málem skočila na hlavu…“

            „To jsem v úmyslu neměla…“

            „Takže spadli…“

            „No dobrá, spadli jsme.“

            „A teď to hlavní. Co chcete ode mě?“

            „Aby´s nám pomohla. „

            „Já? Proč zrovna já?“

            „Hmhhh.“

            „To mnohé vysvětluje, ale zní to šíleně.“

            „Hmhhh.“

            „Když to bereš takhle…“

 

 

Ráno nešla do školy. Zůstala s nimi doma. Možná to byl nějaký úlet, ale cítila se mezi nimi více svá než kdykoli dříve mezi lidmi. A co je špatného na hal… hm, na hvězdných dětech? Ať chtěla nebo ne, musela si připustit, že jí připadali jako známí, které jen velmi dlouho neviděla…

„K nebesům je to daleká cesta. Myslíš, že to zvládneš?“

„Hmhhh.“

„Já o tobě nepochybuji, jen mám jisté obavy z…“

„Hmhhh.“

Vzdala to. Zkuste se někdy hádat s nebeským koněm. Zaprvé prohrajete a zadruhé on vyhraje. Dívala se, jak se chystají na cestu domů. Těžko si to připouštěla, ale budou jí chybět. Tak nějak si na ně zvykla, i když vše neprobíhalo zrovna ideálním způsobem. Modřinu cítila doteď. Hrála snad všemi předpisovými barvami.

            „Hodně štěstí.“

Stiskla Galatei ruku v přátelském gestu.

            „I tobě…“

Koníček se vzepjal na zadní, vyrazil dopředu a začal stoupat kolmo vzhůru. Kopyty rozhrábnul ranní vzduch. Galatea ji ještě zamávala na rozloučenou…

            „Škoda že se musíme rozloučit, začínalo to být zajímavé…“

            „Hmhhh…“

            „Jak to myslíš, že není…“

Koníček jen neurčitě stříhl ušima dopředu a pak do stran.

 

Stála na rohu ulice. Oči se ji proti její vůli zalily slzami. Odněkud se vynořily pradávné vzpomínky…

„Sbohem…“

Měla se pomalu k odchodu. Bude se muset…

 

Nečekaný nápor vzduchu ji zasáhl v pase. Ne, to by nebylo přesné. Přesnější by bylo, ji popadl v pase… a stoupal s ní výš a výš. Nestačila skoro ani nabrat dech.

„Co se to…“

„Šssššš sššs sssš.“

Hydra se nikdy neobtěžovala nějakým namáhavým vysvětlováním.

            „To snad nemys…myslíš to vážně?“

            „Šssšs šs sss.“

            „Děkuji…“

---