Stále pozdě přicházející

Možná že to sami velmi dobře znáte. Jednou za dlouhou dobu k vám přijde múza. Když už se vám konečně povede ji přemluvit (nebo podplatit), aby vás také inspirovala, pustíte se do dechberoucího psaní. Horlivě spřádáte písmena do sítí slov, slova spojujete ve věty a věty všíváte do proškrtaných odstavců v naději, že to, co vyplodíte, bude něco víc, než jen nešikovné plácnutí do literárních vod. A pokud onen výtvor nějak projde vaším nanejvýš kritickým hodnocením v prvním čtení, v druhém se mu to již nepovede.  Ale zázraky se dějí! Jak jinak si lze vysvětlit, že nějaká vlastní dílka přeci jen projdou mikroskopickým uchem vaší jehly a zamíří dále proti proudu. Statečně bojují s dravým příbojem satiry, potýkají se se zákeřným pravopisem i nemilosrdnou gramatikou.  To vše jen proto, aby na vrcholu zjistila, že nebyla zdaleka ani první ani nejlepší. Byla jen jedni z mnoha teček velkého hejna. A zase přišla pozdě...