Nekončicí pouť

Ještě chvíli a z velké dávky ničeho bude přeci jen něco. Trvá to velmi dlouho než se bezrozměrná Věčnost naučí tolerovat něco tak pomíjivého a svazujícího jako Čas. A rozměr. Než se z něčeho co Je  stane něco úplně jiného, co teprve Bude. A tak i my vyčkáváme. Na prvotní impulz, který nám udá první směr a pak bude vše již hrou Osudu a naší vůle. Poslední chvíle čekání bývají ty nejtěžší. Tlačí nás svou tíhou k zemi, možná proto, abychom měli o něco rychlejší start. A možná taky ne...

Oslňující záblesk doprovází mohutné zahřměním, oba téměř za hranicí vnímatelnosti. Už není cesty zpět. Je odstartován závod, kde nejde o vítěze ani o poražené. Jde jen o to závodit ze všech sil až do konce. S každičkou setinou času nabíráme větší a větší rychlost. Okolní vzduch je tak chladný. Mráz  i mnoho jiných se pokouší běžet s námi. Postupně však odpadají a stávají se menšími a menšími daleko za našim obzorem. A je to vůbec běh? Neříkají tomu pád? Zřícení se nebo tak nějak...?

Kapky vody padají k zemi, prodírají si...jsou unášeny svou cestou dál a pak se znovu vypařují aby se očistily od strastí své cesty...