Démonská beznaděj

čím větší hrdost, tím větší ponížení

Hroutí se přání

stejně toužebná jako lidská,

přání o moci,

kterou by tak rád jednou získal,

o krutosti

mrazivé a beztrestné,

proti níž i v zlosti

nikdo strachem ani nehlesne,

o nepřátelích

umlčených už napořád,

co měli plánů smělých,

jimž se musel jenom smát,

a sladké pomstě,

o té z nejsladších;

bolest a smrt budou prostě

útěchou po všech příkořích.

Místo nich ho studí ocel,

z krku ji už sundá stěží;

i kdyby svou vinu popřel,

nikdo by mu neuvěřil.

Ať se ti to líbí nebo ne,

teď je konec, démone.

Vzdor, vztek a ponížení

v nevolníkově krvi pění.

Ruce spoutané za zády,

veškerá síla vzata,

sám mezi lidmi tak mladý

čeká na úder kata.

Konec z rukou hanby.

Co teď jenom dal by

za důstojnost, za svobodu

-duši kohokoli, i svoji.

Do vlastní krve by bodnul,

přesto že právě toho se bojí.

Černé srdce padá do hloubi,

kam nechával padnout druhé,

tam se chaos a zoufalství snoubí

jako v uzavřené truhle.

Chuť do života si pak vyptá

a zlomí chladná, temná krypta.

Není tu žádná záchrana,

na niž snílkové ódy pějí,

jeho duše bezbranná

padla v démonské beznaději.

---