Proč?

 „Proč?“ ozvala se náhle a prudce jako když zazní výkřik ze tmy . Lekl se toho nepoznaného chladu jež čišil z jejího , jindy tak příjemného, hlasu. „Muselo to tak být, promiň.“ Zašeptal jemně .

 „ Muselo? Opravdu?“

„Ty mi snad nevěříš? Myslíš, že bych to udělal jen tak?“ odpověděl málem vzdorně.

„ Ne to ne, to určitě ne, ale..“hlas se ji zlomil, nemohla dál, prostě ne… milovala ho tak šíleně ho milovala, i když věděla, že ji ničí, že ji stahuje sebou na dno, nechtěl jí ublížit, neboť i on miloval, přesto /nebo právě proto?/ ji nedokázal nechat jít, opustit ho /potřeboval ji a ona potřebovala jeho/, a žít si svůj život, navíc tu bylo to dítě, to nevinné stvoření jejich lásky, které nosila pod srdcem, jejich dítě…To maličké, jež mělo právo na svůj život, šťastný život, ale on mu jej nikdy nemohl dát, věděl to, a to vědomí vlastního selhání ho ničilo, bolelo, trhalo na kusy…Co mám dělat? Proboha co? Ptával se často sám sebe, když uprostřed hluboké noci tiše pozoroval svou milovanou, lehce oddechujíc s úsměvem na rtech, s rukou položenou na jejím zakulacujícím se bříšku.

„Nikdy nebudeš jako tvůj bratr.“ Řekl mu, když byl ještě pouhým nevinným dítětem, jeho otec, který nade vše miloval jeho staršího bratra. Který byl vzorem všech ctností mladého vojáka - odvážný, silný, chytrý, ale také schopný krutosti vůči zajatcům a podřízeným. Stejně jako kdysi jeho otec, i on pociťoval zvláštní opojné uspokojení, když hleděl do bolestí zkřivené tváře svého zajatce, nebo, jak tomu bylo dříve, do tváře mladšího bratra, který se tak snadno nechal chytit…