Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seNoha bez ruky není ničím
30. 06. 2008
1
1
1041
Autor
Allerlei
"Pavle!" zaječel na celou vstupní halu a doširoka se rozmáchl. "Pavle! Pojď sem a Lucii vezmi sebou! Slyšíš, ty parchante?! Pojď sem!" Vysoký, černovlasý muž uklidnil kolegy, kteří se na Petra chtěli vrhnout s želízky a vykročil k němu, odhazujíc si roztřepenou ofinu z čela. "Petře, co bláz-" Ani nestačil dokončit větu, tak rychle se na něj běsnící muž vrhl. Lvím skokem se k němu přiblížil a vpálil mu ránu pěstí, až policista, zvýklý na ledacos, zavrávoral. Přiložil si dlaň na bolavé místo a odplivl chuchvalec krve. "Tak řekneš mi, co se děje, nebo mi jen rozmlátíš ciferník, kamaráde?"
Zastavila se, aby popadla dech a s úlekem zjistila, že naprosto neví, kde se ocitla. Nad hlavou jí až nadpozemsky zářil měsíc a děsil ji svým mlhotavým světlem. A nejúžasnější bylo, že nebyla vidět ani jedna, jediná hvězda. Několik drahocenných vteřin na něj hleděla, než za ní praskla suchá větvička a donutila ji pustit se znovu do běhu.
Právě práskání a šustot poháněl její představivost do bezmezných vizí, v nichž dominovali vrazi, potulující se každou noc po lese za městem. Po lese, ve kterém právě byla...
Únava však nakonec porazila běs, který jí poháněl krev v žilách a Lucie se skryla do hlubokého houští, do zákrytu bílých bobulek pámelníku.
Stulila se do klubka a usnula, s mokrými cestičkami na bledé tváři.
Nedaleko od ní se ozvalo zavytí... a zapraskaly větvičky.
*****
Petr uhodil pěstí do volantu a tvrdě došlápl na plynový pedál. V tu chvíli byl rád, že v kruhovém předmětu nemá zabudovaný klakson – touto dobou by byl již jistojistě v cele za rušení nočního klidu.
Bloudil po tichých ulicích spícího města a zlostně skřípal zuby. Nevěděl, co ho to popadlo, ale nejspíš byl jen jednoduše žárlivý.
„Lucie, kde vězíš, krucinál,“ zaklel nasupeně, když vybral obzvlášť ostrou zatáčku. A v tom mu to došlo: kam jinam by šla, než za ním! Jediným smykem, doprovázeným skřípěním pneumatik otočil vůz o stoosmdesát stupňů a zamířil si to přímo na komisařství, stojící na malém vršku.
Když vystoupil, málem se pod ním prolomila kolena, jak moc se toužil s vrchním komisařem potkat. Zvláště jeho pěsti chrupaly, chtíce narazit do lícních kostí mladého, pohledného muže.
Vzmužil se a rázně vtrhl do pevných dveří, které jediným rozmáchnutím otevřel.
„Pavle!“ zaječel na celou vstupní halu a doširoka se rozmáchl. „Pavle! Pojď sem a Lucii vezmi sebou! Slyšíš, ty parchante?! Pojď sem!“
Vysoký, černovlasý muž uklidnil kolegy, kteří se na Petra chtěli vrhnout s želízky a vykročil k němu, odhazujíc si roztřepenou ofinu z čela. „Petře, co bláz-“ Ani nestačil dokončit větu, tak rychle se na něj běsnící muž vrhl. Lvím skokem se k němu přiblížil a vpálil mu ránu pěstí, až policista, zvýklý na ledacos, zavrávoral.
Přiložil si dlaň na bolavé místo a odplivl chuchvalec krve. „Tak řekneš mi, co se děje, nebo mi jen rozmlátíš ciferník, kamaráde?“
„Já ti dám kamaráda!“ chrčel Petr. „Kde máš Lucii? Vím, že tu někde je!“
„Vzpamatuj se!“ okřikl ho Pavel. „Lucie tu není! Myslel jsem, že je u tebe...“
„Ne, u mne není,“ rozběhl se Petr k nejbližšímu stolu a vše z něj strhl. Tužky se rozkutálely po zemi a papíry se rozlétly po místnosti a hrnek s kávou se roztříštil o zem, aby se tekutina mohla rozlít všemi směry.
Pavel se rozlítil a popadl Petra surově za loket. „Co blázníš, ty pitomče! Mám tě snad zabásnout za výtržnosti? To bys chtěl?“ Místo, aby Petr odpověděl, popadl židli a mrskl s ní proti zdi.
Pavel přikývl a mávl na kolegy.
Společně s nimi sevřeli Petra do kleští a zamkli ho do cely pro předběžně zadržené. A policista mohl jen doufat, že se Petr do rána vzpamatuje.
*****
To ráno bylo pro Pavla jedno z nejhorších vůbec. Nejen, že mu ošklivě natekla levá tvář a kolem oka se místo jindy narůžovělého ruměnce rozlila modrá modřina, ale navíc mu jeho kolegové dodali zprávu o mrtvole v lese. A když zjistil, čí tělo tam celou noc tlelo, vrhl se na toalety a poctil jednu z mís obsahem svého žaludku.
Opřel se o umyvadlo a otřel si ústa rukávem khaki mikiny: pohlédl do umyvadla a nechal si po tvářích stékat slzy. „Proč ona?“ zasípal. „Proč zrovna ona?“
Vypláchl si ústa vodou a otřel si mokré cestičky na obličeji. Musí se vzchopit! Musí, pokud to chce říct Petrovi... ale chce to vůbec udělat?
Sám na sebe se ušklíbl: chce. Chce mu vpálit do obličeje, že je to jeho vina, když už byl tak troufalý, že se vrhl na policistu a pokusil se zničit jejich přátelství. Že to kvůli němu Lucie utekla a našla svůj osud... že je to jeho vina!
„Klid,“ povzdechl si a prohrábl si havraní kštici. „To zvládneš.“
Stiskl kliku a s kamenným výrazem vykročil chodbou směrem k celám. Dveře nechal otevřené.
„Petře! Vstávej!“ Pavel s mužem bezcitně zatřásl. „Vstávej, no tak. Lucie je mrtvá, slyšíš? Mrtvá!“
*****
„Co se jí to stalo? Pusťte mne k ní!“ snažil se Petr vyškubnout policistům, kteří ho pevně svírali.
„Nechte ho,“ svolil Pavel. „Byla to jeho přítelkyně... má právo to vidět.“
Petr se rozběhl k tělu, nad kterým se v posvátné bázni skláněli muži v bílých pláštích. Čím blíže byl, tím více se mu naskýtal hrůzný pohled. „Ne...“ Zachrčel a zastavil se, oči vytřeštěné. To nemůže být jeho Lucie!!
Dívka strnule ležela na zeleném mechu: krásné vlasy měla rozpuštěné a úplně bílé, bělejší než sníh, než jednorožčí srst. Oči měla otevřené a leskly se matným světlem jako duchovi... a chyběly jí ruce.
Její jemné, drobné dlaně byly pryč: ale nebyly useknuté, vůbec ne! Z předloktí jí visely cáry kůže, jako by jí někdo odtrhl zápěstí – že by jí snad vlasy zbělely prožitou hrůzou?
A co Petrovi přišlo nejhorší, bylo to, v čem Lucie ležela.
Zelený mech byl nasáklý její krví.
*****
Co se to se mnou stalo?
Šla jsem za ním, chtěla jsem mu říct, že ho miluji... že jen jemu patří mé srdce!
Ale... on... ach, začal mi nadávat! Ječel na mne... že jsem... děvka... že mne viděl s Pavlem...
Byl to jen nevinný polibek, Pavel byl můj nejlepší přítel! Povýšili ho, byla jsem šťastná... a bylo to jen na tvář!
Proč z toho dělal takové scény?
V lese se mne ani nepokusí hledat, znám ho. Půjde do města, na jistotu, půjde za Pavlem. Chudák Pavel...
Vlastně... teď bych měla být v lese!
Ale kde jsou stromy...
Kde to jsem?
Co se to se mnou děje?
A čí hlas to z dáli slyším?
*****
„Lucie!!“ Vrátil se mu hlas a jeho výkřik vyplašil párek sýkorek, hřadujících na keři opodál. Se štěbetáním popolétly o kousek dál a s pískáním jim vlastním mu tlumeně nadávaly. „Ne... ty nesmíš být mrtvá, nesmíš!“ Chtěl se vrhnout k jejímu tělu a přes její odpuzující vzhled ji k sobě přitisknout, ale zabránily mu v tom ruce policistů, kteří se k němu ihned seběhli.
„Pane, nechte toho...“
„Je to má dívka!“
„Nemůžete pro ni nic udělat, no tak, uklidněte se...“
Tak rychle, jak jeho záchvat přišel, tak i odezněl. „Dobře... Pavle! Kde jsi?“
„Tady jsem,“ přispěchal zdrcený policista rychle, „copak...“
Petr se nechal obejmout černovlasým přítelem a rozzvlykal se mu v náručí. „Je to má vina, Pavle... kdybych zase nedostal ten můj záchvat, tak by ještě žila... Proč jsem jí neposlechl, když mne prosila, abych se šel léčit?“ Narovnal se. „Protože jsem blbec,“ otřel si slzy hřbetem pravé ruky. „Musíme najít toho, kdo jí to udělal, Pavle.“
„Uděláme vše, co je v našich silách, Petře,“ řekl komisař. „Ale vypadá to na těžký případ, zatím se nenašla jediná stopa. Ani jedna jediná. Svědci také žádní nejsou a Lucie nám již nepoví, co se to tady vlastně stalo...“
„Pavle... já si ho najdu... to slibuju. A toho, kdo to udělal, zabiju.“
*****
Napadal první sníh a zakryl vše pod svou bílou pokrývkou.
Petr seděl na stromě a na stehnech měl položenou pušku. Vyčkával tak trpělivě, jak se to za měsíce bez Lucie naučil. Nikdy by nevěřil, že vydrží nehnutě sedět a vyčkávat... a už vůbec vyčkávat na chvíli, aby někoho zabil.
Zachřupal sníh a pár metrů od něj se objevil ohromný vlk. Čenichal, jak hledal nějaké žrádlo: Petra ale neobalamutil. „Ještě kousek, ty mrcho,“ zašeptal a přiložil si zbraň k líci.
Vlk zavrčel a popošel o pár kroků dál, když třeskl výstřel a po mýtině se rozbřesklo stříbrné světlo. Zvíře děsivě zajíklo a skolilo se do sněhu.
„Jen si kňuč,“ odplivl si a čekal.
A čekal a čekal...
Vĺk sebou naposledy škubl a škytl. Po sněhu se roztekla odporná, zelená krev.
Petr seskočil ze stromu a přešel k mrtvole. „je mi to líto, Lucie. Ale nemůžeš dělat to, co dělal on,“ stiskl v dlani kus kožešiny, kterou si urval minulou noc. „Nemůžeš zabíjet lidi a dělat z nich to, co jsi byla ty sama...“
Znovu si nabil pušku stříbrnou kulkou.
„Už žádný vlkodlak nezabije nějakého člověka. O to já se postarám.“
Konec...