Zubní kartáček

Kartáček a zubní pasta. Denní rituál. Ráno a večer. Den pro mě není ohraničený ránem a večerem, ale čištěním zubů. Jednou je to v šest, jindy až v devět. Večer je to také pokaždé jinak. Když jdu někdy z pořádného flámu, tak už nemám ani pomyšlení na mytí, zuby si pak myju až ráno…to je jako by mi den ani neskončil, dalo by se říct.

Vymačkala jsem si větší množství pasty na kartáček a koukla se do zrcadla. No, to teda vypadám! To zas byla akce. Ranní návrat domů. Bolehlav. Předtím drobné neshody s partnerem. Malichernosti, a přesto si člověk kvůli nim drásá nervy a vyřvává hlasivky. Šla jsem parkem, okna v okolních domech byla tmavá, však byly čtyři hodiny ráno! Ale v jednom se svítilo. Bylo otevřené dokořán a vycházely z něho příšerné zvuky. Jako by křičela rodící žena. Neznámý alt řval bolestí. Podivila jsem se nad tou nezvyklou a nečekanou situací, ale šla jsem dál. Ještě jednou jsem se ohlédla. Mužská postava se vyklonila z okna a do ticha noci hlásil do telefonu stav situace a adresu. Došlo mi, že volal záchranku. Přítelkyně si vbodla nůž do břicha, asi do jater, podle muže. Je to opravdu vážné, kdyby to nebylo vážné, tak by jim přece nevolal. Zavěsil a do deseti minut přijela záchranka i policejní vůz. Šla jsem domů. Teď před zrcadlem uvažuju, jak to na tom světě chodí. Řeším maličkosti a ze všeho dělám vědu, místo abych nad tím mávla rukou, ale v tom okamžiku si to nedokážu uvědomit, že na světě jsou horší věci – lidi se navzájem zabíjí, umírají hlady, jsou závislí na drogách, alkoholu, hracích automatech a nejde jim pomoct, někde se soudí lidé z jedné rodiny navzájem a ještě kvůli prkotinám, jinde žijí strašně hodní lidé, kteří však onemocní rakovinou nebo leukémií a život jim končí. A já se vztekám třeba nad nedochvilností a kousek ode mne v jednom bytě teď nad ránem krvácí žena, která si zřejmě ten nůž nevbodla do jater sama. Proč by to dělala? A proč se vedle v bytě každou chvíli střídají tatínci? Pánové, kteří zplodí potomka, následovníka rodu, ale po jeho narození se zase stěhují jinam a už se nikdy neukážou. A paní sousedka chodí s kupou dětí po městě, každé vypadá jinak a ona se trápí, že je na všechno sama. Zazvonil mi telefon. Zvedla jsem to. Do sluchátka mi hulákala známá, že jejího nastávajícího přepadli v Ostravě na nádraží dva neznámí muži. Ukradli mu peněženku, doklady, mobil. Praštili ho nějakým kusem dřeva, rozbili mu čelo a to se má pozítří ženit! S ní. Mám si prý představit, jaké to pro něho muselo být, když nastupoval na černo do vlaku, jel až z Ostravy do Těšína, skrýval se na záchodcích, ale pak ho průvodčí načapal a nechal ho vystoupit si. Bylo to v Českém Těšíně, dalších patnáct kilometrů šlapal ve tři ráno sám a pěšky. S krvácejícím čelem. Neměl telefon, neměl peníze, neměl nic. Teď jí chudáček spí a ona se z toho celá třese a už volala i na policii, aby je okamžitě ty parchanty zatkli. Je půl šesté a já si připadám jako ve snu. Ten celý svět okolo se mi jen zdá. Určitě.