Sláveček

 Sláveček

Bylo pozdě k ránu. Podzim řádil za okny. Vítr honil listí po ulicích a v okresní nemocnici se narodil náš velký hrdina Sláveček. Přišel na svět pozdě. Tedy později než určil venkovský gynekolog Jarda. Velký Sláveček vážil téměř pět kilo. Na svět přišel císařským extra řezem – tak byl veliký! Pozdě k ránu na podzim v opožděném termínu se tedy narodil náš velký Sláveček. Od první chvíle rostl jako z vody. Výstižnější by bylo – rostl jako po bůčku, ale jak všichni víme, miminka bůček nepapají, ona jenom sají mateřské mléko. Ale náš Sláveček byl takový pašík, že mu ani to mateřské mléko nestačilo, a tak musel být od novorozeněte dokrmován. Nejdřív sunarem, pak vločkami, pak už i přesnídávkami a polívčičkami a pak už cpal i brambory s hovězím, a když ho rodiče nehlídali, tak se ládoval čokoládou a brambůrkami a vším, co měl po ruce. A tak se stalo, že postupem rychle ubíhajícího času vážil Sláveček sto pět kilo. A nic si z toho nedělal. Proč taky?                                                                                            Bylo mu třicet. Bydlel stále na vysokoškolských kolejích, kde svým rozumem a zkušenostmi usměrňoval nevybouřenou a nezkušenou mládež, měl se dobře. Vařil si mega obědy na erární pánvi a nelámal si hlavu z toho, když zapomněl v mikrovlnce rozmrazované kuřecí a nechal to tam „péct“ asi půl hodiny. Šikovně vzal papriku, celé to připálené a vysušené masíčko zasypal kořením, podlil trochou vody a nesl si svou erární pánev do pokojíku, kde si lehl k televizi a těšil se z toho, že má co jíst. A cpal se tak, až se uklízečka s paní vedoucí úseku kolejí a menz obávaly, že pod ním rupne postel made in Poland. Ale nestalo se tak a Sláveček tedy předešel všem nepříjemnostem, které by ho provázely při jakýchkoli řešení nepříjemností s úsekem kolejí. Ovšem problémy jsou všude, také na studijním oddělení a na fakultě a všude, kam studentské oko dohlédne. Slávečkovo oko dohlédne i za roh, tak ten se v těch problémech přímo bahnil. Vyžíval se v tom, že je starší než všichni okolo a hrál si na chytrého a v kuchyni na patře pak hrál machra před bažanty, kteří si stěžovali na studijní systém na škole. On byl nad věcí, Sláveček! Zatvářil se jako Václav Klaus u mikrofonu před volbami a pak spustil své chytré řeči o tom, jak to tady jakože chodí. A bažanti zírali s otevřenými pusami. Samozřejmě že Sláveček vždycky spravedlivě rozsuzoval a přikláněl se na tu stranu, která byla v právu, to je samozřejmé, jako že zítra bude zase den! A tak ubíhal plynule život našeho velkého hrdiny. Den se střídal s dalším dnem. Sláveček vstával v jedenáct, o půl dvanácté si vyčistil zoubky a pak popapal a pak už jen čekal, kde se co bude dít. Učit se už nemusel, pracovat nepracoval, co víc si přát. Žil na kolejích a bylo mu hej. Tak se jednou rozhodl, že se vydá na procházku. Procházel se po městě bláznů, až narazil na zverimex, před kterým stála tabule – Akce, křečci za 25 korun! To bylo něco! Sláveček zaváhal na pět minut, kdy mu docházely informace do mozku, pak vešel dovnitř a záhy se vyřítil celý šťastný ven. Nesl si v krabici pět křečků. Cestou na pokoj si je pojmenoval čísly, ale když se po chvíli podíval dovnitř, tak už popletl trojku s pětkou a byl z toho celý smutný. Na pokoji je vypustil na svou velkou postel a bavil se tím, že se je snažil udržet na kupě. Když se mu každý rozutíkával na jinou stranu, tak je svou velkou dlaní přikryl a tak trochu je dusil, aby věděli, že nesmí padat z postele. Mohlo by se jim něco stát. Hladil jejich jemné kožíšky a přitom se i rozbrečel, jak jsou ti tvorové takoví malí a pěkní. Bylo mu líto toho, že tak brzo zemřou. Když už se schylovalo k půlnoci a Slávečka už křečci nebavili, ostatně se mu už i do postele vykadili, což ho pěkně naštvalo, rozhlédl se po pokoji a zjistil, že pro ně nemá klec ani terárium. Zděsil se. Začal pobíhat s rukama nad hlavou po pokoji a křičel. Pak se celý zadýchaný svalil na postel a koukal do stropu. Přemýšlel, kam je teda na noc schová. Pak ho to napadlo! Do mikrovlnky! Přes noc ji nikdo určitě nebude používat a ráno si je vyzvedne. Tam budou zavření a určitě neutečou. Vstal a zjistil, že jak lehnul do postele, tak jednoho boročka rozmáčkl. Nevšiml si, že jeden tam zůstal ležet. A až teď mu vlastně došlo, že zbytek mu během jeho rozjímání poutíkal někam pod postel a za skříň a všude možně. Mrtvé tělíčko hodil do koše a koš dal za dveře, aby ho mohla druhý den ráno paní uklízečka vynést. Klekl si na podlahu a hledal zbylé tvory. Našel jen tři a na posledního se už vykašlal. Přestali ho ti malí zmrdi zajímat. Tři odnesl do mikrovlnky a odešel. Nevšiml si, že tam byl naprogramován čas ohřívání tři minuty při nejvyšším výkonu. Lehl si do postele a zdál se mu sen o křečcích, jak jich bylo kolem něho sto, ba i tisíc! A jak je všechny hladil a jak je měl rád. Ráno byl probuzen strašným křikem. Vyběhl na chodbu a zjistil, že křik se šíří z kuchyně. Došel tam a na zemi uviděl omdlelou uklízečku. Ležela na podlaze a v ruce měla hadr. Sláveček se podíval na mikrovlnku a viděl otevřená dvířka. Lekl se, že ti malí hajzlíci zase utekli, ale když přišel blíž, zjistil, že leží všichni tři stále uvnitř. Ale jaksi nehybně a jaksi jsou vysušení, menší. Vytáhl je a vyhodil do koše. Pak mikrovlnku zavřel a zvedl ze země uklízečku. Dal jí pár facek a ona se probrala. Zděšeně na něho koukala a ukazovala na bílou elektroniku na poličce. Sláveček ji pohladil a řekl, že už jsou pryč. Nechtěla tomu věřit. Musel jí ukázat prázdnou mikrovlnku. Kroutila hlavou. Nechápala, jak se tam mohli dostat a odkdy jsou na koleji myši. Sláveček viděl strach v jejích očích a tak raději mlčel. Nechtěl se přiznávat, aby u ní neztratil dobré mínění. Jen pokýval hlavou, že ti dnešní studenti jsou fakt paka a šel do svého pokoje. Zatímco si studentka matiky ohřívala kung pao v mikrovlnce, v které se přes noc usušili křečci a kterou nikdo dosud nedezinfikoval, Slávečkův poslední křeček pobíhal po chodbě, protože stačil utéct z pokoje během toho, co Sláveček oživoval v kuchyni uklízečku. Křečík vběhnul do koupelny pro pány a schoval se pod umyvadlo. Jaká náhoda, že právě tam teď mířila dosud vyklepaná uklízečka s mopem. Když se shýbla, aby vytřela i pod umyvadly, koukala na ni chlupatá koulička. Takový jekot nezažil svět, natož křeček, který leknutím zdechl. Uklízečka sebou praštila na zem podruhé, tentokrát se praštila o parapet okna a vypadalo to zle. Všude samá krev. Sláveček koukl na hodinky. Bylo půl dvanácté, jeho doba čištění zubů. Vzal si kartáček a pastu a šel. A pak už křičel i on. Když viděl krev, tak omdléval. Stávalo se mu to od malička. Nenáviděl pohled na krev. Praštil sebou na zem a ležel vedle uklízečky. Kousek opodál byl nožičkami vzhůru křeček za dvacet pět korun. A tak si tam leželi, dokud se tam nepřišla sprchovat studentka matiky, které bylo po tom divném kung pau strašně zle.