Živá mrtvá vnučka

Nemohla jsem se trefit. Celá jsem se třásla. Zimou, ale i rozčilením. Klíč přece jenom vklouzl do zámku. Nasedla jsem. Stejná situace. Trefím se, netrefím. Trefila! Nastartovala jsem, vtom mi vběhla před auto. Rukama třískala do kapoty a něco křičela. Viděla jsem ji jako v nějakém oparu. Nemohla jsem rozeznat jednotlivá slova a už vůbec jsem nedokázala pochopit jejich význam. Přiskočila ke dveřím. Silným trhnutím je otevřela. Teď už jsem slyšela, co křičí. „Okamžitě vysedni! Jsi normální?! Sedáš za volant opilá! Vypni motor! Můžeš se zabít! Nebo někoho jiného!“ Dívala jsem se na ni, jako bych ji viděla poprvé v životě. Nedocházely mi souvislosti. Co dělám v autě? Proč tady stojí máma? A proč ji slyším jakoby z dálky? Ztrácela se mi před očima. Zmizela v mlze. Křečovitě jsem svírala volant. Někdo zatroubil. Trhla jsem sebou. Jako bych se probrala ze snu, uvědomila jsem si, že řídím. Proboha! Řítila jsem se na červenou do křižovatky plné aut. Jen jsem vyjekla a pustila volant. Ani mě nenapadlo začít brzdit. Tma. Předtím strašná rána a záblesk. Ale pak už jen ticho a tma a chlad. Zemřela jsem.

Áááá…! „Probuď se! Slyšíš mě? Vstávej!“ Otevřela jsem oči. Nade mnou stála máma. „Zase se ti něco zdálo. V kuchyni máš snídani. Já už běžím do práce. Večer ahoj.“ „Čau.“ Srdce mi tlouklo jako po maratonu. Utřela jsem si zpocené ruce. Tohle se mi poslední dobou stává často. Zdají se mi hrůzné sny. Ve všech se vidím umírat.

„Ještě tělák a můžou mě pochovat. Chci bílé růže, jasný? To je fakt záhul, tvrdnout osm hodin ve škole. Jsem dobitá, jak bych postavila barák.“ Katka většinou přehání, ale dneska měla výjimečně pravdu. Taky jsem se cítila vysílená, totálně zničená. Značný podíl na tom mělo i tohle počasí – parno, dusno, nedýchatelno. „Tak zas zítra.“ zamávala jsem na holky. „Večer mi napiš, jestli s námi pojedeš o víkendu k Jarce, jo?“ Kývla jsem a utíkala na autobus. Jako vždycky byl přeplněný. Sedla jsem si dozadu k oknu. Opřela čelo o chladné sklo a zadívala se do krajiny.

„Lukáši, nech toho! Nesahej mi do řízení, víš, že to nesnáším! Jezdí tu spousta aut, něco by se mohlo stát, neblbni!“ Odháněla jsem ho od šaltrpáky. „Tak, prosím tě, řaď! Používej tu páku, není to tu na okrasu! Jedeš pořád na trojku! Nevíš, že to žere nejvíc benzínu?“ Měla jsem oči upřené na provoz přede mnou. Nesnáším, když mi někdo kecá do toho, jak řídím. Jezdím opatrně a pomalu, protože sama sobě za volantem nevěřím. „Sešlápni spojku, hodím ti tam čtyřku. Nemusíš pak tak šlapat na plyn.“ Pohlédla jsem stranou. Držel v ruce řadicí páku, připravený zařadit mi čtyřku. Musela jsem ho poslechnout. Celá zrudlá v obličeji, zpocená a naštvaná na Lukáše jsem se rozhodla, že mu ukážu, jak i já umím jezdit rychle. Přidala jsem plyn, zařadila čtyřku, hned potom pětku. Rychlost stoupala. Na tachometru jsem měla sto dvacet, když jsem se podívala, co na to Lukáš. Nebyl tam. Zmizel. Zdálo se mi to? Vždyť se mnou mluvil! Kde sakra je? Otočila jsem se, jestli nepřelezl na zadní sedadla. A pak se zprava vyřítila Avie a narazila mi do boku. Otočilo mě to. Pak se se mnou střetla ještě další dvě auta. Hotový karambol.

Slyšela jsem mužský hlas. „Uhněte, já jsem doktor. Podívám se na ni. K čertu, ona neměla pás! Tak to je zlé.“ Houkala sanitka. Nechala jsem oči zavřené. Byla jsem unavená. Na konci chodby stála máma. Obklopená bílým světlem zářivky. „Nepřežila to.“ řekl něčí hlas. Máma si zakryla tvář.

„Slečno, tady je konečná, dál už nejedu. Musíte si vystoupit.“ Zatřásl se mnou. Byla jsem ráda, že vidím jeho modrou uniformu. Znamenalo to, že jsem neumřela. Ocitla jsem se ale o devět kilometrů dál, než jsem chtěla. Sedla jsem na lavičku na nádraží. Do odjezdu vlaku mi zbývala půlhodina. Napsala jsem domů textovku, že přijdu později, ujel mi autobus. Rodiče se už tak strachují, co to se mnou poslední dobou je. Každou noc křičím ze spaní. Noc co noc se mi zdá, že řídím auto a umírám. Chci je ušetřit starostí, tuhle příhodu jim nepovím.

Naproti seděl starý pán. Dlouhé bílé vlasy, bílý plnovous. Vypadal docela normálně. Akorát se na mě pořád díval jako na nějaký přízrak. Nemohlo mi to neujít. „Pardon, zírám na vás proto, že vypadáte přesně jako moje vnučka. Ta podoba je až neskutečná. Vy jste… vypadáte, jako byste jí z oka vypadla. Bylo jí letos devatenáct.“ Nějak posmutněl, ale dál si mě nevěřícně prohlížel. „Mě je taky devatenáct.“ Usmála jsem se. „To je teda náhoda! A jak se jmenujete? A kde bydlíte?“ Zvedl se rozrušením z lavice. Trhla jsem sebou. Lekla jsem se. „Alena. Jsem z Melče. A vaše vnučka je odkud?“ Znova se posadil. Díval se na dlažbu nástupiště. „Anetka byla z Opavy. Před měsícem se zabila v autě. Neštěstí. Pitomá náhoda! Jela moc rychle a říkala, že měla i vypito. Ještě jsem se s tím nevyrovnal. Pořád si myslím, že žije, že přijde za starým dědkem a řekne mi ‚Děděčku, tvá jediná vnučka je zase tady!’.“ Na chvíli bylo zase ticho. Nevěděla jsem, co říct. Mlčela jsem. „A když jsem vás teď viděl, myslel jsem si, že mám vidiny, že blázním. Ale vy jste skutečná!“ Zajásal, jako by našel člověka, kterého ztratil. Chtěla jsem mu povědět o podivných snech, které se mi poslední dobou zdají, ale neudělala jsem to. Raději. Kdo ví, co by se stalo. Přijel mi vlak…