Berlin eins.

Zpoceny zada mam, berlinsky slunko neni tak liny, jak rikal dedecek. Kotva z prdele ven, jedno studeny druhym koncem dovnitr. Slibte mi, Werthre, ze nikdy nenapisete knihu.

No, tak mi ujel vlak, no. Panika netrva dlouho, kdyz jsi zatizena na dobry prihody. Vlak se splachne do tunelu, vir caru novin zaspuntujes stetkou a otocis v deniku na cistou stranku.

"Haßt du zu spät gekommt?"

"Ano, dedecku."

Sedim na schodisti pred Hauptbahnhof, oprenej o sloup a loupu banany. Jsou tri, ten nejvetsi pro Mirenku. Od Rickyho prijde odpoved: "Great news!" Ok, mam kde prespat. V kapse na par piv. Sucho v krku. S-Bahn nummer fünf. U-Bahn nummer acht. Na kruhaci u Kottbusser Tor me zastavi usoplenej starec a ukazuje na prazdnou lavicku: "They are sick people!" Slibim mu, ze si na ne dam pozor a zapadnu do baru na Oranienstrasse. Kobercovka, co drzi po kupe my boty, se rychle prodre. Mohl bych vymenit bryle za pantofle, jenze... to berlinsky slunko, vime?

Ricky s Marii bydli na Reichenbergstrasse. S fenkou dalmatina adoptovanou z Recka, ktera ma problematicky vztah k muzum. Predevcirem se ode mne nechtela hnout na krok, ted se culi, vrci a dela drahoty.

Koupim si placku s nic nerikajicim obrazkem elektrickyho sloupu. Berlin zu erinnern, ja? Turecka prodavacka o par bloku dal mi vysvetluje cestu k nejblizsi trafice a mraci se, kdyz se zahy vracim stejnou cestou. Nevim proc a zkousim si vybavit rty divky, ktera se prave zvedla od vedlejsiho stolus a kterou uz nikdy neuvidim. Davam si facku a dalsi pivo. V baru na Oranienstrasse 33 hraji Graceland od Paula Simona. Moje mama ma tuhle desku nekde doma, vzpomenu si na ni, na tatu, a rikam si, ze se taky mam dobre. Bin der Fliegender. Vlastik mi pujcil tricet ojro. V duchu se omlovam za to, ze ho mam za pitomce. Muj listek na vlak zrejme dorazi behem par dnu. Treba se do te doby neco stane.