Artušovy vzpomínky

(07. 07. 2008; Z)

Poslední krůpěje z očí mi stéká,
poslední salva se rozezní dál,
hovořím na prahu poslední bitvy,
poslední anglický chtěl bych být král.

Být, nebo nebýt – to je otázka.

Polibky tvé jsou jak svěcená voda…
…vzpomínám, hráli jsme v zelených pláních…
…pamatuj na píseň kejklířů v noci…
…tvůj úsměv mečem byl v rytířských kláních.

Tys má Guenevera.

Hledám teď zátiší, meč můj mne pálí,
pochop už konečně skutečný cit,
umírám za tebe, Anglii svatou,
ty však se skrýváš za bílou vatou…
Proč jsem tě raději nenechal zemřít,
proč jsem snad věřil na andělský ráj,
proč jsem ti, ženo má, vůbec jen říkal,
bojištěm nyní je pohřební kraj.

Možná jsem jen naivní.

Neplač ať, nejsou zde záplavy smutku,
pakliže u dveří zaklepá růže,
věz, že to, kytka co ulétla z hrobu…
Jedině tvá láska vzkřísit mne může.

Excalibur je mou vírou.

Nechápu podstatu lidského bytí,
hrdinské činy snad ukážou víc,
zdáš se mi dítětem, co hračky střídá…
Guenevero, ukaž mi naposled líc!