Úvaha starého vojáka

Úvaha starého vojáka

Vlastně ani nevím co mě přimělo abych si sám vyrazil na vojenský hřbitov.A proč jsem si sebou vzal tu slavnostní uniformu,kterou vždy nechávám doma?Většinu mě zde doprovázela moje rodina a já se zastavil u hrobu nějakého mého kamaráda,kde jsem jim vyprávěl o odvaze,kterou ten někdo měl v hodině smrti.Odvaha byla tou věcí,která tyto muže a ženy spojovala.

Jak tak kráčím mezi tou spoustou býlích křížů tak si říkám že válka má dvě strany,stejně jako mince. Na jedné straně je heroismus,který tak rádi používají náborové plakáty.Jako třeba ten obrázek Iwo Jimi kdy skupina vojáků zapichuje do země americkou vlajku.Nikdy jsem nechápal jak to mohlo na někoho tak zapůsobit že podle toho postavil památník,nebo dokonce kvůli tomu jde do armády.

A na straně druhé je krutá realita zákopů,kdy nevíte kdy mezi vás spadne granát,nebo kdy vás probodne někdo,o kom jste si myslel že je váš nejlepší přítel.Takhle vlastně skončil mladý Johny,jehož náhrobek je kousek od mě.Zemřel tak mladý.Já byl odveden ve svých dvaceti dvou a hned jsem šel do Evropy,abych bojoval s Hitlerem.Ach,jaký hlupák jsem byl.Ty noční můry nikdy z hlavy nevytlačím.

Dlouho mě pronásledovaly vzpomínky na vylodění v Normandii na pláži Omaha.Stál jsem až úplně vzadu ve vyloďovacím člunu a když se spustila rampa tak jsem jenom vyděl jak kulometná palba trhá mé přátele na kusy.Stál jsem jako přimražený a jenom si matně vzpomínám,jak na mě velitel křičel ať skočím přes bok člunu a pak padnul k zemi s proděravělým hrudníkem.

Nějak jsem se nakonec dostal až na pláž,tam kde začínaly protitankové zátarasy,za kterými se dalo dobře skrýt.Byl jsem promočený až na kost a všude kolem jsem slyšel křik a nářky raněných.Kousek ode mě se krčil mladý kluk,myslím že se jmenoval Deniel,protože po chvíli mu kulka proletěla hlavou a někdo vykřiknul toto jméno.

Míjím jednu řadu hrobů za druhou a pak spatřím strom.Přicházím až k němu a posadím se na zem, opírajíc se o jeho kmen.V mém věku je to možná nedůstojné,ale mě na tom už nezáleží.Až si pro mě přijde smrt tak ji bude jedno kde,nebo co dělám.

Rozhlížím se kolem po těch stovkách,vlastně tisících jasně býlích křížů a pomyslím si,o jaké lidi jsme kvůli válkám přišli.Kolik mezi nimi bylo otců,matek,doktorů,spisovatelů,vědců.Co všechno mohli dokázat, kdyby národy našli společnou řeč a nenutili by mladé lidi umírat pro nic a za nic.

Celé lidské dějiny jsou vlastně posety válkami a hlavně mrtvými.Vždy se našel někdo kdo měl tu moc a za kým lidé šli,pro jehož ideály byly ochotni položit život.Dneska jsou ty ideály už dávno pryč.Mladí jsou zaslepeni vidinou hrdinství a myšlenkou,že jim se přece nemůže nic stát.

Znal jsem jednoho takového mladíka když jsme hlídaly Ardenský les.Přišel do armády s jasným záměrem se pořádně pobavit,pak si způsobit nějaké zranění až jej to přestane bavit a poslat se zpátky do států.Nakonec skončil s rozstříleným břichem v jednom starém domě a říkal že takhle to nechtěl.Že takhle to nemělo být.Pravil jsem mu že nic není tak jak by mělo být,načeš zemřel.

Pohlížím k obzoru,nad kterým se sklánělo zapadající slunce a zalévalo okolí zlatavou září.Do toho všeho ještě začíná foukat vítr a šustí listí.

Pokouším se na nic nemyslet a jenom odpočívat.Nějak mě to chození unavilo.Už se mi ani nechce zvedat.Mám sotva dost síly na to,abych se rozhlédl kolem po té spoustě bílých křížů a pomyslím si,že za chvíli si i já najdu mezi nimi své místo.Zase přijdu mezi své přátele.Byl bych mezi nimi už dávno,ale pořád mi připadalo že mám pro co žít.Ten pocit se už tak nějak ztrácí a myslím že už jsem udělal vše,co jsem udělat měl.

Když zavzpomínám na přátele,tak mé vzpomínky zalétnou jinam,než ke klukům od mého pluku a tou spoustou holek,se kterými jsme hýřili.Zavzpomínám na lidi,kteří byly,podle vojenské doktríny na opačném straně fronty.Velitelé nám naše nepřátele neustále démonizovali a dělali z nich netvory.Krvelačné šelmy, které se plíží nocí,netoužící po ničem jiném,než po naší smrti.

Přitom to byly stejní lidé jako my a jediné co nás od sebe odlišovalo,byly uniformy.Mnoho z nás, včetně mě nemělo nic osobního proti těm,které jsme zvaly nepřáteli a oni taky ne.Stály jsme každý na opačné straně a snažili jsme se přežít a jediná cesta jak toho dosáhnout,vedla přes hledí pušky.

Přitom z nás mohli být přátelé.Nebýt toho,že nějaký idiot vzal do ruky moc a našel pro své cíle dost fanatiků,tak jsme mohli trávit s těmi lidmi čas nad partičkou karet,nebo nad sklenkou něčeho.Jeden doktor z mého pluku kdysi řekl,že nebýt těch idiotů na vysokých místech,tak mohl zašívat rozbité koleno nějakému klukovi,který se zranil na kole a ne tahat rozžhavené olovo ze střev jiného kluka,který z vlastní vůle zalhal svůj věk,aby mohl sloužit vlasti.Nic proti nepřátelům neměl.Jenom proklínal ty,kteří nás vedou.Vedli nás na smrt a to ne jen nás,ale i ty druhé.Všechny byly ochotní obětovat jenom proto,aby dosáhli svého snu.

Najednou si něco uvědomuji a otáčím hlavu doleva.Jak jsem jenom mohl zapomenout?Byla zde další řada křížů,ale tyhle patřili klukům,z mého pluku.Vždycky jsem je našel podle tohoto stromu a přesto mi ta skutečnosti přišla na rozum až nyní.Připadám si jako starý dědek,kterým doopravdy jsem,ale dodneška jsem si to nepřipouštěl.

Jak se tak dívám na hroby svých nejbližších kamarádů,tak mi dochází o co vlastně ve válce jde.To zjištění mi přijde komické a tak se mu tiše směji.Nejde zde o ideály.Nejde zde o zemi,ani o lid.Je to pouhá lidská přirozenost bojovat mezi sebou a ukazovat svou sílu,byť za cenu takového utrpení a smrti.I mezi zvířaty panují projevování této dominanty a my lidé,i když si to nechceme připustit jsme zvířata.Jenom jsme v našich projevem dominanty nepoužívaly rukou a hlav,nýbrž pušek a tanků.

Směji se svému zjištění a ještě více se směji tomu,že mi trvalo tak dlouho pochopit tu pravdu.Někdo by my mohl vyčíst že je to pravda pouze z mého úhlu pohledu,ale to je mi jedno.Každý si nějaký najde a já svůj našel.

Slunce klesá k obzoru a za chvíli po něm zbývá jenom krvavě rudá záře poslední paprsku.Ve chvíli kdy i ty poslední paprsky mizí a nahrazuje je temná noc zavírám oči a cítím,že opouštím své tělo.Ne na chvíli,ale již napořád.Zanechávám za sebou svou tělesnou schránku a ve které již dohasl život a se svou duší mířím pryč.Zaplavuje mě světlo a já jim letím do neznáma.

Jako bych slyšel hlasy a světlo pohasíná.Najednou vidím obrysy a pak tváře lidí v uniformách. Usmívají se na mě a myslím že já na ně taky.