Ústup z Adenu

Na nábřeží prince Waleského dopadly první sluneční paprsky, vyhnaly spáče z pod lepenkových krabic, kusů hader a houní a přinutily je hledat útočiště ve stínu budov a obchodních lodí, které zde kotvily beznadějně přivázané řetězy k molu již nejméně pět měsíců, přesněji řečeno od chvíle, kdy město sevřely do ocelového kruhu oddíly severojemenské armády podporované domobranou kmenů věrných svrženému imámovi al Badrovi a dobrovolníky ze Saúdské Arábie.

Alí Akbar Tarímí kráčel v rychle vzrůstajícím vedru od přístavu směrem k velitelství vojsk lidově demokratického Jemenu v ulici Vítězství - jak podivně tento název působil v posledních hladových týdnech obleženého Adenu - a uvažoval, kolik času ještě zbývá do pádu režimu, jemuž sloužil bezvýhradně řadu let. Včerejší dělostřelba šajtánových synů totiž definitivně zničila vodní nádrže v kopcích nad městem. Koalice se o to neúspěšně několikrát pokoušela  i dřív, ale imámovi svatí bojovníci byli převážně negramotní pastýři ovcí ze severního pomezí, zvyklí jít na zteč pouze při velké početní přesile a na druhé straně jistili obranu rezervoárů Ramosovi Kubánci, ovládající naopak vojenské řemeslo až příliš. Proti kanonádě byli ovšem bezmocní i oni. Alí Akbar se docela těšil, že se ještě jednou setká s jejich oblíberným velitelem.

Ramos Garcia byl statný čtyřicátník s černými vlasy a fidelovským plnovousem. Opustil skupinu svých krajanů a pokročil vstříc příchozímu. "Ráno jsem mluvil s premiérem, vláda to už vzdala a chystá se odletět co nejdřív do exilu. Bez vody se město neudrží ani týden, za to ti, compaňero, ručím. Dělali jsme, co jsme mohli."

Alí Akbar přikývl. Kubánci drželi frontu prakticky od začátku obléhání a navíc za stále slábnoucí podpory vládních vojsk. Hodně jich padlo, ale zbylí si na nic nestěžovali.

"Máme tři lodě, pokusíme se prorazit v noci. Somálský vůdce Barré je marxista, přistaneme tam někde na severu, pak se uvidí. Do Mogadiša stejně nedoplujeme, nemám naftu ani dostatek střeliva."

Jemenec cítil, jak se mu do koutků očí nezadržitelně dere vláha. Tak tedy končí vidina jihojemenské revoluce, pomyslel si s hořkostí. Kde jsou ti, kteří nás na ni vlákali se sliby šťastné harmonické společnosti? Tyran Ahmed je sice mrtev, ale následník trůnu slibuje hrůzu na zemi a peklo po smrti všem republikánům. Kde jsou učitelky, které osobně připravoval v kursech gramotnosti, aby poprvé v dějinách vedly útlé ruce nomádských dívek při psaní na břidlicové tabulky? Vybavil si jejich téměř dětské tváře a vzápětí se mu zjevily místo nich dlouhé, černé stíny v burkách a s plechovými maskami na obličejích.

Vydal se jakoby vymřelým městem ke kasru, opevněnému pahorku, kde měl jeho přítel tiskárnu. V tiskárně však zastihl pouze starého hluchého Araba, od kterého se po značné námaze dověděl, že majitel už včera zmizel neznámo kam.

Můj přítel Farúk vzal do zaječích, Kubánci odplouvají a Zajdité už chystají své zahnuté dýky, zhodnotil v duchu situaci, která byla všechno jiné než dobrá. Vrátil se oklikou do města a rozhodl se, že navštíví ještě jednoho člověka, pokud už taky neutekl.

Ivan Gromov sice otvíral dveře svého bytu v nové části Adenu po čertech opatrně a ani neskrýval zbraň v rukou, ale jakmile zjistil, kdo k němu přišel, v mžiku roztál. S Alím se Rus poznal za svého poradcovského působení na ministerstvu. Sám vlastně nevěděl, proč hned  neodjel s ostatními zpět do Moskvy, když Gorbačov pozastavil pomoc levicovým silám v  arabských zemích. Na stole se objevila vodka, ale Alí Akbar si pro jistotu jen lízl. Prorokovy zákony sice nedodržoval už dlouho, ale na alkohol si stejně nezvykl. Gromov jej bez váhání seznámil s jednoduchým plánem záchrany. Pokud padnou do rukou kmenovým válečníkům, což se nedalo vyloučit, znamenalo by to pro oba jistou smrt, které bude velmi pravděpodobně předcházet mučení. Alí Akbar jako odpadlík od islámu to bude mít o něco horší, ale Ivan je zase nevěřící pes a to se mu taky připočítá k tíži.

"Zůstaneš u mne do večera, továrišč... Mohli bychom se přidal k Ramosovým lidem, ale těch je na tří šalupy i tak moc. Zkusíme to na vlastní pěst, Bog s nami, nebo váš Alláh, co já vím."  

Jakmile se trochju setmělo, vyšli z Gromovova bytu. Ivan si pod zuby pohvizdoval jakousi ruskou melodii, Alí Akbar šel mlčky. Stále se ještě nesmířil s tím, že své rodné město i zemi opouští jako poražený psanec na dlouhý čas, možná i navždy.

V blízkosti opuštěného kapitanátu na nábřeží prince Waleského, kde před druhou světovou válkou přistávaly zaoceánské parníky a kde se promenovali pánové v cylindrech a dámy ve večerních toaletách, zpozorněli. Alí Akbar vytáhl z kapsy revolver a Gromov zasunul plný zásobník do svého kalašnikova. Vzápětí je oba pohltila teplá tma.