2 dračí vězni

…snad to byla blbost, ale celé tohle mé životní šílení začalo pohledem na obrázek svatého Jiří nad mou postelí. Jasně si vybavuji, jak jsem se na něj zahleděl těsně před usnutím, je to má nejživější vzpomínka z dětství. Už nevím, jaký sen se mi potom zdál, ale pozoroval jsem pak ten obrázek každou noc, než jsem usnul. Asi to byl trochu morbidní úlet mé křesťanské matky pověsit malému klučinovi nad postel něco takového. Ale ovlivnilo mě to víc, než cokoliv jiného z její výchovy. Já… nechápal jsem, jak ten střízlík dokáže probodnout a porazit tak mocnou bestii. Zranit draka, ponížit ho, zotročit. Přál jsem mu, ať spadne z koně a ten rozzuřený drak mu to vrátí. Proto jsem se už od dětství zajímal o všechno, co pojednávalo  o dracích a nekonečně nádherné hodiny o nich snil. Kreslil je, hrál si úplně sám na zarostlé stráni, že jsem drak. Běžel jsem dolů a čeřil stvoly, tedy vršky stromů. Nevím jestli tu mou osamocenost způsobily tyto záliby, nebo právě kvůli samotě, neporozumění jiným lidem a neporozumění od nich jsem k nim utíkal. Jak jsem dospíval, stále hlouběji jsem pronikal do celé dračí mytologie. Na internetu jsem objevil snad každý odkaz jakkoliv pojednávající o dracích. Vyhledal jsem si názvy stovek dalších písemných pramenů a všechny je prostudoval. Nejen přepisy mýtů, encyklopedie, ale i kopie prastarých listin, které se o dracích zmiňovaly. Tak jsem z drobných útržků a zmínek poskládal překvapivé poznatky. A je to skoro nemožné, ale celá tato věc mě začala přitahovat ještě víc, nedokázal jsem už myslet na nic jiného. Jako bych obloukovým mostem těchto vědomostí spojil svou současnost s naivním a snovým dětstvím. Znovu jsem uvěřil, že draci skutečně existují.“

„Aha. A co já s tím mám společného?“ Muž proti mně si poupravil temně rudé obroučky brýlí a se zájmem na mě hleděl.

„ Nyní vím, že nejsem sám, kdo si dokázal tyto fakta dát dohromady. Různé zprávy, zašifrované zkazky, nebo jen zmínky na fórech mě vedli k několika jménům. Například kejklíř Isz-šis. Nebo mystik Rogerford. Také někdo říkající si Obrazový obchodník.“

Profesor se pobaveně pousmál. „To není někdo, s kým by ses chtěl setkat. Přinejmenším nemá tak příjemně vybavený kabinet jako já.“

„Takže jsem… vaše jméno bylo jedno z nich. Na škole se mimo jiné zabýváte oborem nazývaným kryptozoologie. Publikoval jste několik knih a…“

„Hodně lidí by to nazvalo spíš drakologií. Podle osnov naší školy je to obor pro ty, kdo mají velmi živou představivost a chtějí si ji rozvíjet. To není ale moje motivace. Já si vždy zakládal na poznání. Podle toho co říkáte, i pro vás je poznání přednostní. A proto bych to rád zkrátil a chtěl nyní poznat, co ode mě vlastně chcete.“

Vstupem do mého monologu mě profesor zatlačil do kouta. Musel jsem se postavit na ostří břitvy a doufat, že nespadnu. „Já se chci stát drakem.“

Myslel jsem, že svým riskováním, si místa v koutě vyměníme. Ale to byla mýlka. „Můžete si klidně myslet, že víte, co děláte. Ale nikdo se nedostane k opravdovému poznání s připojením k internetu a kartičkou do knihovny.“ Na důkaz ztráty zájmu se ode mě profesor odvrátil a velkými nůžkami se pustil do vystřihávání článku z odborného časopisu.

„Četl jsem úryvek z Kolchidského rukopisu.“ Pokud jsem do teď balancoval na břitvě, nyní jsem na ní udělal holubičku. To co jsem četl, byl totiž jen neověřený přepis sotva dvou odstavců z Rukopisu se symbolickým názvem bájné Kolchidy. Profesorova reakce mě překvapila víc, než kdyby se sám v draka proměnil. Aniž by odložil nůžky, udeřil mě levačkou do obličeje, až jsem se hlavou praštil o opěradlo křesla. Jeho masivní nezdobený prsten mi roztrhl kůži pod okem. Než jsem se vzpamatoval, držel profesor mou ruku a levý malíček jsem měl sevřený ostřím nůžek. „Pokud si nechám ten prst ustřihnout, pomůžete mi? Slibuji, že nebudu křičet, prosím udělejte to, jestli mi potom pomůžete.“ Pot z čela a slzy se mísily s krví vytékající z pod oka. Pevně jsem stiskl zuby. Profesor se usadil zpět do křesla a odložil nůžky.

„Zřejmě to myslíte vážně, nu dobrá pomůžu vám,“ zasmál se a odložil si brýle. „Pomůžu vám stát se drakem.“

„Takže je to možné? Je to skutečné?“ snažil jsem se celý roztřesený najít to správné slovo. Skutečné… dračí skutečnost…

„Jistěže, i když z Kolchidského rukopisu by ses spíš dozvěděl, jak si na táboráku opéct princeznu, než cokoliv o pravdě. Pokud ti to nevadí, tak ti už budu tykat, když se stávám tvým dračím otcem.“

„Takhle se tomu říká, dračí otec je ten, kdo člověka uvede do jejich světa?“ vyzvídal jsem.

„Ne. Tak tomu říkám já. Protože až s tebou skončím budeš jako bych tě seřezal rákoskou ale v dračím měřítku.“ Nic jsem nechápal, ani to jak se může v takové chvíli snažit být vtipný. Ale přesto jsem hořel blahem. Ani jsem si předtím nedovoloval doufat, že se dostanu tak daleko.

„Řekněte mi to prosím, potřebuji to vědět, co jsou vlastně draci zač?“

„Co si myslíš ty?“

„Víte, četl jsem jednu dost propracované teorii, snad vy také, pojednával o katastrofě na naší zemi před miliony let. Myslím tím, pád meteoru a zničení dinosaurů. Ano zní to dost ujetě, ale jádro té myšlenky, že energie, hrozba a mocnost té katastrofy dala vzniknout síle, z níž povstali draci…“ Aniž bych vůbec dopověděl, už jsem cítil, jak se červenám. Profesor s hlavou skloněnou si prsty protíral koutky očí.

„To spíš draci byli tím meteoritem.“

„Chcete říct, že existovali už předtím? Že měli takovou moc vyhladit většinu života na zemi?“

„Nic nechápeš, ale pochopit není důležité. Spíš toužit.“

Po chvíli jsem se pokusil stejnou otázku položit jinak. „Co to znamená tedy být drakem.“

„Je od tebe trochu kruté ptát se. Já totiž drak nejsem, proto to nemůžu vědět.“

„Tak mi konečně řekněte alespoň, jak se jím můžu stát.“

„To už je lepší. Ve zkratce? Nejdříve musíš prodělat přípravu, poznat některé věci, co jsou nezbytné, abys, pokud se opravdu drakem staneš, záhy neexplodoval, nebo nezešílel. A pak musíš sníst třicet ještě teplých lidských srdcí.“ Šokované ticho. Mé oči vyvalené tak, že mohly prasknout.

„To nemůže být pravda. Tomu neuvěřím! Takové zlo… nic takového nemůže vést k dračí vznešenosti!“

„Omyl, je to přesně tak. Rituál srdcí je zkouškou, je poučením, a v neposlední řadě zdrojem energie k přeměně. Tak silný prožitek ti umožní poznat skutečné důsledky tvé moci. Na základě toho se rozhodne o tvém charakteru a o tom, co za draka se s tebe stane. Jestli spasitel, nebo ničitel. Drak nezná kompromisy, vše prožívá naplno. Dobro nebo zlo.“

„Ale proč nemůže k tomu cíli vést něco dobrého? Proč ne velký dobrý čin?“

„Třeba pobíhat po pralese a zachraňovat černoušky? To bys měl moc jednoduché. Co v tobě vyvolá větší odezvu? Když někdo třicet lidí zachrání, nebo zabije? Dobrý skutek vyprchá, ale zlo se ti přilepí v hlavě. Buďto se mu oddáš, nebo proti němu po jeho poznání budeš bojovat.“

„Ne tohle ne, to nechci a nemůžu tomu věřit! Nechci, aby kvůli mému snu někdo trpěl! Končím s tím, už nikdy nechci na tu šílenost pomyslet. Ano, pomohl jste mi zničit mé iluze a snad konečně prozřít a změnit svůj život. Sbohem!“

„Trochu patetické nemyslíš? Tak tedy naschle. Asi jsem ti ten prst měl vážně ustřihnout,“ řekl si profesor ještě pro sebe a vystřihoval článek.

Choulil jsem se do hloubky mé propocené peřiny, v rozechvělém polospánku mi zuby drkotaly o sebe, hledal jsem úkryt v temnotě. Ale ten zvuk mě pronásledoval dál, v nadrozměrné tmě, která mě obklopila, byl ještě hrozivější. Sunutí, smýkání… jakoby stovka krav táhla své obrovité saně potem zvlhlým sněhu mé postele. Myšlenky mezní, bez smyslu… nebo plazení… gigantický had plazící se pouští. Ne, přibližovalo se to ze všech stran, musím prchnout, není kam! Nahoru… chaoticky jsem se šplhal vzduchem, namáhavě padal vzhůru. Snad se pode mnou had srazil se saněmi, spojily se a pronásledovaly mě dál. Jsou rychlejší, ještě chvíli a skončím rozdrcený pod pilířem, jež táhnou otroci k hrobce faraóna Apopa. Spláchne mě Leviathanova vlna. Ne! Neuvěřitelná síla mě ze shora popadla svými pařáty a zachránila. Nebyl jsem unášen tou mocí, ale stal jsem se její součástí, přivlastnil si ji. Jako raketoplán vystřelený k měsíci, skutečně jsem cítil, že když se mi zachce můžu letět až tam, k velkému bílému, který mě zalíval svou září. Ne, zamířil jsem do vzdouvajících se bouřkových mraků. Střílely z nich blesky celého spektra barev. Mraky se mi hnaly vstříc, někdo jimi pohyboval. Prudce jsem změnil směr k zemi, chtěly mě polapit a něco ve mně chtělo být polapeno. Ale ne! Mé rozhodnutí, nenechám se chytit. Pode mnou nebyla země ale oceán a já se s tříštěním vody jako prostřeleného zrcadla vnořil do něj. Temnota a tlak celých tun vody mě obestřely. A pak jsem začal, mé šupiny začaly, zářit. Celý mořský obzor se prosvětlil až po nejhlubší propast. Milion mořských živočichů neprchal, s úžasem obdivovali mou přirozenou krásu. A já roztáhl své paže, křídla, a moře se rozprostřelo, explodovalo do prostoru. Vyrazil jsem po výšce pobřežního útesu a usedl, přistál, na planině na jeho vrcholu. Bouře se konečně rozpustila a oni už na mě čekali. Křižovali oblohu, jakoby se plazili po její temné noční modři. Jak se přesouvali, připomínali stěhující se planety. Každý z nich obestřený svým osobitým kouzlem, ale všichni stejně mocní nad chápání člověka. Nesměle pomalu jsem se zvedal ze země ruce jako v modlitbě upínal k obloze. Ale pak mě stáhla tíže okovů a mrštila mnou zpět na zem, až se mi snad páteř přerazila na tři kusy. Já nemohl tam k nim. Já… já… řekl, že nechci.

Pustil jsem do umyvadla studenou vodu a pokusil se opláchnout si obličej. Musel jsem použít obě ruce, jedna se mi chvěla tak, že vodu hned vycákala. Jazyk v ústech mě pálil, už několikátý den.. desátý? patnáctý?... jsem byl unavený, že jsem nedokázal než si sednout do křesla a hodiny civět na zeď. Slunce už venku stoupalo, když se ale v místnosti nepřirozeně zatáhlo. Nebylo to, jako když přijde bouře. Spíš jako jednou v dětství, když bylo zatmění slunce. Nemohl jsem si pomoct, jen tak v trenkách jsem vykročil na zápraží. Bylo až absurdní, že jsem se nejdříve rozhlédl po ulici, snad jestli mě tam někdo nešmíruje, a zprvu si ničeho nevšiml. Pak se mé oči rozšířily a já padl na kolena.

Drak seděl na protějším domě a svým ocasem jej dokola obtáčel. Koncem ocasu těsně nad zemí komíhal jako kyvadlo hodin. Mohutná křídla měl složená podél břicha, jako zachumlaný v plášti si v nich kryl hlavu. Nechápal jsem, jak ten dům může unést takovou váhu. Až do chvíle, kdy po chodníku procházela starší žena s psíkem. Psík klidně proběhl pod ocasem, jehož špičkou jej mohl drak klidně zamáčknout. On ani žena se nad drakem nepozastavovali. To až nad mladíkem, co s hubou dokořán a pouze v trenkách civí ze zápraží jako blázen. A nejsem snad skutečně blázen? Snad šílený zážitek s profesorem ze mě udělal šílence? Snad jsem jím odjakživa, hlavu nakaženou dračím morem, vlastní představivostí. Drak se zachvěl a roztáhl křídla. Slunce prosvitlo jeho tělem. Viděl jsem skrze diamantové šupiny tepny, jimiž proudila vroucí krev. Rudozelené hypnotizující oko se upřelo do těch mých vyděšených. A ne ve skutečnosti ale v tom oku jsem viděl jak drak rozepjal kolem hlavy kožovitý límec, a jak jej slunce nabilo, vytryskly z něho paprsky. Čeho se paprsek dotknul to vybuchlo, shořelo na popel, plechy z explodujících aut mi svištěly nad hlavou, vzduchem letěla postel ze sousedního domu. Pak se všechny paprsky zaměřily do mé tváře a zastavily se těsně před ní. Cítil jsem neuvěřitelný žár, z kterého jsem rázem mohl roztéci, přesto mi ta síla neublížila. Ale má vůle nevydržela, strachy jsem se pomočil a skočil do keříku růží. Choulil jsem se tam a trny mi rozdírali kůži. Všechna poupata se rázem rozpučela a jejich lístky opadaly na zem. Vyhlédl jsem z křoví. Nikde nic. Ani zničená ulice ani drak. Jen šílenství v mé hlavě, budoucnost v blázinci, nebo s hlavní v puse… Nad mou hlavou zahučela křídla, rozvlnila větve keříku, všechny záclony v domě, na kterém seděl drak vlály, prach na ulici se zvířil.

„Prosím, u telefonu profesor…“

„Musíte mi pomoct!“ skočil jsem mu do řeči.

„Ale, no to bych váážně nečekal, že ještě zavoláte,“ řekl ironicky profesor.

„Měl jsem sny, myslel jsem, že šílím ale on… on mě,“ jak to říct? jak nazvat? „Navštívil. Jak je to možné? Jak o mně ví? Vy jste jim o mně řekl…“

„Představuješ si to strašně romanticky. Já nikdy s žádným drakem nemluvil, nejsem Bajaja. Ale cos čekal? Tak dlouho ses díval na nebe, až se nebe podívalo na tebe.“

„Podstoupím to, zešílel bych, jsem jako rozseknutý ve dví. Mám z toho hrůzu… ale já, já už se musím stát drakem!“

„Hmm, jo. Nemáš moc jiných možností. Ale to už tě neděsí, že ti zas budu vyhrožovat nůžkami, nebo nemravnými návrhy na spáchání mnohonásobné vraždy?“

„Ne,“ trochu jsme s uklidnil. „Teď mě děsí žít dál tímto životem, když se můžu stát něčím tak úžasným.“