Dešťová

Procházím městem liduprázdným
v dešti. Vtom mi padne do oka
krasavice. Ta na náměstí promoká.
Vykročím k ní krokem rázným.

V kalhotkách a bílé košili
stojí na volném prostranství.
Proč? To pouze sama ví.
Věřím, že mi to poví.

Než se jí stihnu zeptat,
proč tam musí takhle stát,
prst mi na rty pokládá.
Rozum situaci objasnit nezvládá.

Nedostávám odpověď žádnou.
Místo toho mi ruku uchopí
a přitiskne si ji
na svou hruď vnadnou.

Cítím, jak jí srdíčko buší.
Kouká mi do očí a vypadá milá.
Podstatu nehledám v rozkoši,
jíž mě právě obdařila.

Sklouzne mi její ruka
po shrbeném rameni,
odvrátí zrak ke stavení,
k němuž se vypravíme.

Jak se mě situace týká?
Unikáme jarnímu deštíku
do otevřeného kostelíka.
Dáma zatahá pevně za kliku.

Jsem z ní hodně v rozpacích.
Nic jsem jí neřekl
a košili z ní uvnitř svlékl.
Komunikujeme dál v náznacích.

Téměř nahá kráska - prokřehlá
se mi schoulí do náručí.
Beze slov vše kolem vnímat
mi pohledem laskavým poručí.

Co to vše znamená, madam?
Nevadí mi, že Vás zahřívám
oděvy i částí těla suchou,
hlavně ať nestrádáte zimou.

Dáma se po zahřátí zvedla
a do deště mě zpět odvedla.
Venku svlékla ze mě šat
a začala mě přítulně objímat.

Tohle by mě ani ve snu nenapadlo.
Na sobě mám spodní prádlo
a snažím se po malých krůčkách,
číst v tmavě hnědých očkách.

Poté mě v dešti nechá stát
a do kostelíka se jde oblékat.
Mé oblečení si vezme ta žena
mnou nepochopená.

Divná nálada ve mně panuje.
Se svou košilí ze stavení
vstříc ke mně vyšlapuje
mezi dešťovými kapkami.

Dojmy s pocity se ve mně střídají,
jak mi obléká bílou košili.
Zapne poslední knoflík a konečně
můj rozum vysvětlení docílí.

Nad městem se sladce stmívá.
Dáma se na mě smutně dívá,
pohladí mě prsty po tváři
a hlavou jistě pokývá.

Kapky na mě zvesela padaly.
Dáma se zády ke mně otočila
a odcházela klidně do dáli.
Vzpomínky mi na ni zůstaly.

Nikdo z nás dvou neřekl
ani jedinou hlásku.
Trvalo mi dlouho, než mi došlo
v tom dešti, co trápilo krásku.