Jak Nero

Jak Nero

Ztich hlahol jásotů zábav a radování,

cosi vyrušilo blažené noční podřimování,

z temnoty noční vynořil se jas a z noci den,

z milého chládku žár ohňů jen,

vkradl se chaos do klidu a veselí - z bláznění strach zbyl a bědování.

Z temných uliček hřmí hlasy ozvěn,

křičících vzhůru k nebi o smilování,

místo smíchu a pokoje všude kolem bědný sten,

rozléhá se podivným tím nočním dnem,

všude plameny vzhůru dští z chrámů i prostých stavení.

Nad tu hrůzu, však jeden je povznesen,

jen jeden viník nad hrůzným divadlem baví se,

to on z výšin císařského paláce nad tragedií raduje se,

když v jeho očích žár plamenů odražený,

v duši jeho zpívá o poezii a o kráse.

On jediný nad útrapy povznesený v skládání veršíčků a vizích o lepším městě

zasnil se.

Nenasytně dál v zvráceném svém uspokojení,

do plamenů plavých stále je zahleděn,

hledá v té zkáze inspiraci zrůdně, jak démonicky kochá se,

šílenec na trůně cítí se ryzostí blaženosti naplněný,

to on – ne ti čistí – je za pád města odpověden,

on v hlupství svém a zkažené zvrácenosti chvástá se…

To jest on pisálek zneuznalý,

ten poeta na trůně,

ten zvrácený a troufalý,

co vinu svalil na bedra nevinných úlisně.

Však než jak on zapálit Řím pro hloupé verše - jak pisálek zoufalý,

než jak Nero být, to raděj vzdát se poezie,

než špatný být, to raděj netalentovaný.