Příliš realistická pohádka o tom, jak se chudák vydal do Braňan.

Povím Vám, povím pohádku o jednom božím hovádku,

tak se hezky usaďte, se mnou se teď zasmějte.

Bylo – a možná ani nebylo, kdo ví – 25.3.1999 a náš chudák (říkejme mu třeba Lukáš P.) se s kamarády dohodl, že se ze sedmdesátitisícového okresního města M. (Most) vydá do nedaleké (8 km nedaleké) vesničky B. (Braňany). A aby to byla nějaká zábava, vyrazil si tam na kole.

Důvodů pro to bylo mnoho. Procvičení se v dávno zapomenuté činnosti (ježdění na kole je totiž nazýváno sportem a proto ho Lukáš P. většinou neprovozoval), dále také shození přebytečných kil (kterých už bylo hodně přes deset) a potom také nalezení vhodného místa pro květnové stanování spojené s oslavou Lukášových narozenin (jeho otec se však – a nutno konstatovat že bohužel – dozvěděl o tom, že jeho nezbedný – pubertou zmítaný – synátor chce přespat pod stanem, v Braňanech, v lese, v květnu, s partou kluků – a dokonce, a to je nejhorší – se otec dovtípil, že na oslavu byly pozvány i holky. Z těchto pro otce šokujících zjištění vyvodil pro Lukáše šokující důsledky: zákaz květnového výletu pod stan, nutnost přetištění pozvánek na oslavu, které už byly rozdány patnácti lidem. Lukáš i přesto doufal, že se situace zlepší.)

Dohodl se tedy s kamarády na neděli 28. března. Ovšem prognostici TV NOVA vyprognostikovali, že bude pršet. Karel K. (Lukášův kamarád) měl tedy Lukášovi v osm hodin ráno zavolat, jestli se jede, nebo ne. V tom však byl jeden malý háček – 28.3. ve tři hodiny ráno se čas přeřizoval ze zimního na letní a (ostatně jako vždy) na to Karel K. zapomněl. Lukáš tedy vstával v 7:30 času letního a Karlu K. volal (on Karlovi – Karel totiž samozřejmě zapomněl) v 9:00 letního času (Lukáš totiž věděl, že v 8:00 letního bude Karel ještě spát, protože ještě žije podle zimního času). Karel potom zavolal Jirkovi K. (další z kamarádů) a ten poté sehnal posledního kamaráda, S. Koubu. Pochopili jsme? Ne? Já to tedy zopakuju – dohodl se tedy s kamarády na neděli…

Nelenili, vyrazili,

Dlouhou cestu před sebou měli.

Jak už to tak v pohádkách bývá, cíl jejich putování ležel za sedmero horami (Bořeň) a sedmero řekami (Bílina), neměli to tedy hrdinové až tak lehké. Navíc ještě zjistili, že S. Kouba je debil a nezná pravidla silničního provozu (díky němu stáli pět minut na křižovatce a čekali, až všechna auta přejedou – pozn. dopravní policie). Jak tenkrát záviděli Harmonu Rabovi jeho ef-šestnáctku a Rambovi jeho granáty – ovšem, byli to pohádkoví hrdinové a pohádkoví hrdinové motoristy nezabíjejí (ale bylo by to hezké, že děti? – pozn. Carmageddon). Když se jim tedy zdařilo překonat silnici, měli před sebou druhou překážku – křivolakou cestu vinnými vinicemi (jedno slovo je tam asi zbytečné – pozn. autora). Tato cesta měla tři části. Stoupání, rovinku a přímé stoupání. Lukáš P. vzdal až na rovince, kdežto S. Kouba vzdal na stoupání a opřel se až do přímého stoupání. Ostatní dojeli „na první pokus“. Pro Lukáše nakonec museli poslat záchranou výpravu, protože mu v půlce přímého stoupání začalo být hrozně zle. Tím se výstup zpomalil na strašných!!! (sto)třicet minut.

Do B. již zbývaly jen asi tři kilometry a tak se Lukáš posilnil chlebem, popil šťávy a hurá z kopce do B. Několik metrů před B. však zahnuli a vydali se doleva a zase doleva. Tímto směrem vedla prašná cesta, nesjízdná kolům, která se nakonec dělila na další dvě stezky. Na špatnou a ještě horší. Vydali se nejprve po té špatné, protože si Jirka myslel, že ono místo ku stanování je tímto směrem. Všichni kromě Lukáše (ten hlídal kola) se tedy vydali do kopce (a zároveň do lesů) hledat ono místo. Lukáš čekal 10 minut, 20 minut, 30 minut a pak začal panikařit…

Svázal kola dohromady zámkem (na kola – nečekaně – pozn. autora) a vydal se do lesa. V lese ovšem bylo trní a stromy, a tak Lukáš kapituloval a odebral se ke kolům volat: „Jirko, Kájo, Kouba – kde jste“. A oni neodpovídali. Lukáš, muž (vskutku?(skutku) – pozn. Lukášovy přítelkyně) akce, tedy vytáhl svačinu a rozhodl se svůj stesk z jejich pravděpodobné smrti zajíst. Když dojedl, překvapily ho hlasy jeho kamarádů – nejprve se lekl, že jde o duchy, kteří ho budou do konce života pronásledovat, ale pak se ukázalo, že to skutečně jsou jeho kamarádi – škoda, měl zálusk na jejich kola. Dozvěděl se, že nic nenašli a že se budou muset vydat tou ještě horší cestou.

Ještě horší cesta byla ještě horší než nejhorší. Byla hlinitá, sem tam sviňa kaluž, ale stále ještě byla sjízdná – oops, omyl – po padesáti metrech se stala rozbředlým kusem naší matičky Země (celkem silně sešlehané radioaktivními pomlázkami našich pánů vědců). Ale jak už napsal jeden můj kamarád: „Já mám sestru, sestra má mámu, máma má tátu a táta má nové auto.“ No co, snad jeli dobře. A oni skutečně jeli. Po nějakých deseti minutách (s koly obalenými bahnem, Lukáš dokonce i s kalhotami natrženými při kolizi s ozubeným kolem přehazovačky) dorazili na místo.

Na místo již dorazili, svačinku si rozbalili,

-kdo teď čeká bůhvíjak inteligentní verš, má smůlu- a celou ji snědli.

A že to bylo místo vskutku nádherné. Desetimetrovým vchodem přijeli do kruhového prostoru o průměru padesáti metrů,  který byl kromě jižní přístupové cesty celý obklopen skalami. Navíc tam byly ještě dvě jeskyně. Srdce pohádkového hrdiny zaplesá. Po zevrubném průzkumu okolí si vyrobili dřevěné zbraně a vydali se na průzkum jeskyň a povraždění zlých obyvatel zde žijících. První jeskyně, lépe přístupná, byla prozkoumána během pěti minut (hloubka pět metrů, neobydlená, žádné tajné vchody a Pán Jeskyně je pěknej zmrd) – druhá jeskyně, hůře (o hodně hůře) přístupná, zůstala celá neprozkoumána – neměli totiž s sebou pochodně a jeskyň byla tak hluboká, že se tam již nedostávalo světlo. Zjištěno o ní měli alespoň toto: předpokládaná hloubka 15 – 20 metrů, hnízdiště ssavých hrůz (teda komárů), pravděpodobně žádné tajné vchody, v desátém metru hloubky se patrně větví, Pán Jeskyně je pěknej zmrd. Lukášovi P. se neustále zdálo, že je někdo sleduje a tak vys*al  dvoučlennou skupinku (Jirka – Karel) na obhlídku. Sám se chopil své odlehčené zbraně a jal se ztlouct Koubu do bezvědomí. Kouba se ovšem podle chopil šestikilového dřevěného kyje a Lukášovu odlehčenou zbraň útokem z obrany přelomil vejpůl. Lukášovi tedy nezbylo než konstatovat, že Pán Jeskyně je pěknej zmrd a že si Kouba hodil na útok míň než on sám na obranu a pak musel pod tíhou kyje kapitulovat. Když se Karel s Jirkou vrátili z neúspěšné výpravy, rozhodli se všichni vydat se do jeskyně ještě jednou. Při této poslední exkurzi do neprobádané jeskyně se jejich srdcí a duší chopily city a sklony dávnověkých hrdinů a tak se se zbraněmi v ruce vydali probíjet se zástupy divokých draků (jinak ale komárů), pobíjet skřety (místní krysy) a válčit mezi sebou (chytat lelky). Již chápali, jak se cítili starověcí kouzelníci (Lukáš), válečníci (Karel a Jirka) i lučištnice (Kouba) při procházení nebezpečnými jeskyněmi a při uhýbaní zákeřným pastem, pobíjení krvelačných nestvůr… avšak všechno hezké někdy končí (naštěstí – pozn. Lukášovy přítelkyně) .

                Ano, už to tak bude, blížila se dvanáctá hodina (poledne, nikoli půlnoc) a naši hrdinové se museli vydat domů. Ve svých myslích ale věděli, že se sem ještě někdy vrátí. S holkama. S jídlem. S pitím. S baterkama. S umělohmotnejma mečema. V předtuše nečekaných slastí raději z místa odjeli, natěšení na květnová podširáková dobrodružství.

A jestli neumřeli (a pohádkoví hrdinové nikdy neumírají), tak tam jezdí dodnes.

To by to ale Lukášovi doma museli nejdřív dovolit.