Sen

Dnes už nevím jak a proč jsem tenkrát nastoupil do tramvaje a jel zrovna tam. Jenže když jsem vystoupil a šel čím dál rychleji až jsem téměř běžel, a přesto, že jsem v těchto končinách města ještě nikdy nebyl, zjistil jsem, že se tu velmi dobře vyznám a i když jsem stále ještě nevěděl kam jdu, mé tělo někam mířilo. Spěchal jsem uzounkou schodovou uličkou, tmavou a zašlou, po obou stranách dýchal zatuchlý chlad z četných pootevřených začernalých vrat. Mé srdce bilo, jako na poplach, dech byl rozrušený a hlasitý ač jsem se velmi snažil být tichý, protože mi připadalo, že všechna slepá a špinavá okna mířící svýma rozbitýma očima přímo na mě, skrývají tajemné uši a jejich rozvrácené okenice se po mě natahují, jako žilnaté, dlouhé pařáty. Neodvažoval jsem se vůbec ohlédnout a připadalo mi, že země za mnou se propadá do černočerných hlubin a já už nebudu nikdy mít možnost návratu. Spěchal jsem, jako nikdy a snažil se tlumit kroky a zadržovat rozběsněný dech. Kdy už proboha tahle strašná ulička skončí? Náhle se mé přání vyplnilo, mé nohy vskočily na poslední viklající se kámen schodů a strnul jsem hrůzou, ten schod byl opravdu poslední, ulička se prudce zatočila a já jsem s vylekaným pohledem zjistil, že v mé cestě stojí sešlý malý domek s vyraženýma slepýma očima oken, starými zaprášenými krámy válejícími se před vykopnutým vchodem. Ulice je slepá, je to past, blesklo mi hlavou, ale proč tu jsem, co tu pohledávám, prudce jsem se otočil a zdálo se mi, že v jednom okně za mnou se mihnul stín. Bezradně jsem zůstal stát a snažil se uklidnit si myšlení a odpovědět si alespoň na jednu z otázek, které se mi právě snažily rozbít zevnitř hlavu. Pokusil jsem se nejdřív způsobit si nějakou bolest abych se přesvědčil, že nesním, ale rýpanec na ruce pořádně zabolel. Zvedl se vítr, meluzína zasvištěla úzkou uličkou, některé z okenic se pohnuly, někde nade mnou spadl starý květináč bez kytky a zbytek zvětralé hlíny mi chrstl na botu. Podvědomým reflexem jsem uskočil. Ta rána mě probrala k okamžité akci, už jsem se tu nemohl déle zdržovat, zdálo se mi, že bych přišel o rozum. Rozbitýma dveřma domku, který stál uprostřed ulice, jako by ulitý přímo do prostoru, tak aby ani myš nemohla uniknout mezi ním a ostatními domy, jsem zahlédl malý kousek oblohy. Tmavěšedivé ošklivé zimní oblohy, ale mé tělo jako napjaté lukem se vymrštilo k tomu kousku světla, které znamenalo vysvobození ze slétávajícího šera a usedajícího do i tak tmavých zákoutí, jako dým z velkého požáru, hrozící, že se pod ním zadusím. Vběhl jsem do domu a má kolena podklesla, kousek oblohy se odrážel ve velikém zrcadle přede mnou. Co jsem to proboha udělal, že jsem tak slepě poslouchal volání v mém nitru, co tu dělám a co se se mnou teď stane? Rychle se stmívalo a už jsem nerozeznával krámy a hadry válející se v místnosti, obloha v zrcadle pohasla jako svíce v průvanu. Na něco jsem šlápl a zdálo se mi, že se to pohnulo, rychle jsem ustoupil dozadu a narazil do stolu až to zadunělo. z chuchvalce přede mnou se něžným a šaramantním pohybem vynořilo něco maličkého, můj strach, stísněnost a beznaděje okamžitě zmizely. Sehnul jsem se a na mou hrůzou a zimou zkřehlou ruku se vyškrábalo malé koťátko. Zíral jsem na ně a začal mu povídat. Děťátko kočičí, kde jsi se tu vzalo, v tak strašném prostředí, vlastně máš pravdu ani já nevím jak jsem se tu ocitnul. Jsi menší než má pěst a přitom jsi dokázalo, že jsem přestal mít o sebe strach. Už i vtíravá otázka proč tu jsem začala mít smysl, přece tě tu nemůžu nechat. Hřbitov starých domů, smrákání, zlá zima s mrazem, to není nic pro heboučkou kočičí princeznu. Sametové zvířátko mi něco svojí kočičí řečí řeklo a znělo to hladově a opuštěně. V mé hrudi se také něco ozvalo, zazněl tam zvon mé síly a mužnosti a odpovědnosti nad tím nebožátkem. Zvedl jsem ruku s kotětem zoufale drábky přichyceném na mém rukávu a také v mé kůži. Opatrně jsem mu vymotal drápky jako jehličky z tkaniny a přiblížil obličej abych si prohlédl jeho obrovská vytřeštěná kukadla jasně zelená, jako mohou být jen oči kočičí. I ono se přestalo bát a v mém hřejivém svetru začalo tichounce vyznávat svoji malou kočičí lásku. Strčil jsem malou šelmičku za svetr a vykročil z domku, už jsem věděl co dělám a kam jdu. Kočička vysílením, hladem a příjemným teplem usínala, sbíhal jsem černými schody a za sebou nechával strach, hrůzu, beznaděj, černou tmu. Na úpatí uličky jsem se otočil, vysoko nade mnou, jako by na nebi rýsovala se silueta černých domů bez jediného světýlka. Pohladil jsem malou zachráněnou princeznu pod svetrem a ona se zavrtěla. Utíkal jsem tmou, větrem, zimou k první rozsvícené lucerně, k ozářeným refížím k veselému zvonění tramvaje. Vběhl jsem do otevřených rozsvícených dveří a tramvaj se s velkým kraválem rozjížděla. Uklidňoval jsem svoji novou přítelkyni urputným hlazením a spokojeně usedl do řady prázdných sedadel.

Slunce mi prudce zasvítilo do očí a já se vzbudil, lekl jsem se, posadil a rozhlédl se kolem sebe, nevěděl jsem zda se mi ta hrůzostrašná historka s krásným koncem v noci zdála nebo ne. Podíval jsem se dolů a nahmatal své už po deset let nemohoucí ochrnuté nohy. Nic jsem necítil, vůbec nic, přesně jako už po celých deset let svého nešťastného a osamělého života. Prudký vzlyk si razil cestu mou hrudí, vtom mé oči spočinuly na mých domácích rozšmajdaných papučích. Leželo tu zrzavoučké, jako sluníčko svítivé koťátko a upíralo na mne svá zeleniska očiska. Opatrně jsem pomohl svým nemohoucím nohám, podal si berle a šoural se bos k lednici pátraje po mléku, kočička popoběhla mezi ty nemocné, bezmocné končetiny, které jsem už dávno nenáviděl a tiskla se k nim, jako by to byly nejkrásnější stromy plné života, listí a poupat. Má ústa se široce usmívala a mé srdce se chystalo prasknout něhou.