Romantik samotář

Chodila do knihovny pravidelně každý týden. Neměla co dělat a tak si četla zamilované příběhy. Vždy, když autoři líčili krásu zamilovanosti, chtělo se jí plakat. Věděla, že takovou lásku nikdy nepozná. Vše bylo bezchybné, vše bylo moc krásné na to, aby to bylo možné ve skutečném životě. I toho dne si mezi spousty regály vybírala nějaké zamilované story. Zabraná do názvu jedné knihy se pomalu přibližovala k pokladně, když v tom najednou prásk. Všechny její věci leželi na zemi. „Sakra.“ Zaklela. Začala si věci sbírat. Ani se nepodívala na viníka. Bylo jí trapně. „Moc se Ti omlouvám. Fakt promiň, já si Tě vůbec nevšiml. Koukal jsem na titulek u knížky a ani vlastně nevím, jak se to stalo. Fakt promiň.“ Začal se omlouvat. Poprvé k němu zdvihla oči. Krátké hnědé vlasy, tmavé a hluboké oči, vyšší postava a nádherně čistá pleť. Moc se jí líbil. Všechen vztek ji rázem opustil. Skoro nemohla mluvit. „To je v pořádku, já se taky koukala na knihu. Je to i moje vina.“ Zablekotala nervózně. V ruce jí zůstala kniha s názvem: Romantik samotář. Jen se trošku usmála. Tuhle knihu už četla. Je překrásná, vypráví o životním příběhu chlapce, který si nemohl najít lásku, jelikož byl příliš velký romantik a dívky dnešní doby na takovou lásku nevěří. Nakonec ji stejně našel, jak už to v takových knihách bývá v době, kdy už přestal doufat, že se mu to vůbec kdy povede. „Ty čteš takové knihy?“ usmála se. „Už to tak bude. Jsem mu trošku podobný. Nějak jsem zatím neměl štěstí na tu svou lásku.“ Mluvil trošku nesměle. „Když už jsem Ti vyklopil celou náruč, můžu Tě odprosit na nějakém pití?“ otočil svůj pohled k zemi, kde před chvílí oba klečeli nad rozsypanými knihami. Podívala se na hodinky, přesto, že věděla, že půjde i kdyby měl být konec světa. „Mám teď chvilku čas, tak proč si ho nevyplnit něčím příjemným.“ Vyrazila k pokladně nahlásit vypůjčené knihy. Směle vykročil za ní. Zapsali se a vyšli ven. Krásně svítilo sluníčko a bylo teplo. Jak jen to jaro má ráda. Všechno se probouzí po zimě. Bylo jí krásně. „Vlastně mě napadlo, že ani neznám Tvoje jméno. Tak já jsem Kamil.“ čekal na její reakci. „Ivana.“ Usmála se a podala mu ruku. Chtěl jí dát pusu na rty, ale ona otočila hlavu. Jeho rty se jen zlehka dotkly její kůže na tváři. Přeběhl jí mráz po zádech. Zabočili do jedné cukrárny, kterou cestou potkali. Mlčky se posadili ke stolu u okna. „Dobrý den, copak Vám mohu nabídnout?“ zeptala se usměvavá servírka. „Čokoládu, prosím.“ Odpověděli sborově. Podívali se na sebe a začali se oba smát. „Kde bydlíš?“ zeptal se, když před ně servírka položila lákavou tmavohnědou tekutinu s obrovskou porcí šlehačky. „Tady, už od narození, takže už devatenáct let. A Ty? Nikdy jsem Tě tady totiž neviděla.”. “Já tu bydlím taky už asi 21 let a vidět si mě tu nemohla, protože jsem byl teď dlouho v Anglii a předtím jsem vypadal úplně jinak. To by si mě nepoznala. Měl jsem dlouhý vlasy a chodil jsem jak největší hašišák. No prostě puberta…“teprve teď si všimla, jak krásné bílé zuby má. Tak nádherný úsměv snad ještě neviděla. Připadala si vedle něj jak popelka. Cítila, že se jí červenají líce. Tajil se jí dech při myšlence, že se do něj může zamilovat. Dívala se na něj a poslouchala, co říká. Vyprávěl jí o dětství, o sestře, o rodině a o jejich pejskovi. Byla nadšená, že se s ní dokáže bavit a při tom se jí dívat do očí. Líbilo se jí, že se dokáže smát i sám sobě. Vždy, když řekl nějakou myšlenku, usmál se, bylo vidět, že vzpomíná a je to příjemné. Nemohla se na něj vynadívat. Čas jako by běžel rychleji, zatímco byli spolu. Jen tak omylem mrkla na hodinky a málem jí zaskočila její už čtvrtá čokoláda. Bylo půl desáté. Seděli tu spolu už šest hodin. Tak nádherně si povídali, že se jí ani nechtělo domů, ale musela, věděla, že ráno vstává do školy. Byla na rozpacích, Kamil si jejího úleku nevšiml a vesele vypravoval dál. Nechtěla ho rušit a bylo jí trapné říkat: „Víš, já už musím domů.“ Nakonec to ze sebe dostala. Kamil se podíval na hodinky a měl stejný výraz jako ona před chvílí. „To je docela dobrý. Sedíme tu už šest hodin a mě to přijde jako pět minut. Chtěl bych Ti toho ještě tolik říct a tolik o Tobě slyšet. Myslíš, že Tě můžu doprovodit domů? Jednak, abych nemusel mít strach a jednak, abych věděl, kde bydlíš.“ Jeho úsměv byl tak andělský, že se mu prostě nedalo odolat. Jen souhlasně kývla. Kamil zaplatil a oba vyšli ven před cukrárnu. Domov nebyl daleko, i když by si to v této chvíli přála. Mohla by s ním jít třeba na kraj světa. Zastavili se před brankou a dívali se na sebe. Ani jeden z nich nevěděl, co má říct. „Budu muset jít.“pípla tichounce. „Kdy Tě zase uvidím?“ jen pokrčila rameny. Chtěla ho vidět, moc, ale nevěděla na kdy se má domluvit. V tu chvíli jí to přišlo moc sobecké, že chce rozhodnutí po ní. Stačilo přeci, aby řekl kdy a kde se sejdou a ona by tam přišla. Ale tohle mu říct nemohla, bylo by to moc troufalé. „Můžu Ti zítra přijít naproti ke škole? Počkal bych na Tebe u obchodu.“ Trošku se jí ulevilo. Konečně to řekl, nenechával nic na ní. „Budu se těšit.“usmála se, jak nejlépe mohla. Chtěla se otočit a odejít, ale chytl ji za ruku a přitáhl k sobě. Chvíli se jí díval do oči, jako by tam hledal odpověď na nějakou nevyřčenou otázku. Pak ji dlouze políbil. Nebránila se. Cítila se, jako by na to celý večer čekala a teď, když to konečně přišlo, neměla sílu ani udržet se na nohou. Když ji pustil ze svého objetí, odpotácela se k domovním dveřím, kde se ještě otočila a usmála se na něj. Nehnutě stál u branky a díval se na ní. Zabouchla za sebou dveře a pomalu se doplazila do svého pokoje. Rodiče v obýváku jen pozdravila. Neměla chuť jim teď něco vysvětlovat.

Nemohla se dočkat rána, nemohla dospat. Konečně přišlo. Vyrazila do školy jako každý den. Výuka se vlekla jako rozteklá žvýkačka. Neustále vyhlížela z okna a nemohla se dočkat, až ho opět spatří. Konečně zvonek oznámil konec vyučování a Ivana vystřelila ze třídy jako naolejovaný šíp. Málem běžela, aby jí třeba neutekl, aby tam ještě byl. Když ho spatřila, zpomalila. Nemusí přeci vědět, že měla strach, aby tam byl a navíc musela vypadat docela komicky s obrovským batohem na zádech, bundou v ruce, rozhlížejíc se všude kolem sebe jako pomatené kotě. Jakmile ji spatřil, jeho rty vykouzlili neuvěřitelně krásný úsměv. Vyrazil jí naproti. Políbil ji a chytl za ruku. Za sebou jen slyšela závistivé syčení svých kolegyň ze školy. Jen se lehce usmála. „Musím Ti něco říct, Ivčo.“ Zastavil se v parku a posadil se na lavičku. Usadila se vedle něj a dívala se do jeho hlubokých očí. Byla napjatá. Nevěděla, co přijde, jestli to bude dobré, nebo špatné. „Povídej.“pobídla ho po chvilce. „Celou noc jsem nespal a přemýšlel jsem, jak Ti to říct. Nebo jestli vůbec. Neříká se mi to lehce, protože se mi to ještě nestalo. Sice už jsem to měl vymyšlený, ale teď, když Tě vidím, jsem to zase zapomněl. No tak já začnu asi takhle. Večer jsem přišel domů a dal jsem si studenou sprchu. Tu jsem potřeboval po tom krásným polibku. Když jsem se trošku probral, lehl jsem si do postele. V hlavě si se mi začala procházet Ty. Nespal jsem, jen jsem nemohl myslet na nic jiného. Představoval jsem si, jak jsme spolu a jak je nám krásně. Víš, v tu chvíli jsem si uvědomil, že Ti musím říct pravdu. Už delší dobu Tě sleduji, strašně moc se mi líbíš. Za Tvůj úsměv bych dal cokoliv. Vím, kam chodíš, vím, co čteš, vím, co máš ráda. Vím toho o Tobě docela dost a Ivčo, miluju Tě. Teď už vím, že bez Tebe nemůžu být. Zvykl jsem si na tu myšlenku, že patříme k sobě tak moc, že už tomu docela i věřím. Takže, jestli Ty mě nechceš, tak mi to prosím řekni hned, protože později už by to nemuselo být tak jednoduchý. A pro mě už vůbec.“seděla, dívala se na něj, neřekla ani slovo. Byla unesená jeho řečí. Nechápala, co jí to tu vlastně chtěl říct. Omílala si tu větu: miluju Tě, miluju Tě, miluju Tě…myslela, že jí srdce radostí vystřelí z těla ven a vyletí až do vesmíru a tam exploduje a roztříští se na milion kousíčků. Netrpělivě se na ní díval a čekal, co mu odpoví. Dívala se na něj strašně dlouho. Nevěděla, co mu má říct. Připadalo jí, že cokoliv mu řekne, bude oproti jeho řeči strašně fádní. „Já Tě neznám, nevím, co máš rád, z části vím, co čteš, nevím kam chodíš. Máš náskok. Každopádně bych byla moc šťastná, kdyby si mi dovolil to poznat. To a mnohem mnohem víc. Je to sice jen jeden den, ale zamilovala jsem se. Ani si nedokážeš představit jak moc.“ Nic lepšího ji v tu chvíli nenapadlo. Políbil jí a pevně ji chytl za ruku. „Jsem nejšťastnější člověk pod sluncem. Chtěl bych Ti představit maminu. Cítíš se na to?“ oči mu zářili jako dvě hvězdy na temné noční obloze. „Sice sem stydlivka, ale jednou to stejně přijde, tak proč ne dnes. Jen si odnesu věci domů, ať nejdu jako vánoční stromeček. Ju?“ jen souhlasně kývl. Celou cestu k ní si povídali. Odnesla si tašku do pokoje a pozvala ho dál. „Posaďte se u nás. Dáte si něco k pití?“nahodila naprosto vážný obličej. Elegantně se usadil na postel a pronesl: „Smím-li vás poprosit, slečno, dal bych si nějakou studenou limonádu.“ Malinko se uklonila a ztratila se ve dveřích. Za malý okamžik se vrátila a v ruce měla skleničku s oranžovou tekutinou. „Prosím.“roztomile se usmála. „Oh, děkuji. Kolik jsem dlužen?“ „Jednoho vobrovskýho hubana.“ Posadila se vedle něj a našpulila rty. Položil ji pomalu podél sebe a díval se na ní.“Kam si ho slečna bude přát?“ prstem ukázala na pusu a zašeptala: „Sem.“ Líbali se dlouze a vášnivě. Celým tělem jí procházelo horko. Byla nervózní, ale nechtěla přestat. „A sem.“ Ukázala na krk. Jen se na ní usmál a líbal jí krk. „A mám pokračovat v této trase?“ zeptal se a zvednul oči. Věděla na co čeká, popravdě to chtěla taky. Ale přišlo jí to příliš brzy. Ale co, dělá to každý. Souhlasně kývla. Svlékl jí tričko a líbal ramena, bříško, pupík. Hladila ho po zádech, měla přivřené oči.