Dračí kobka

„Tam za těmi dveřmi,“ řekl profesor a ukázal na pískovcový ovál napříč celou chodbou, „se ukáže tvůj charakter, taky jak moc toužíš splnit si své sny. A v neposlední řadě na jaké úrovni jsou mé pedagogické schopnosti. Protože pokud jsem v tvém výcviku něco podcenil, tak uvnitř zešílíš, nebo rozerveš své tělo na kusy. Necháme se překvapit.“ Síla nadcházejícího okamžiku mi ochromila tělo. Musel jsem v hlavě utřídit veškeré zkušenosti a poznatky, které se mi profesor nevybíravým způsobem snažil předat během posledního půl roku mého života člověka. Jak doufám. Profesor si stoupl naproti jediné škvíře, která rušila zrnitou plochu kamenných dveří. Poupravil si svůj kovový prsten.

„Myslel jsem si, že ten prsten je klíčem.“

„A jako vždy ses tak trochu mýlil,“ odvětil a rozhalil černou košili, prsten přiložil k zarudlé jizvě ve středu své hrudi. Jizva se trhala a vytékal z ní pramínek krve ale také něco dalšího. Drobné černé částečky se z tepen v profesorově těle přemisťovali na rovnou hranu prstenu a utvářely složitý pokroucený klíč. Uvědomil jsem si, že mimo mých nejasných snů a draka, který mě jednoho rána navštívil a o kterém jsem dosud netušil, zdali byl skutečný, tohle je první věc mimo naši realitu, kterou jsem poznal. První důkaz. Snad to měla být zkouška mé víry, kdybych pevně nevěřil v dračí moc, trénink bych nedokončil.

Když byl klíč celý, přiložil si profesor k ráně kapesník a druhou rukou vsunul klíč do dveří. Mechanismus zachrastil a kamenný blok se o kus posunul. Profesor mě vyzval, ať mu s dveřmi pomohu a pak jsme vešli do naprosté tmy uvnitř místnosti. Dveře za námi opět zapadly na své místo a tak nás oddělili i od matného světla chodby. Profesor se sebejistým krokem ode mě vzdálil, zatímco já se třásl nervozitou i strachem a opíral se rukou o zeď.

„Ta temnota je součástí zkoušky?“ zeptal jsem se a snažil se ovládnout svůj hlas.

„To bys rád co… nasrat,“ vysmál se mi a nahodil pojistky. Světlo mě udeřilo do očí a trvalo notnou chvíli, než jsem se vzpamatoval. Jak jsem si vlastně představoval, že to tu bude vypadat? Jako sluj nacpaná zlatem, kde se za truhlicí choulí malý hobit? Nebo snad jeskyně s obřími dračími kostmi? Futuristický kokpit dle Gigerova stylu zdobený harkonnenským nábytkem? Ze všeho nejvíc mi kobka připomínala prostor garáží nějakého nákupního centra, ale bez veškerých sloupových podpěr. Byla v pravdě obrovská, a to ještě půlka haly nebyla osvětlena. Strop se zvedal vzhůru do jakési rovnoměrné čtyřhranné pyramidy.

„Užil sis pohled na svoje dračí jesličky, můžeme pokročit dál?“

Dokázal jsem udělat jen několik málo kroků, zatímco profesor už zmizel v stále ztemnělé půlce kobky. Vzrušením se mi motala hlava a já musel kleknout na zem. Druhá polovina místnosti se rozjasnila. Kovový nemocniční stůl, po bocích pouta na ruce a nohy. Vedle stojan s plechovým tácem, na něm tenký dlouhý nůž. Třicet vedle sebe postavených malých klecí, v nich natěsnáno třicet zoufalých nahých lidí, zakrývajících si oči nebo mžikajících v chorobně bílém světle.

„Tak zde máš své oběti!“ teatrálně rozpažil profesor.

„Ne,“ jen mi uniklo ze sevřeného hrdla.

„Deset mužů, deset žen, deset dětí, pět holčiček, pět chlapců.“ Po zemi jsem se plazil zpět ke dveřím. „Všichni různého věku, vybraní tak, aby pokryli co nejširší škálu emocí. Můžeš je i mučit, čím strašnější zlo způsobíš, tím bude tvůj přerod snazší. Už nemůžeš utéct, tomu nerozumíš?“ Bušil jsem pěstmi do dveří. „Můžeš si mě zkusit prošacovat, zdali nenajdeš druhý klíč, ale to bys musel hledat hodně hluboko v mých vnitřnostech.“

„Okamžitě nás propusťte vy šílenče!“ chraplavým hlasem znenadání zařval jeden z uvězněných mužů.

Profesor se otočil a kráčel ke klecím, aniž by zastavil zvedl ze země kovovou tyč s baterií. Přiložil obušek ke kleci a stiskl spoušť. Muž padl třesoucí se v křeči na podlahu. Profesor probil celou klec obuškem ještě třikrát. „Já nejsem ten, u koho máte žadonit. Já nejsem ten, kdo vás zabije!“ Řev i tichý pláč. Když jsem se otočil, i na tu dálku se mi zdálo, že se z mužova těla kouří. Omdlel jsem.

„Oba tu zůstaneme, dokud nesplníš zkoušku nebo nezemřeš hladem. O mě se bát nemusíš, já mám až moc tuhý kořínek.“ Profesor stál nade mnou a mluvil překvapivě vlídným hlasem.

„Všichni ti lidé, není možné, že tu jsou, jak to že je nikdo nepostrádá?“

„Většina z nich už jsou mrtví. Podceňuješ moc draků. Jen pro ilustraci. Někdy nabourá auto a vybuchne. Těla shoří k nepoznání, nikdo už nezjistí, zdali to tělo, které je v autě patří skutečně tomu, komu má. Proč by to také zjišťovali? A to je jen jeden  způsob, jak se oni můžou dostat ke své oběti.“

„Ty děti… jak to… netušil jsem, že to budou i děti… a ženy… jsou všichni…“

„Naprosto nevinní to ti mohu zaručit. Tak to má být, aby bylo zlo co nejsilnější. Ani já netušil, že to tak bude. Já zabil deset mužů a potom deset žen. To doporučuji i tobě.“

„Cože? Vy jste také skládal zkoušku?“

Jako by mě neslyšel: „Ale deset dětí jsem nezabil. Vždyť právě předtím jsem chtěl uniknout, překonat tu trapnou lidskou schránku, která je víc ovládaná vášněmi, než duchem nebo vůlí. Chtěl jsem se stát něčím všemocným, šupinatým bohem, abych měl svůj život dokonale pod kontrolou. Nikdy v životě jsem už nechtěl ublížit dítěti, ale jediná cesta k tomu byla deset dětí zavraždit. Nedokázal jsem to a ztratil veškerou moc nad svým životem. Stane se ti to samé, budeš průvodcem, jejich otrokem, pokud selžeš a zkoušku nedokončíš. Tak dělej už! Být drakem neznamená nafouknout kolem sebe bublinu a uletět někam do vesmíru. Získáš moc v tomto světě a musíš poznat její důsledky.“ Ani nevím, jak jsem se dostal k obětnímu stolu. Už tam ležel muž, kterého předtím profesor omráčil proudem.

„Tušil jsem, že prvního nezvládneš vybrat sám. Tak tady je. Vyřízni mu srdce dřív, než se úplně probere.“ Vložil mi nůž do ruky, dokonce ostří přiložil k hrudi muže. „Samozřejmě nemusíš srdce pozřít celé. Jde spíš o symboliku. Stačí se trochu zakousnout, hm? Tak dělej… a nemysli, že nejdříve všechny povraždíš a pak jim teprve srdce vyřežeš. Každé musí být horké, takřka ještě bijící… dělej!“ Za zády jsem slyšel vzlyky. Ne to přece nejde… hihi nebojte se lidi, to je jen sen, tohle se dít nemůže… kde je maminka mamí… Opřel jsem se o nůž a ten se překvapivě lehce zabořil do těla. Mužovy zorničky se rozšířily, z rozevřených úst mu unikl vzdech, pramínek slin a krve… Neslyšel jsem nic, možná proto že já sám tak křičel. Řezal jsem do těla, bodal, dokud se mi do jeho hrudníku nevešla celá ruka. Sevřel jsem prsty kolem vazkého zkrvaveného svalu, a měl skutečně pocit, že ještě bije.

Zase jsem klečel na kolenou a zvracel. Bradu a košili jsem měl od krve. Nepamatoval jsem si, že bych se do srdce zakousl, ale podle profesorových slov se už tak stalo.

„Tak a teď vyber dalšího.“

„Dalšího muže…“

„Ukaž na něj.“ Aniž bych se na klece podíval, mávl jsem paží.

„Pusť-te mne… mě dom-mů,“ druhý muž nebyl tak omráčený jako ten první, mohl ještě mluvit. „Já se totiž.. totiž musím brzo vrátit, vyvenčit psa musím…“ Byl  velmi mladý. Dvacet let snad… mladší než já… „Pusťte mě už… on se tam pochčije, pochčije se v domě a táta mě přerazí.“ Jeho hruď byl plochá a holá … „Já už vážně musím jít…“ Když jsem jej bodl začal strašně řvát, bylo to nesnesitelné. Nahmatal jsem kovový tác pod nůž a s rozmachem praštil muže do hlavy. Už nemohl křičet, ale chrčel, stále cítil bodání, a řezání, jak praská kost, vyndal jsem další srdce a přiložil jej k rtům, kousl jsem a krev mi tekla do krku, a další… další….

„Takže páni na holení nám došli, teď tu máš tedy už dámu. Tak si dej záležet, pokud chceš, můžeš ji i znásilnit. Splň si své nejtemnější vlhké sny z hluboké studně tvých nocí.“ Už jsem nevnímal ječení ani pláč v klecích za sebou, ale jeho slova mě bodala do uší stále. Bez rozmyslu, celý zborcený krví jsem se rozmáchl nožem po jeho krku. Ale profesorovy reflexy mě předčily, zachytil mou paži a stočil ránu tak, že se dýka zabodla do ženina těla. Musel jsem jí srdce rychle vyříznout, abych ji ušetřil bolesti.        

„Mamí! Co to děláte mojí mamince? Neubližujte jí… prosím!“ Profesor táhl další zpola ochromenou ženu za vlasy. Nyní se zastavil a ohlédl ke klecím, kde křičel osmiletý chlapec. Pak se podíval do jednoho vybouleného a žadonícího ženina oka a táhl ji dál. „Jestli jí ublížíte tak… tak já ublížím vám!“

„Proč…“ Snažil jsem se otřít si krev z tváře. Nešlo to. „Matka a její dítě, proč?“

„Měl bys být za to vděčný. Čím silnější emoce, tím bude tvůj přerod snazší.“ Již přivázaná žena se ještě vybouleným okem podívala na svého chlapce.

„Miláčku, musíš být klidný. Za chvíli zas budeš s maminkou, ale teď musíš být klidný. Pěkně se otoč a už mlč, a buď trpělivý a hodný maminčin chlapeček. Prosím,“ zašeptal směrem ke mně. „Ať on netrpí.“ Její ňadra… I ji jsem zabil rychle jednou ranou. Moje vnímání se měnilo. Mé smysly… jako ve svém snu jsem viděl skrze profesorovo tělo, jak v něm tepe krev. A slyšel jsem tep v lýtku další ženy. Neudržel jsem a musel jsem to lýtko proříznout, abych slyšel, jak jí kapky tečou z rány.

„Tak teď, pověz mi, dokážeš, co já nesvedl? Vezmeš si srdce těch dětí?“ Jako by se mi vysmíval, jako by toužil, abych zklamal.“

„Dodělám to,“ zachrčel jsem schoulený vedle kovového stolu. „Celé to dokončím z jediného důvodu. Abych to navždycky přestalo. Aby už nikdo nic takového nemusel prožít. Ne… aby nemohl.“ Profesorův úsměv se rozšířil, asi konečně slyšel přesně, co chtěl. Je to zvláštní, ale srdce té malé brečící holčičky s rovnými vlásky se mi vešlo do pusy celé.

Nadešel čas dát mu pac a pusu. Jeho tělo už se měnilo. Zdál se vychrtlý a zkrvavené hadry na něm visely. První fáze. Kdybych chtěl, tak nyní již mu zkostnatělou kůži nožem neprobodnu. Vypadal jako rozteklý, nebo rozplizlý. Vodnaté opuchlé oči a tvář svěšenou podobnou oběšenci. Padaly mu vlasy a zčernalé nehty mu čněly z prstů… Jak je dobrým zvykem až německy pečlivých draků, schraňoval své oběti pěkně na kopičku, kterou se bude živit po dobu své proměny. Tahal jejich těla do středu místnosti, snad aniž by si to uvědomoval, tělíčko nejmenšího dítěte nesl v zubech. Rozepnul jsem si košili a prsten si přiblížil k pupku. Drobné částečky z mého těla utvořily zpáteční klíč. Přišla chvíli otočit se a odejít. Nasadit brýle s rudou obroučkou, vrátit se do kabinetu k přednáškám a vystřihávání článků z časopisů. A čekat na dalšího snílka, který si v dětství představoval, že je drakem, a pak s ledově krutou tváří pozorovat utrpení a strach obětí a toho snílka, který skrze sadistické šílenství nabírá božskou moc. Já bez naděje na další šanci zažít to co on. Čekat deset nebo dvacet let? Dalších sto, odměněn morbidním dárkem dlouhověkosti v utrpení… Místo ke dveřím jsem vykročil směrem k dračímu mláďátku.

„Co bude s tvým slibem, že se vším tímhle skoncuješ?“ Měl jsem ruce frajersky vražené v kapsách, ve svém přechodném stádiu po mě těkavě loupl svým vodnatým podkrveným zrakem. Ale cynickou pózu už jsem do své tváře vtěsnat nedokázal, chvěl jsem se… strachem jistě! Ale také nadějí. „Myslím, že znám jména všech, nebo alespoň většiny z lidí, co dělají to co já. Také vím, kde se zdržují. Obrazový obchodník nebo Kejklíř jsou jen špičky ledovce, kteří se rádi staví na obdiv. Je množství skrytých a aktivnějších lidí jako já, dračích otců, jestli tomu tak pořád chceš říkat. Řeknu ti jejich jména a ty je můžeš zničit. Nás všechny…“ Pootevřel pevně stisknutá ústa, z kterých mu vystříkl pramen hustý slin. Pak se vznesl do vzduchu odrazil se od stěny pyramidy a přistál za mnou. Popadl mě za krk a svou rodící se silou mnou usmýkl nad svou hlavou. Křížem jsem se udeřil o kovovou postel a cítil jak mi v zádech praská. Na nohy bych se už asi nepostavil, ale ani jsem nemusel. Držel mě jednou rukou ve vzduchu nad úrovní svých očí.

„Nepochybuji, že mi řekneš všechno, co chci… snad ti nevadí, že ti budu už tykat po tom, čím jsme si prošli, můj dračí taťko…“

Vší silou vůle jsem překonal bolest. „Řeknu ti, co vím.. a ty pak zabiješ… všechny nás zabiješ, ano?“ Smál se a jeho sliny mi stříkaly do obličeje a na hruď. Nejen sliny ale také kusy kůže z jeho úst a z praskajícího zašedlého obličeje.

„Hovno, rozumíš? Všechno mi řekneš protože bolest ti nedovolí nemluvit. A pak se staneš mým otrokem jen mým a ne všech draků. Konečně ti dám tu výsadu mluvit s drakem! A ty budeš plnit moje rozkazy jako poslušný pejsek. A budeš žít, dokud mě se zachce!“

„Ne… ne… jen drak mě může zabít, udělej to! Slib mi že to…“ mrštil mnou na zem, pak se znovu vznesl a přistál nohou na mé zlomené páteři. Křečovitě jsem nehty škrábal do pískovcové podlahy. Vzal svůj obětní nůž a přibodl mi dlaň k zemi.

„Tak a teď mi konečně řekneš všechno!“