Mé labutí Já

Mé labutí Já

Urovnávám si rozčepýřená brka svých křídel

   po tom, co mi je načechrával

jeden rozverný blázen s rolničkami na čepici.

   (Sem – tam se ladným houpáním sneslo peříčko

      až na rozechvělou hladinu slyšitelnosti...)

  Natahuji snažně krk a pokládám mu hlavu do dlaní,

                             aby pokračoval ve výskání.

On ale bezděčně hází kamínky do vody

              a dělá kola, to on nejraději,

                         poohlédne se po kosovi,

co přiletěl svlažit své hlasivky a trochu se zakuckal.

   Červenozlaté rybky polekaně křižují dno pod ním.

 Zvedl se vítr – trochu mě zastuděla lysinka

                                         na levém boku.

   Potemnělé stádo mraků sklání k zemi své čupřiny,                    

z nichž kapají myšlenky všude kolem nás.

   Vlákna mých per, bílých jak sníh na návětrné                             

                                           straně meze,

        se beznadějně slepují do houfů...

Tu svlékl kabát,

  s obdivuhodnou opatrností mě zabalil,

     i přes mé zablácené pařátky vzal do náručí

         a odnesl do úkrytu pod blízký strom.

  Opřel se o voňavý kmen,

z tváře mu vymizel starostlivý výraz, lehce se pousmál

a, stále mě držíc na klíně,

            konečně začal zas s tichým načechráváním...

(5.2.2004, V.K. v odpověď...)