Chudák opět na kole

Další z mých výletů, další z mých povídek...

                 Na tomto místě bych se Vás rád zeptal, co od této povídky očekáváte. Očekáváte-li humor a srandu k popukání, tak se, za předpokladu že nejste sadisti či masochisti, moc nezasmějete. Čtete tedy jenom v případě, že k výše jmenované skupině patříte. Výborně, tak tedy vítejte do party. Už je nás milion, já a VY (tj. PŘIBLIŽNĚ 900000 – s relativní chybou). Ale přejděme k ději.

                Bylo (a možná ani nebylo, kdo ví) jednou za oněch časů, co se ještě používaly počítače a jezdilo se na benzín, žil byl (a možná ani jedno z toho) jeden chudák. Chytřejší z Vás pochopili, že tím chudákem jsem já a těm nejchytřejším došlo (sice nevím, proč tak usoudili, ale je to tak), že jsme se přenesli zpět do doby před táborem Rakovice 1999, tedy zhruba někam do středu léta. V této smutné době, kdy je všude teplo, lidé chodí polonazí (což mě obtěžuje pouze co se týká mužů) a sníh se vyskytuje jen v některých oblastech světa, jsem již dávno spřádal plány na cyklistický výlet na chalupu Jiřího Končela, mého kamaráda.

                V té době jsem byl zrovna doma (rozuměj seděl jsem zavřený v pokoji a úporně pařil, nedbaje toho, že venku chodí polonahé ženy) a onen (onan?) Jiří taky. Tak slovo dalo slovo, padnul první návrh a příštího dne okolo poledního jsem již, s kolem a batohem, zvonil na dveře Jirkova bytu. Pro jistotu mi bylo nabídnuto, jestli těch 30 km přeci jen nechci jet autem (kterým tam pojedou Jirkův otčím, Jirkova matka, babička a dvě sestry), má hrdost mi však přikázala odmítnout. To byla chyba.

                V jednu hodinu jsme vyrazili. Po dvou kilometrech (před kritickým stoupáním v Havrani) jsem Jiřímu oznámil, že mě bolí nohy a že bychom měli zastavit. Jiří nařídil prohlídku mého batohu. Málem zešílel, když zjistil, že si v něm vezu: dvoje ponožky, tepláky, dvoje slipy, dvě trička, baterku, tužku, pravidla Dračího Doupěte, blok, dva litry mléka, věnec buřtů a peněženku. Jiří kapituloval a oznámil, že zastávka bude až nad Havraní a během jedné minuty se mi bez řečí ztratil ve stoupání za zatáčkou. Když jsem tam po dvou minutách dorazil já, zjistil jsem, že Jiří je již v polovině. Po pěti minutách, to jest v době, kdy se mi podařilo dostat se k Jirkovu poslednímu stanovišti, zjišťuji, že George mi již znuděně mává z vrcholu kopce od cedule Havraň.

                Nuže, po další desetině hodiny, jsem u této cedule vesele plival krev stěžujíc si na to, že mě píchá (v hlavě). Jiří provedl odbornou (naštěstí NE thajskou) masáž a jelo se dál. Příští tři kilometry jsem se povzbuzoval slovy, že přece nejsem úplný hovado, že něco ujedu, že třicet kilásků je prd, že se v nejbližší vesnici zase zastavíme atd.

                V příští vesnici, kam jsem kupodivu dorazil jako první, jsme skutečně zastavili, neboť mi Jirka chtěl něco sdělit. Že neví jak dál, ale to že prý není důležitý. Jak se dostaneme do Postoloprt, že to bude v pohodě. Akorát neví, jak se dostaneme do těch Postoloprt. To sem ale zase věděl já, protože jsme tam kousek kdysi měli chatu (po zralé úvaze a zhodnocení mého stavu jsem však konstatoval, že nevím, jakým způsobem se tam dopravím). Za tuto informaci mě Jiří pozval na dva nanuky a jelo se dál.

                Pak už to šlo nějak dobře, nohy asi přivykly průměrnému tempu 20 km/h. Tak touhle rychlostí tam budeme, s pravidelnými přestávkami, za dvě hodiny. Juž jsme byli nedaleko kýžených Postoloprt, když Jiří sjel z cesty a najel si asi dvě stě metrů navíc. Pro mě by to byla smrt. Vývěsní štít Postoloprty nám však již vítězně kyne z pole a tak, připraveni na odpočinek, jsme ještě zrychlili. Na náměstí, po pěti minutovém hledání, jsme nalezli telefonní přístroj a to jen proto, abychom zjistili, že žere mince a hlavně dvacetikoruny. Na neúspěšné vyndání té mojí padnul jeden klíč, který se při vstrčení do díry (fuj, nechutná formulace) zlomil. Zavolám tedy domů odjinud.

                V místním bufetu doplňujeme zásoby pití (kolou) a Jiří se (marně) snaží najít „výpadovku“ na Strkovice. Už to vypadalo, že v Postoloprtech asi přespíme, když tu siliničku Jiří našel a my se po ní vydali do neznáma. Následující tři odbočení totiž Jirka, podle jeho výrazu v očích, odhadoval. Jaké tedy bylo naše překvapení, když jsme po šesti kilometrech  jízdy skutečně dorazili do vísky Strkovice. A jaké bylo to moje (překvapení), když jsme tu nezastavili. Zastavili jsme až kilometr za ní, kde jsme odbočili do lesů, směrem k toku řeky Ohře. Před očima se mi zjevila nádherná osada, kde neštěkali psi (jako na Souši) ani tam nebyly Šárka Jaščurkovská a Michaela Vondráčková (jako v Braňanech a Čepirohách). Prostě pohoda. Právě projíždíme okolo nádherné, zděné, bohatě zdobené chalupy. Bohužel, slovo projíždíme bylo na místě, poněvadž se (v čase dvě hodiny třicet od opuštění Mostu) zastavujeme až u té chalupy vedle.

                Ta ale také není špatná, má přízemí – tam je prý kůlna – a po dřevěných schodech se dá vystoupit do dřevěno-kamenného hlavního stavení, kde, jak mi Jiří popsal, se nachází kuchyň, a obývák. Záchod je na terase – teda vlastně vstup na záchod je na terase, abych byl přesný. Dále mi bylo řečeno, že ta chata má jen dvě vady. Že tam jsou myši a že tu evidentně ještě není zbytek rodiny, tudíž se přes alarm nedostaneme dovnitř. Uvelebuji se tedy na houpačce. Jirka mne upozorňuje, abych se na ní moc nehoupal. Já se i přes to zhoupnul. Rodiče přijeli o dvě hodiny po nás a do té doby jsem měl s opravou houpadla co dělat.

                Byl jsem vpuštěn dovnitř  a zjistil jsem, že chata je menší, než vypadala zevnitř, a tudíž útulná. Vidím krb, televizi a LEDNIČKU. Okamžitě do ní ukládám mléko a buřty a vykládám bonbóny. Jiří říká něco o jejich pravděpodobném stáří, které je nyní prý možno zjistit pouze uhlíkovou metodou, ale já je i přesto konzumuji. Dále si všímám postelí. Jsou to v podstatě dřevěné police (kdo byl v Terezíně, pozná je:)), zapuštěné však do stěny s takovým uměním, že opět navozují dojem stylovosti a vkusu. Dole místo pro dva a nahoře místo pro dva. Jinak jsou v místnosti ještě dvoje jesle pro Jirkovy sestry. Kde bude spát babička, nevím.

                K večeři je vepřové koleno, které s díky odmítám a dávám si mléko. Po večeři proběhl pokus o podpálení táborového ohně v ohništi na zahradě. Po půlhodině marného snažení ho nakonec zapálil pan Kolářský. Polopárků je opravdu požehnaně, máme i na zítra. U ohně jsme, již za veliké tmy, probrali tzv. „chlapské“ záležitosti: holky, pařby, gamesy a Proč tu, sakra, nemáme pivo? Pak následovala (neúspěšná) procházka po okolí za účelem najíti sobě na osadě nějaké kamarád(k)y a pak už jenom spát. Při zpáteční cestě si všímáme doutnající cigarety, která jakoby se vznášela ve tmě. To pouze Jirkova babička patrně pozorovala veškeré naše konání.

                Ráno se probouzím první a zjišťuji, že díky blbě umístěnému dřevěnému žebříku se mi asi nepodaří slézt z palandy tak, aniž bych si rozbil hubu (nebo případně někoho nevzbudil). Vidina ranního mléka mne však láká více než vidina rozflákané držky a tak si dodávám odvahy a slézám. Kupodivu jsem v pořádku a všichni stále ještě spí. Zhltnul jsem tedy první dnešní látku bílého moku a vydal se ven. Opět nevidím nikde babičku, babička asi nespí. Ale dříve, než stihnu obdivovat krásy zdejší přírody (kde naštěstí chybí psi, Vondráčková a Jaščurkovská), se o slovo hlásí včerejší bonbóny. Jirkova poznámka byla, zdá se, oprávněná, ale řekněte – není takovýhle ranní dýchánek se záchodovou mísou osvěžující? Není, já vím. To už víc osvěží blutwurst (pro neznalé jazyka německého – sekaná).

                Je tu skutečně nádherně, scenérie jak stvořená pro... hraní Dračáku. Taky že se dneska hrát bude. Radost mi kazí jen to, že dělám Pána Jeskyně, ale co bych pro Dračí Doupě neudělal. Když tato herní seance okolo šesté večerní skončila, byla večeře, kterou jsem výjimečně snědl. Taky kdo by nejed bábovku, vole! Po večeři další neúspěšný pokus o zapálení ohně, další chlapské řeči, další neúspěšná procházka, další doutnající cigareta (babička nespí, o tom sem přesvědčen), další rozhovor se záchodovou mísou, další pokus o spánek.

                Další probuzení, ale tohle strachem z toho, že dneska jedu domů. Opráším tedy kolo, naliji do lahve vodu, vynuluji tachometr, promasíruji různé svaly všude po těle (zvláště pak břišní, mimické svaly obličeje a svaly nožní) a okolo jedenácté s Georgem vyrážím na cestu zpět do Mostu. Tato trvala něco pod hodinu a půl. Ptáte se, proč tak málo? Odpověď je jednoduchá. Na stoupání za osadou jsem bezmyšlenkovitě přehodil převod a urval tak ozubené kolo přehazovačky a takovou tu divnou věc zadu, co vypadá jak mořskej koník, ale není to mořskej koník. S tímhle se špatně jezdí a tak jsem z nejbližší vesnice volal z ohlašovny požáru domů, by si pro mě přijeli. Než jsem otci dostatečně srozumitelně přetlumočil, co se vlastně stalo a že pro mě má přijet (a hlavně kam), protelefonoval jsem dvacet korun, které tam dodnes dluží. Otec dorazil o půlhodinu později, rozložil naše kola tak, aby se vešla do našeho Favoritu (tudíž na nejmenší možné součástky, možná ještě menší než atomy) a mohli jsme spolehlivě odjet. A taky jsme odjeli.

                Teď už to pouze klasicky uzavřu. Babička možná někdy usne. Možná někdy přestane kouřit. Možná přestanu pít mlíko. Ještě se tam možná někdy vrátím – ale to jenom pod podmínkou, že budu ochoten dát za opravu kola čtyři stovky.

---