Jak jsem sobě hledal sport...

A vskutku, o tři dny později jsem již v novém kimonu naklusal do haly a hurááá na to. Bohužel. Po malé prezenčce, sestávající z představení se a předvedení svých tělesných schopností (myšleno sportovních, které u mě nejsou, nebyly a nebudou nikdy na výši – spíše by se dokonce dalo hovořit o níži), přistoupil trenér k věci. Naznačil mi základní postoj a ať to zopakuju. Co následovalo – pět minut upravoval držení paže, minutu polohu zápěstí, dalších pět minut postavení nohou a nakonec (kopancem do žaludku) zjistil moji stabilitu. Neustál jsem to, ale měl jsem opět zaujmout postoj (co následovalo v příštích deseti minutách už víte, jenom s tím rozdílem, že už do mě potom radši nekopal…). Pak řekl, že zkusíme něco jednoduššího – zvedl mne do vzduchu a chtěl se mnou praštit o zem. Já, v předtuše bolestivého konce, jsem se jakýmsi záhadným způsobem vzepřel, ale stejně se mu povedlo se mnou praštit. O radiátor. Po pěti minutách v bezvědomí jsem se (s dopomocí) zvednul, odešel a sportovní svět přišel o možná dobrého džudistu. A tímto smutným příběhem se započala moje snaha najít si sport, který mi (v rámci možností) půjde a kde nebude třeba moc namáhat svaly.

V jedenácti letech jsem trénoval střelbu a kamarád mi pistolkou vyrazil (ne vystřelil, vyrazil) zub. Ve dvanácti jsem boboval a (ten samý) kamarád mi vyrazil (rozhodně ne ten samý) zdravý zub. Tady bych se rád pozastavil, protože se to stalo velmi brutálním způsobem. To si takhle jedu na bobech z kopce a za mnou ten kamarád. Přede mnou lampa. Vybral jsem si špatně, zahnul boby a vyskočil z nich. Kamarád, vida mě, také opustil ježdík, kterýžto však nezměnil dráhu pohybu a udeřil mě vší silou do zubů. Před očima se mi zatmělo a já začal jazykem ohledávat zuby. Stoličky v pořádku, řezáky v pořádku ale co to... jeden z těch dvou předních zubů v horní čelisti (na jejichž název si nemohu vzpomenout) mi po hmatu připomíná horu Mt. Everest. Tak tohle chlapec zubovyrážeč opravdu přehnal. Bohužel, vzhledem k mým již zmíněním fyzickým (in)dispozicím, byl rychlejší a tak mi utekl.

Já se však nevzdal. Naopak, intenzita hledání sportu se ještě znásobila. Ve třinácti letech jsem se pokoušel hrát basketbal (do jehož tajů nyní, v patnácti letech, konečně trochu pronikám), fotbal (kopu pravou nohou, což je velmi těžké, poněvadž mám obě levé) a pozemní hokej (jeden z kamarádů má díky mně o hokejku méně). Ve čtrnácti letech přišel volejbal (rány do hlavy – následek honby za míčem, rozbitá kolena – následek rybičkování za míčem v hale, otlučené klouby – následek bitkaření z důvodu, že mi volejbal prostě nejde), beach volejbal (to už je o něco lepší – padá se do písku), ping pong (mé ruce nejsou dostatečně rychlé na to, aby stihly vybrat smeč, kterou vůbec nevidím), posilování (to se ujalo) a jízdu na kole (popsána v několika předchozích povídkách).

Však ke konci roku 1999 jsem nalezl zálibu a sport mé osobě zdaleka nejmilejší. Sport, při kterém se nemusím v průběhu utkání skoro ani pohnout, kde si nenamáhám své nevyvinuté svaly. Divím se, že jsem tento ideální a ostatními málo respektovaný sport neobjevil již dávno. Ano, přihlásil jsem se na šachy. Říkal jsem si, to bude pohoda – sem chytrej, budu dobrej. Ale ono houby. VŠICHNI (skoro) jsou lepší než já. No co, doufám že se to zlepší.. Ale asi to bude tak jako s ostatními sporty – prostě na to nejsem a tak si prostě zapařím NHL 2000 a půjdu spát. Dobrou noc...