TIM A DIM-19

Do zdi vedle otvoru okna se zaryly kulky a Tim zpříčený s obrazem v jeho vnitřku se zkoprněle zadíval na Dima. Ten se křečovitě držel za ochoz pod oknem a užasle se zahleděl na Tima.

„Dime, někdo asi vystřelil!“ vyhrkl Tim.

„Slyšel jsem! Tak něco dělej!“

„Budu teda něco dělat!“

 Mezitím se k oknu přibližoval německý důstojník s pistolí v ruce, přičemž se držel za čelo, na kterém měl dvě boule.

„A teď tě hajzle, střelím rovnou do prdele!“ vyhrkl. V tu chvíli se však Timovi podařilo prudkým pohybem vymanit z vnitřku okna, načež zavrávoral na dlaždičkách. Přitom rám obrazu vnikl do úst užaslého kapitána, v nichž mu uvázl. Němec pocítil bolest, upustil zbraň a začal bolestně skučet. Tim se všelijak klátil a nechápavě hleděl na bolestnou grimasu, kterou měl důstojník v obličeji.

„Kdybyste radši místo toho kousání do toho rámu mi pomohl se zbavit toho vobrazu! A ještě se u toho tak blbě křeníte!“ pronesl Tim, načež kapitán narazil prudce hlavou do zdi. Přitom vytřeštil oči a záhy se sesul na chodbu. Tim také s obrazem klesl a zůstal sedět na dlaždičkách.

„Timééé! Já už se dlouho neudržím!“ ozval se výkřik Dima.

„Už ti běžím na pomoc!“ vyhrkl Tim, jemuž se konečně podařilo zbavit obrazu. A poté doběhl k oknu, z něhož se prudce vyklonil.

„Dime to je prdel! Nějakej německej voficír se zakousnul do rámu toho vobrazu!“ vyhrkl Tim, jenž byl z okna tak vykloněný, že z něho málem vypadl. Na poslední chvíli se však zachytil a zůstal s vyděšeným výrazem v obličeji ve vykloněné poloze.

„Jééé Dime, já jsem málem vypadnul!“ vysoukal ze sebe.

„Ty debile! Fofrem mě nějak vytáhni! A pak si třeba stokrát vypadni!“

„Už vím, jak ti pomůžu!“ řekl Tim a pozvolna se dostal zpátky do chodby. Ze zdi sundal dlouhé kopí, s nímž hned došel k oknu.

„Dime, chytni se tohohle kopí a já tě vytáhnu!“

„Jau! Co blbneš!“ vykřikl Dim, jehož zasáhlo ostří kopí.

„Promiň, já nechtěl!“ vyhrkl Tim a vysunul kopí z okna. V tu chvíli se na chodbě probral omráčený voják. Pomalu se postavil a s puškou v ruce si to namířil k Timovi. Ten prudce otočil kopí jeho ostřím k vojákovi a vzápětí se chodbou rozlehl výkřik. Tim se překvapeně podíval za sebe a uviděl postavu v uniformě u zdi, která měla v sobě zapíchnuté kopí.

„A sakra, to musí teda bolet,“ pronesl Tim, přičemž se voják s křikem sesul na dlaždičky.

„Ježišmarja Time, co tam zase děláš!?“ ozval se výkřik Dima.

„Už jdu! Jen mě zdržel jeden Němčour, co si zkoušel vostří kopí,“ řekl Tim a hned došel k oknu. Za pomocí kopí se dostal Dim z ochozu a vyčerpaně zůstal sedět na chodbě.

„Jestli přežijeme, tak se dám na modlení!“ vyhrkl Dim.

„Bude z tebe pánbíčkář?“ zeptal se Tim.

„Ale ještě předtím se z tebe zblázním!“

„Tak to budeš bláznivej pobožnej muž.“

„A ty mě budeš mít na svědomí!“ vyhrkl Dim.

„Bacha, Němci!“ vykřikl Tim, který na opačném konci chodby spatřil skupinu vojáků. Oba se rychle rozeběhli a záhy zaběhli za roh, načež chodbou za dupotu proběhli němečtí vojáci.

KONEC DEVÁTENÁCTÉ ČÁSTI