17 VI.

Jednoho krásného letního dne se Adriana chystala k rybníku se svou kamarádkou Táňou. Bylo to už několik dní, co se Adriana rozhodla žít a vykašlat se na toho Petra, kterého poslední dobou zajímal jen alkohol a hulení. Věděla, že s takovým člověkem by nebyla šťastná. Ten den se také Adriana dozvěděla, že jí Renata lhala. Jednoho dne se s Petrem opili a strávili spolu celý dlouhý víkend. Áďu bolela zrada i křivda i lež. Ale věděla, že musí jít dál a tato skutečnost ji nesmí zastavit.

Kéž by to bylo tak jednoduché… Tehdy i dnes. Petr byl vlastně oběť. Oběť, která milovala nesprávnou osobu. I on se musel dostat z křivdy a zrady. To Adriana moc dobře věděla. Věděla, že na něj se nezlobí a ví to i dnes, když už je Petr daleko pryč…

„Ahoj slečno.“ promluví na ni ve vlaku kluk, kterého zná od vidění. Adriana doslova lítá vlakem s těžkou náloží na zádech. Těší se, až odsud vyleze a bude doma. A najednou na ni mluví krásný kluk, který si tu v pohodě sedí. Možná ho uškrtí nebo zardousí nebo tak. „Ahoj.“ procedí naštvaně mezi zuby. „A že by jsi slečně nabídl místo, Vacku?“ promluví i jeho spolujezdec. „Slečno, vemte místo, ať tady nelítáte.“ směje se jí mladík do očí. „Děkuju.“ usměje se Adriana na druhého chlapce. Černovlasý, tmavooký mladík se ani trochu nepousměje a odpoví: „Není zač – já jsem Ben.“ A tak Adriana zbytek cesty stráví s kluky a rozhodně toho nelituje.

„Pamatuješ ještě na naše první setkání?“ ptá se ráno Bena. „Samozřejmě, že pamatuju.“ usmívá se její kamarád. „Něco takového je nezapomenutelného. Naštvaná poletující drobná holka mi věnuje svůj úsměv, aniž bych se snažil.“ směje se. „Benjamíne! Neříkej, že Ti to neudělalo dobře.“ „Samozřejmě, že udělalo, beruško.“ Adriana si vzpomíná, že ten den měla pocit, že tenhle chlapec se vůbec neumí usmívat. Dnes ji svými úsměvy obšťastňuje téměř pořád…

Adrianě se líbí Venca. Ostatně Venca se líbí skoro všem holkám. Má opravdu vymakanou vizáž, jak on sám mnohdy říká, a umí být galantní, když chce. Navíc je s ním legrace, ne jako s upjatým Benem. Ten je naopak tajemný jak hrad v Karpatech. Něco zvláštního na něm Adrianu přitahuje. Možná jeho láska k motorkám nebo hudba, kterou poslouchá. Každopádně uznává, že Ben je jiný než všichni kluci okolo. Je to vynikající učitel mariáše a navíc je nebývale trpělivý, což Adriana potřebuje.

„Nikdy na Tebe nezapomenu…“ Áďa se dívá Benovi zpříma do očí. Oba vědí, že dnešní večer je jeden z těch posledních, který spolu takhle tráví. A oba vědí, že Adriana svá slova myslí naprosto vážně. „To ani nebudeš muset. Vždycky budu s Tebou.“ Adriana Benovi věří. Věří mu každé slovo. Ví, že bude s ní, i kdyby byl v Austrálii. Ví, že zůstane u ní v srdci. Nečeká od Bena vyznání lásky, ví, že on takové věci říkat neumí. Nechce, aby se kvůli ní přemáhal. Má ho ráda takového, jaký je.

Nakonec se Ben konečně sklání a udělá to, na co Adriana čeká celý dlouhý půlrok…