Chudák na rozlučáku

Vážení přátelé, tato povídka mě staví do velice obtížné situace. Jak psát a nenapsat něco, co jsem již napsal v „prvním díle“[1]. Je to složité, ale věřím, že se mi tento záměr podaří splnit. Jen chci upozornit, že v místech, kde se opakovat budu, je to jistě záměrně a ne snad nedej Bože proto, že bych neměl co psát. Ale s chutí do toho a půl je hotovo. (Jen by mě zajímalo, kdo za mě udělá tu druhou půlku.[2])

Jednoho krásného dne se to stalo. Schválně, jestli uhodnete, co[3]. Ne, stále jsem panic. Ne, stále mám ten starý počítač. Ne, mobila jsem dostal už dávno. Ne, stále jsem sám. Tak tohle by Vám teda moc nešlo…

Napovím Vám. 14.6.2000 se stalo co? Ne, už jsem říkal, že jsem pořád ještě panic. A první pivo už mám taky dávno za sebou. Zkrátka a jednoduše, 14.6.2000 odjela toho času 9.C (budiž jí země lehká) na rozlučák. To v podstatě znamená  deset dní bez rodiny. To je plus. A taky deset dní pouze pod dozorem dvou učitelek (skoro Krásky - Jany Lukeslové - a více než Zvířete - Aleny Peremské). To je zase úžasný příklad toho, jak může jít mínus ruku v ruce s plusem, aniž by si nějak vzájemně překáželi.

Ale abych se vrátil k tématu. V půl osmé měla toho času 9.C (budiž jí země lehká) sraz před svou (nyní již bývalou) základní školou, aby odjeli. Kam, to už jsem… vlastně ještě ne. Do Horního Podluží, konkrétně do pensionu Jana. Ale že by to bylo zas tak jednoduché, prostě nasednout a vypadnout, to zase ne.

Teda pro kluky. Už to tak bývá že v devítce si prostě (ty vyvinutější) spolužačky písknou a přiběhne banda kluků, připravená splnit cokoliv, co jim na očích (nebo případně o 20 - 30 cm pod nimi) uvidí (no, připouštím, že to zní divně, ale... zvykejte si). No a tak se stalo, že týden před tím třídní učitelka Úhoř (jen jedna z Perčiných přezdívek) nakoupila pitivo (kdo by čekal pivo, stejně jako chlapci notorici, je debil - nakoupila light colu[4], Fantu a Korunní vodu) a muži (ehm, skoromuži[5]) to museli tahat do autobusu. Spočítejte si to na prstech - dvacet pět lidí krát na každého cola, Fanta a čtyři Korunní. Na odnošení toho všeho deset kluků a stejně minut času.

Inu, přetrpěli to (co jim taky zbylo jiného - platit na místě třicet korun za jedno pi... co to kecám, za jednu colu, to je krádež) a nasedli do autobusu. Jeden z nich, Roman Dalecký, dal řidiči kazetu, nevinně nadepsanou „Guano Apes - Don't give me names“, a pohodová jízda v rytmu šíleného big beatu (či co to vlastně má oblíbená skupina hraje) se mohla začít.

Na tomto místě bych Vám rád osvětlil situaci - jak jsem již řekl, takhle začínal rozlučák toho času 9.C (budiž jí země lehká). Ovšem, jak pro rozlučáky nebývá zrovna zvykem, celá toho času 9.C (budiž jí země lehká) nyní v autobuse neseděla. Chyběla tam Michala Vondráčková, dívka naprosto beze smyslu pro humor, což ji předurčilo k tomu, aby se stala terčem častých vtípků tzv. „zdravého jádra třídy“[6] a dalších. Možná právě proto s nimi dnes neodjížděla směrem k Podluží.

Kdo však odjížděl byla Denisa Šulcová, a všichni z toho měli evidentní radost. Kdybych měl nějak popsat její osobnost, stačilo by mi k tomu jediné slovo. Blbá kráva (propříště BK, je  to kratší). Takže vlastně dvě slova. Tato „dáma“ totiž původně ani jet neměla, z důvodu jakýchsi blíže nespecifikovaných (nebo nespecifikovatelných) průserů. Popravdě ji většina holek ve třídě (kromě věrné kamarádky Šárky J. a několika odpadlic) nemohla vystát a většina kluků (s výjimkou Lukáše P. - vždyť to říkám, že je chudák a hlavní klaďas) nad ní (nebo spíše nad jejími... no nic[7]) tiše slintala (našli se i ti jedinci - hlavně ze zdravého jádra - kteří si v minulosti dokonce šáhli, ale vysloužili si za to všeobecnou nenávist a pomlouvání z úst těch „nepožehnaných“, případně neošahaných, dívek). Nyní to však bylo definitivní a ona tu seděla, připravena si to užít. Dokonce se proslýchalo, že chce všechny kluky naučit líbat (i když zvláště u zdravého jádra to bylo jako nošení dříví do lesa…), a to i přesto, že již jednoho (a kdoví, jestli ne víc) kluka doma měla (to jí patrně starosti nedělalo - zkrátka BK).

I přes tyto malé neshody nakonec třída vyrazila na akci ve složení dvacet tři žáků plus noční můra (Perry Mason, tedy Alena Peremská) a požehnání[8] (Jacková, nazývaná „emericky“ Džeková). Vyzbrojeni radiomagnetofony s CD přehrávači a úžasným výkonem, discmany, walkmany, několikasetwattovými PC reproduktory a nekonečnými zásobami CD (Buty, Mňága a Žďorp, Robbie Williams (KRIZE!!!!), Kuschel Rock, N.Y.C.C., Guano Apes, Bloodhound Gang, HIM, Tři sestry, Red Hot Chilli Peppers a podobně) se chystali rozbořit jednu severočeskou vesničku v základech. A podle toho, co Vám na dalších stránkách sdělím, budete moci usoudit, že se jim to docela povedlo.

Den I. aneb „BUDEME ŽÍT!“

Přesuňme se nyní v čase a prostoru (já, jakožto autor, si to mohu dovolit). Z prostoru před mosteckou desátou základní školou okolo osmé ranní se najednou dostáváme do podhůří Lužických hor, do Horního Podluží, před pension Jana. Je půl jedenácté, dopoledne. Tak tohle neumí ani David Copperfield, ani David Hasselhoff (i když ten možná jo, ten přece zvládne všechno). Banda puberťáků (kdyby to bylo při příležitosti utkání hvězd, tak by každého z nich sledovalo po celých dvacet metrů cesty k pensionu světlo reflektoru a potlesk – takhle je sledoval jenom déšť a  možná parta vidláků či úchylů), Nastěnka a Marfuša právě vystupují z autobusu, aby si vytahali svá zavazadla z autobusu do pokojů.

 Už tady se vyskytuje první chyba - nikoliv do pokojů, nýbrž do vstupní haly. Pokoje, rozdělené již měsíc předtím, se budou „přerozdělovat“ (v praxi to znamená asi to, že nic nebude tak, jak mělo být, deváťáci budou nadávat a učitelky budou mít radost, jak jim to zhnusily hned na začátku). Proti tomuto opatření byl (věrný tradici toho času 9.C, budiž jí země lehká[9]) vznešen hlasitý protest, hrozící ve vypuknutí revoluce, defenestrace (a následného hromadného nuceného odjezdu zpět domů). Úči se však patrně zalekly (podepsaly si tím rozsudek smrti) a tak byly pokoje rozděleny tak, jak měly. Tedy zdravé jádro pěkně pohromadě na pokoji č. 11 jako posledně, jenom s výjimkou, že letos Martina Pařízka nahradil Michal Šatra, idol mnoha dívčích srdcí.

Co se ostatních pokojů týče, sedmnáctky, vloni domény pánů Karla Kadery (Charlie,  Fugas, Carlos), Jirky Končela (G, George) a Martina Karase (Kuře, Kari), se chopila děvčata ve složení Tereza Turkeová (Vačice, Vači co má velký… voči), Iva Hauserová (většinou prostě Iva) a Verča Kubištová (Kubi, Niky Viky). Karel nyní bydlel s Karim na desítce a Georgovi nechali osmičku se Standou Koubou (Kouboj, Debil, nebo zkrátka Kouba). Na Pářu s Petrem Skálou zbyla na „pánském (nebo panském) křídle“ devítka.

Na dámském, vesměs panenském[10], křídle mi zbývá vyjmenovat pokoje 16, 18, A-1 a A-2 (plus nezbytné záchody a o něco méně potřebné sprchy). Na šestnáctce to byly Lucka Psotová (Ďuďu), Pavlína Nejedlá (raději bez přezdívky), Eva Hořínková (pro svou výšku přezdívaná Žirafa), Lenka Brabcová (např. Krychle[11]) a Lukáš Petrovický (ten tady sice nebydlel oficiálně, ale pokud ho někdo před večerkou hledal, našel ho většinou tady - po večerce se poslušně vracel na svou jedenáctku, aby tam poslouchal, jak kamarádi flatulují[12], řehní se a říhají - zkrátka dokazují svou příslušnost ke zdravému jádru…).

Na osmnáctce bydlely nerozlučné kamarádky a spolukuřačky[13]  Šárka Jaščurkovská (Čury Mury) a již zmiňovaná Denisa Šulcová (BK). Pokoj A-1 (hned vedle dámských záchodů) patřil učitelkám a A-2 (hned vedle učitelek) obývaly Radka Šmejkalová (Trpoš, Mrně, a jiné, které nebudu jmenovat, abych zachovat alespoň částečnou neerotičnost této povídky), Jitka Jechová (Motorkářka[14], jinak snad Jitka nebo hanlivě Jechna), Erika Bednárová (nevzpomínám si), Lucka Chládková (přezdívky vyplývají z toho, že podle velké části „panského křídla“ je tato dívka totální kus, který stojí za hřích, - Ale která podle nich nestojí, když jim stojí? - z toho důvodu její „nicknames“ neuveřejním) a Lukáš Petrovický (ten se ale na těch dámských pokojích vyskytuje nějak často - škoda jen, že je mu to k ničemu! He, he).

Ve chvílích, kdy Lukáš vybaloval svá zavazadla do skříňky (kupodivu na jedenáctce), všimnul si, že tak nějak nemá žádné sladkosti. Vždyť tu pomře hlady! Bože, jaký on je vůl!!!. Nechat sladkosti doma, to je na utracení střelnou ranou do žaludku[15]. Za okamžik se však mohl uklidnit, když si všiml, co z tašek tasí ostatní spolubydlící. Jsou toho kvanta. Čokoláda, lízátka, ice tea, šprcky (?!)… Tak o tohle se s ním rozdělí, i kdyby nechtěli.

Již od chvíle, kdy si vybalili, bylo jedenáctce jasné, že letos se uklízet nebude. Jedině z donucení. A tak se také stalo. Podívám-li se totiž vpřed do chvíle, kdy se blíží konec povídky, zjistím, že nepořádek vzrůstá vůči pořádku nikoliv lineárně ale kvadraticky[16]. Z toho ovšem vyplývá, že nejpozději pátého dne by musel být bordel i na chodbách. Tomu se na jedenáctce vyhnuli tím, že nepořádek akumulovali více vertikálně, než horizontálně. I proto jste mohli slyšet hlášky typu „Co dělaj ty zkurvený mokrý plavky tam na hoře?“ nebo „Kam se ztratil Petrovický?“.

První den ovšem přinesl i jiné radosti. Jednou z nich byl Jirka Končel (radost nad radosti… s tím si člověk užije srandy), který si sice vzal sedmery kraťasy a deset triček, ale nic s dlouhým rukávem nebo nohávem. Toho podle využil náš chudák, který výměnou za žluté triko ochotně zapůjčil jedny tepláky od čongů a sám si nechal adidasky. Mikinu Nike půjčil Jiřímu zadarmo Michal Šatra (člověk tak solidární a ochotný, až se z toho našemu chudákovi dělalo špatně). Jirka měl tedy o teplo (a jedenáctka zase o zábavu) postaráno.

Další z oněch radostí byl fakt, že Peremská je po obědě nehnala odnikud nikam (jak to bylo zvykem vloni), nýbrž je nahnala k bazénu, u kterého byl ještě tenisový kurt a hřiště na nohec a beach volejbal. Tohle Lukášovi smrdělo sportem a tak se strategicky zašil na WC, počkal, až ostatní vypadnou, vrátil se na pokoj, pustil Buty pořádně nahlas a začal hledat v (nyní již společných) zásobách něco, co by mu šmakovalo. Když po pěti minutách odcházel na záchod (naprosto nasycen), říkal si, že teď je tak dobře, že se něco musí pokazit...

Po večeři (kdo ví, co k ní měli? Lukáš to stejně hned zapomněl…) to vypadalo, že tato idylka neskončí. Sice zbylé osazenstvo jedenáctky po svém návratu z hřiště Buty okamžitě zrušilo a nasadilo léčebnou kúru v podobě Bloodhound Gangu, ale jinak byla pohoda. Roman zpozoroval, že je cca půlka sladkostí v čudu. Všichni na sebe blbě čumí. I Lukáš blbě čumí (on ani jinak čumět neumí). A cukají mu koutky úst. Před výbuchem smíchu (a následným výpraskem z uvědomění) ho zachránil útěk na WC (vidět Lukáše utíkat na záchod a to ještě ke všemu s rukou před ústy je zážitek na celý život…).

I tak to bylo všechno lepší, než všichni čekali. Přestože Lukášovi začínalo být jasné, že tady bude dělat psychologa (no co, no, holkám se stýskalo po svých o pět až deset let starších miláčcích), stále chodí po chodbách, navštěvuje pokoje a usmívá se. V devět se jde umýt a vysmátý přichází do pokoje. Kdyby jen tušil, že přichází…

NOC I. aneb “znásilněný?“

A možná, že i Bartolomějská noc. Stalo se totiž to nejhorší, co se mohlo stát, ale co nemohl nikdo předem očekávat. Poté, co zhasla světla, Michal začal našeho chudáka ošahávat (tak co, už víte, proč chudák?)!!! To, že si začal hrát na krtka[17], že zkoušel hmatem pevnost svalů Lukášových stehen a to, že pokaždé spal obličejem k němu, Lukáše donutilo si myslet, že s Michalovou sexuální orientací není vše v pořádku. Bohužel.

Bohužel pro Michalovu tehdejší holku, bohužel pro všechny ostatní holky (a hlavně pro Jitku…). Lukáš se s tím však nehodlal spokojit a tak Michala nemilosrdně mlátil. Co šáhnutí, to rána do ramene. Té noci se Lukáš málem umlátil. Ráno ho tak bolela pravá ruka, jako by si celou noc... no... psal povídky. Ale nejenom to se oné osudné noci dělo...

S osaháváním samozřejmě souvisel i nadměrný hluk, vyráběný na pokoji číslo jedenáct. Lukáš pištěl, Michal skuhral, Jirka s Romanem se tlemili. Na to ovšem citlivě reagovaly učitelky a přišly s varováním. S druhým varováním. Se třetím varováním. Už to vypadalo, že Lukáš zase půjde stát na chodbu k hydrantu (jako vloni každou noc), když tu najednou...

DEN II. aneb „PŘEŽijme!“

Ani netušil, jak se mu podařilo dožít rána. V každém případě když se Jirka s Lukášem probudili, Roman s Míšou ještě spokojeně chrněli. Lukáš s hrůzou zjišťuje, že Michalova ruka je nebezpečně blízko té jeho – odsunul ji pryč a přetáhl si peřinu až ke krku. O chvíli později (s jistými potížemi, o kterých se zmíním později) Lukáš vstává a dostává od Jiřího otázku, zda se nepůjde vysprchovat. Plynule odpovídá, že ne, že si dneska vyčistí zuby, a již přemýšlí, co ho čeká v průběhu dne...

... odpověď samozřejmě přišla dříve, než ji mohl čekat. Budíček. Na této věci nebyla nejhorší ani tak doba budíčku (8.⁰⁰), jako budící osoba. Vidět po ránu Peremskou sklánět se nad Vaší postelí, to je po probuzení ten nejtěžší šok. Ale co, Lukáš byl zvyklý na ledacos a tak ho ani Pery nepřekvapila tak, aby mu zkazila chuť ke snídani, která následovala v devět hodin.

Na tom by nebylo nic nenormálního, kdyby k snídani nebyl čaj. Lukáš přece nemohl tušit, že čaj v jeho šálku je horký a hořký, a jak měl žízeň, řekl si, že dá exovku. První hlt se stal jeho chuťovým buňkám na několik dní osudným. Jazyk spálen (sakra, to by asi s Denisou nebylo to pravé ořechové…) a ještě k tomu v ústech podivná pachuť, jakou dokáže navodit jedině hořký čaj nebo ředidlo. Po jakž takž přežité snídani následovalo cosi, co by se dalo nazvat dopoledním volnem.

To byla také novinka, která však potěší. Proto se mohl na jedenáctce opět rozeznít HIM, Bloodhoundi a podobně… Proto po doznění této muziky odešla většina jedenáctky na různá sportoviště a nerozvážně tak zanechala Lukáše opět pohromadě s jeho Mňágou, Buty a jejich sladkostmi… Byla to prostě pohoda, kdy si každý mohl dělat naprosto co chtěl a nikdo mu nic nevyčítal. Našemu chudákovi, který byl odmalička paranoidní, to ale přišlo divné. Už jenom z hlediska Murphyho zákonů se tady prostě MUSÍ něco pokazit.

Po obědě (kdo ví, co k němu měli? Lukáš to stejně hned zapomněl…) následovalo cosi, co by se pro změnu dalo nazvat odpoledním volnem a Lukáš začínal mít pocit, jako že s ním někdo hraje velmi špinavou hru. Jako že kdosi ( v případě Perči spíš cosi) zkouší jeho pozornost a až Lukáš ztratí ostražitost a začne si s ostatními užívat, toto neznámé nebezpečí zaútočí a uvrhne jej a všechny jeho spolužáky v nesmrtelné otroctví. „Tato temná síla pravděpodobně zaútočí každou chvílí, musím být připraven. K obraně třídy VŽDY PŘIPRAVEN!!!,“ říkal si, když meditoval u Mňágy a Žďorpa.

Po večeři (kdo ví, co k ní měli? Lukáš to stejně hned zapomněl…) Lukáš provedl zběžnou návštěvu dámského křídla, aby zjistil, jak jsou na tom dívky psychicky. Zjistil, že se dělí do tří skupin. Na některých z nich bylo vidět, že nová strategie učitelek (říkejme jim dále Temná síla) výborně zabírá a že se baví, jak nejlépe to je možné. Na některých bylo vidět, že jim nově nabytá volnost vůbec nesedí a že je potřeba jim opět zkrátit řetěz. Poslední skupinou dívek byly ty, které byly zadané, a kterým bylo smutno, protože nedokázaly bez svého kluka vydržet ani den. Takovéto skupině se Lukáš snažil pomáhat, jak to jenom šlo…

Kde mohl, tam poradil, kde nemohl, tam aspoň pronesl veselé slůvko. A tam, kde ani to nepomohlo, se prostě posadil a řekl si, že se asi vykecá sama… touto prostinkou strategií dokázal vysondovat naprosto všechno, co se kde v penzionu děje, ale jak se později přesvědčíme, jedna věc mu unikala a ne a ne ji chytit…

Noc II. aneb „LZE SI ZVYKNOUT?“

Ano, tušíte správně. Tuto noc si Michal opět dovoloval. Lukáš žebrá, aby si s ním buď Roman (Michalův spoluhokejista, ti by na sebe měli být zvyklí) nebo Jirka vymění místo. Bylo mu slíbeno, že možná zítra… Dobře, s touto sladkou představou se Lukáš pokusil usnout. Bohužel, čísi (a hádejte čí) „krtkování“ a „ruka šmátralka“ mu v tom bránilo… Lukáš ve svých snahách bránit se již pomalu polevoval, uznal, že to nemá cenu. Proto již víceméně symbolicky po každém Michalově pokusu následovala taková mini rána aby se neřeklo… Samozřejmě, že všichni až na chudáka z toho mají děsnou srandu!

DEN III. ANEB „ŽIJME!“

Lukášova paranoia vzrůstala každou vteřinou. Nejenže dnes zjistil, že ve sprchách teče teplá voda (což de facto znamená, že si nečistil zuby…), dokonce ani na dnešek nebylo plánováno nic složitého. Sice už nebude volno, ale bude pouze „jednoduchý, nenáročný a krátký pochod do Jiřetína pod Jedlovou, spojený s návštěvou tamní štoly…“[18] a večer diskotéka. Chudákovi to notně připomínalo metodu cukru a biče, ale budiž…

Nuže, po snídani hurá na pochod… Když po deseti minutách chůze dorazili ke štole, zjistili, že průvodce, který je po ní měl provázet (proč by to taky jinak byl průvodce…) jaksi není tam, kde by měl být (kdosi na otázku o tom, kde by mohl být, vtipně odpovídá, že asi pryč…) a tak pro něj byla vyslána hlídka v podobě učitelky Jackové. Když se hlídka po půlhodině vrátila i s průvodcem, všichni se zaradovali. Průvodce jim totiž rozdal helmy. (S tím měla problém hlavně 160 cm měřící Radka Šmejkalů, jejíž hlava se i v té nejmenší přílbě takřka ztratila…) Vypuklo všeobecné veselí nad tím, jak ti druzí vypadají v helmách „jako hovada v helmách, ty vole…“[19]. Z toho logicky vyplývalo několik skupinových fotografií, na které když se ještě dnes podívají, tak se smějí až se za peněženky popadají…

Po této zábavě, kterou by člověk čekal od desetiletého dítěte a ne od 15-tiletého žáka devátého ročníku základní školy (i když u některých jedinců v 9.C, budiž jí země lehká, v tom nebylo pražádného rozdílu…), následovala skutečná prohlídka štoly. Průvodce, přestože se velmi snažil zalíbit se jim svými líbivými průpovídkami, si od BK vysloužil přízvisko „úchyl, kterej děsně divně mluví, ty krávo…“. Chudák byl jedině rád, že to ten hodný pán neslyšel, protože on sám měl v tu chvíli chuť autorku tohoto výroku utopit ve třímetrovém jezírku na konci štoly…

Když opět vyšli na světlo denní (a Lukáš se zbavil strachu, že se ta hora šutrů asi brzo sesype, neboť za ním ve štole byla už jen Denisa), vydali se do Jiřetína pod Jedlovou. To bylo ohlášeno. Co už však ohlášeno nebylo a co dokonce ani nikdo nečekal, byl fakt, že v Jiřetíně mají muzeum!!! A jaká to náhoda, ten ošklivý pan průvodce byl zároveň jeho správcem. Nenechal si tedy ujít příležitost a když už je tam tak měl všechny pohromadě, zběsile využil příležitosti, zaútočil a vzal je také na prohlídku muzea…

Přežili i toto nutné zlo, které vypadalo jako náhoda, avšak Lukášovi bylo jasné, že tato „náhoda“ byla Temnou silou předem velmi dobře promyšlená (už jenom proto, že se v tý štole praštil třikrát do hlavy a nemít helmu, už by bylo bývalo po hlavním zdroji odporu…). Dopoledne však nebylo na programu nic jiného, než v Jiřetíně pobýt, nakoupit a dojít zpátky na penzion. Inu, nakoupili šťastně a snad až na výjimky bez problémů. Tu výjimku tvořil Karlos, který se rozhodl, že nakoupí nějaké pánské časopisy. Jak si usmyslel, tak i udělal – vybral si tři, dal je do košíku a stoupnul si k pokladně… ale co se nestalo, do sámošky v tu chvíli vstoupila Temná síla neboli Peremská. Jediné, co Karla z nouze napadlo, bylo koupit nějké noviny a doufat, že se v tom prodavačka nebude moc hrabat… Tak se tedy událo, že Charlie odcházel s košíkem plným novin, jehož dno se snažil velice pečlivě zakrývat.

Jinak, jak už jsem naznačil (no, co naznačil, já jsem vám to napálil z plna hrdla) proběhly nákupy bez problémů a tak se mohli všichni v poklidu (a někteří i v napjatém očekávání nových zážitků z časopisů…) odebrat zpět na chatu, kde netrpělivě dočkají večera a s ním spojené diskotéky. Té samozřejmě logicky museli předcházet večeře a oběd[20] (kdo ví, co k nim měli? Lukáš to stejně hned zapomněl…). Když se přiblížila osmá hodina večerní, všichni již netrpělivě čekali, až to vypukne…

Jiří Neruda dole ve společenské místnosti zapojil magnetofon, třída dala dohromady cédéčka a první diskotéka se mohla začít… Okolo čtvrt na devět se konečně mixážního pultu v podobě jednoho stolu plného cédéček chopily Erika s Radkou (které za ním pomalu ani nebyly vidět…) a rozezněla se hudba. Naprosto nečekaně holky pustily cosi v rychlém rytmu, což v Lukášovi probouzelo antidiskofilní choutky. Není proto divu, že ho na parketu do prvního ploužáku nikdo neviděl…

Avšak ani ostatní se zrovna dvakrát nepřetrhli v tančení – křepčit bylo vidět v podstatě jenom holky a Jirku Končela, alespoň částečně obdařeného tanečními schopnostmi (já sem říkal, že je s ním sranda…). Ostatní se nudili a přemýšleli nad jiným druhem zábavy, než je tancování (taky proč na diskotéce tancovat, žejo?). Tato nová zábava se opět objevila velmi záhy. Kdosi zpozoroval, že správcová penzionu vypustila na zahradu pitbula, aby strážil. To ho natolik zaujalo, že delší dobu tak okatě pozoroval pitbulovu činnost (upřímně nechápu, co je na pobíhajícím lebkoidním psu tak zajímavého nebo nádherného, ale když tenhle člověk v noci osahává spoluležící kluky, tak mě to až zas tak nepřekvapuje…), až přilákal i ostatní.

Dídžejky to také zpozorovaly a aby nějak upoutaly pozornost pánské části osazenstva, pustily ploužák a čekaly reakci. Nalijme si čistého vína, přátelé – pokud by skutečně chtěly nějakou odezvu, musely by udělat strip a to by ještě možná ostatní naskákali k pitbulovi… Reakce se v podstatě vůbec nedostavila, neboť členové zdravého jádra (až na Lukáše), tudíž nejoblíbenější část třídy, jako by si nevšímali pomalého rytmu písně a dále pozorovala pitbula, jak slintá a pobíhá po zahradě. Někoho z této bandy dokonce napadlo vystrčit ruku z okna, jestli po ní pes chňapne. Chňapnul… Michal tak tak nepřišel o prst.

Pro holky se tedy vydalo jenom několik šílenců s Lukášem v čele. Chudák si totiž byl velice dobře vědom toho, že ploužáky jsou jediná jeho stránka, ve které je o něco málo lepší než velmi slabý. Vyzval proto k tanci nejbližší spolužačku a odebral se s ní na parket. Čirou náhodou to byla, jak tuším, Jitka Jechová a ta mu sdělila, že to holky pěkně čílí, že zdravé jádro netancuje (později chudákovi docvaklo, proč mu to říkala zrovna Jitka, ale na vysvětlení je ještě času dost…).

I rozhodl se Lukáš po dokončení ploužení, že vznese k pasivnímu chování svých spolubydlících technickou poznámku. To však patrně neměl dělat, protože tím vyrušil The Best Of od hraní karet a vrcholně je naštval… Přitom však ale v jejich hnutí objevil slabinu, kterou tvořil Roman Dalecký. Ten prostě viditelně zůstával pod nadvládou Michala Šatry a třebaže měl nutkání jít si hodit hrbem, díky němu to neudělal.

Lukáš však nebyl jediný, kdo si této slabiny všimnul. Všimly si jí i některé holky a rozhodly se toho okamžitě využít k rozbití soudržnosti The Best Of. A protože řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek, podařilo se ho asi po hodině snažení konečně přetrhnout (případně přeříznout) a Roman, oblíbenec mnoha dívek ze třídy (dokonce se tu rýsovala možnost jakéhosi prapodivného vztahu s Luckou Chládků…), se odhodlal si zaploužit.

Když to viděl Zrzy, chvíli váhal, ta málo využívaná hmota v jeho zrzavé hlavě (kam převážně ukládal,co kde komu udělal nebo s kým vlastně tenhle týden chodí…) se převalovala ze strany na stranu od toho, jak usilovně myslel, až to vymyslel, zvednul se a šel tancovat taky.

Jakmile to spatřil Michal, taky zapřemýšlel, taky to vymyslel, vstal a… a odešel nahoru na pokoj. Tak, to byl zlatý hřeb večera, dámy a pánové, můžeme jít spát. Ale to ne, přece bych vás neochudil o popis dívkami nejoblíbenější části každé diskotéky a tou jest reakce pánů na ženskou blízkost.

Osobně zastávám názor, že tanec nebyl vymyšlen proto, aby se lidé mohli lépe dorozumět s Bohy, zažehnat hrozící pohromu nebo se prostě odreagovat. Tanec byl podle mě již od jeho počátků míněn jako pokus sexuálně zaujmout svého partnera… No, stručně a jasně, tanec existuje proto, aby se o sebe mohli muži a ženy (nebo ženy a ženy, případně muži a muži) třít a navozovat tak lehce eroticky příjemnou atmosféru, která přímo hrozí vypuknutím nějakých (o několik centimetrů) hlubších… jak to nazvat… vztahů.

Nechme však těchto teorií, založených na dlouholetém pozorování, a přejděme zpět k jádru věci. Kdo jste už někdy viděly někoho tancovat ploužák, milé děti, (šťastnější z vás to už dokonce i zažily…) jistě víte, jak to asi vypadá. Musí se hezky tělo na tělo, pokoušet se nenechat ani jednu mezírku volnou. A tady právě vzniká náš „pánský“ problém. Prostě když to probíhá, tak jak jsem napsal (a přiznejme si, že jinak to není ono…), jak se tak ta těla o sebe třou, rázem se objevuje takzvaná „třetí noha“. Není to noha ani nalevo (jak by se mohl domnívat takový Kouba) ani napravo (jak si ještě nedávno mysleli někteří jedinci), nýbrž přesně uprostřed. Všichni pánové již vědí, o čem mluvím. Nebudu to přesně pojmenovávat, neboť tomu každý  říkáme jinak (od Ferdy přes Vrták až někam ke Klobáse…), ale je nám to všem jasné.

Je to s podivem, ale holky když něco takovýho zjistí, mají z toho neuvěřitelnou srandu. Asi proto, že když už to zjistí, dá se to brát jako mužovo ohromné selhání – takhle dát najevo své pocity, to se nedělá… a toto se také stalo našemu chudákovi, který když se ráno oblíkal, netušil naprosto nic o nějaké diskotéce a vzal si trenýrky, přes které ještě inteligentně natáhl dosti volné tepláky. A protože byl chudák také velice líný, už se večer neobtěžoval se převléct. A to byl také důvod, proč Lukáš na parketu nijak nezářil. Proč se snažil sedět. Ne snad proto, že by neuměl tancovat…

Ale idylka v podstatě pokračovala a tak muselo přijít něco, co ji pokazí. A to něco taky kolem půlnoci přišlo a začalo to kvákat. Temná síla zasáhla  nečekaně (ve dne člověk Peremskou pozná podle účesu, tzv. spálené trvalé, ale v noci se mu dokonale ztratí…), diskotéku přerušila svým prapodivným hlasem a rozehnala tanečníky a tanečnice na své pokoje…

NOC III. Aneb „ZMĚNA STRÁŽÍ“

Roman, celý rozjařený z diskotéky, během které několikrát tancoval s Lucinkou, souhlasil s přehozením spoluspících, respektive spoluležících, a tak tuto noc spal vedle Michala on (že by kvůli tréninku?). Náš chudák se tedy mohl radostně odebrat do říše spánku, nebýt jedné věci… Michal se totiž nehodlal vzdát bez boje. A když tak Lukáš ležel na své posteli, své nohy proti Michalovým, zpozoroval pozorovatel pitbulů, že Lukáš nemá pyžamo s dlouhým nohávem, nýbrž trenýrkové. A také proto Michal vždycky pronesl nějakou tu poznámku o tom, že Lukášovi vidí až do krku, případně si postesknul, jaké má Lukáš hezké mandle.

Nuže, ani této noci nebylo Lukášovi souzeno se klidně vyspat a tak si to vynahrazoval tím, že si psal SMSky s holkama z vedlejších pokojů… Ta konverzace, co probíhala tak hodinu až dvě po večerce, vždycky sežrala každému ze zúčastněných tak čtyři pětky, takže potom bylo vždycky veselo. Zvlášť když operátor napsal, že „Funkce GO karty byla omezena…“. Ale veselo bylo už i při těch domluvách – holky píšou:

„Kluci, stavte se…!“

Michal: „Lukáš nemůže…“

Holky: „A proč?“

Michal: „No, protože… protože prostě… nemůže!“

Holky: „Lukáši, proč nemůžeš?“

Lukáš: „Protože nemůžu…“

Holky: „Romane, proč Lukáš nemůže?“

Roman: „Protože stanuje a ostatní chtěj spát…“

Holky: „A jak stanuje?“

V tomto místě by se do debaty mohl vložit i vnímavý čtenář., který si všiml, že nikdo nikde nevysvětluje, co to stanování vlastně je. Ale ještě vnímavější, nebo světaznalý, čtenář si uvědomí, že o stanování se tu již jednou mluvilo. A bylo to hned o několik řádků výše, když jsem popisoval pánské diskotékové „příhody“. Ano, mnozí z Vás jistě již pochopili, a tito si uvědomí, jak moc to je asi v pyžamu vidět. Ti, jejichž mozek to ještě nezpracoval, mají smůlu. O hodně totiž přicházejí.

Vraťme se však k popisu děje. Holky se dožadovaly odpovědi, kterou jim, jak se zdálo, nechtěl nikdo poskytnout. Inu, mozkové závity v hlavinkách se otáčely a děvčata přemýšlela, co by tak Lukáš mohl dělat, když stanuje. Hraje si pod prostěradlem na partyzána? Nebo na orla[21]? Nikoho nic nenapadlo a hodiny plynuly. Když se noc přehoupla v ráno, pípání mobilů utichlo, kdákání (popř. b(z)učení nebo kvákání) Peremské také a šlo se spát.

Den IV. aneb „Žijeme!“

Ráno bylo klasické, jenom s tím rozdílem, že Lukáš neměl na svém stehně ničí ruku. Zato se pokojem ozývalo silné chrápání. Ne, že by se klasického rozlučákového rána chrápání neozývalo, ale tentokrát měl zdroj chrápání, Jirku Nerudu, přímo vedle sebe, tak se mu to poprvé začalo zdát blbé. No, raději ho nebudil, on by byl Jiří celý den nevrlý a nedovolil by mu ani minutku Mňágy a Žďorp. A to jediné by Lukáš opravdu nepřežil.

Lukáš tedy opatrně zapnul mobilní telefon, aby se záhy dozvěděl, že „za odeslání 10 SMS bylo odečteno 33.00 Kč“. Tak tohle po ránu dokáže potěšit. Ale Roman se již také probouzí a zjišťuje to samé. Lukáš se ze žalu rozhodl, že si půjde vyčistit zuby. Dokonce na chodbu vyrazil v pyžamu, neboť již nestanoval a také neměl strach, že by v šest hodin ráno v sobotu narazil na nějakou pěknou holku (protože to by tu nesměl být se svojí třídou, ale se zájezdem nějaké modelingové agentury). V nejhorším na Peremskou a ta není hezká a přehlídne i opilého deváťáka (jako se to stalo vloni), takže se není čeho bát…

Hygiena byla provedena, pyžamo převlečeno v těsné kalhoty (pro jistotu), zbytek patra byl probuzen. Následovala snídaně a po ní jednoznačný denní plán – lehnout si před bazén a ležet. Vyhovovalo to všem třem stranám – Temná síla tak mohla vystavovat na odiv své v(n)ady, ostatní mohli řádit ve vodě, případně na sportovištích a Lukáš mohl poslouchat Buty. Někteří lidé však ale volali po změně - naštěstí však tím způsobem, že je přes chudákovy Buty nebylo vůbec slyšet. A to bylo jedině dobře, protože se zdálo, že včerejší túra neměla být poslední. Lukáš už přemýšlel o tom, na co svede svou lenost, aby nemusel na připravovaný zítřejší výlet na hrad Tolštejn, cca 6 km od penzionu.

Ale celý den jinak probíhal naprosto v pohodě, dokonce bylo třeba jít znovu nakoupit, protože „neznámý“ užírač sladkostí z jedenáctky opět řádil. Lukáš se zkrátka opíjel představou, že nic už nebude horší, že se Pery vážně zbláznila a že je všechny nechá jen tak se flákat. Představa to byla sice silně naivní, ale v té chvíli nebylo možno uvažovat jinak.

Avšak mračna se zatáhla a to tak, že doslova. Kolem čtvrté hodiny odpolední začalo pršet, a tak všichni jak zmoklé slepice utekli od bazénu, zrušili „tu debilovinu“ v podobě vysoce intelektuálně hodnotných textů Mňágy a Žďorpa a už přemýšleli, co dělat, když venku prší. Jen Bůh ví, z čí hlavy vzešel ten nápad. Možná z hlavy pozorovatele pitbulů, možná s ním přišel Zrzy, možná někdo jiný. Ať už ale tak nebo tak, okolo páté hodiny se začala hrát Flaška. Lukáš principy téhle hry neuznával, nevěřil tomu, že by „kamarádi“ mohli vymyslet jiný úkol než trapný, a navíc ho štvalo, že ten, kdo nehraje, nemá na jedenáctce co dělat. Inu, přesunul se na šestnáctku, kde, jak zjistil, zůstal pouze s Luckou a Pavlínou. To mu až zas tak nevadilo a tak zavřel dveře jedenáctky, zavřel dveře šestnáctky, pustil tam Mňágu a šel  rozesmát smutné duše.

Bohužel toho dne se mu moc nedařilo a tak prostě ležel a čuměl, tak jak to umí jen on. Nechápal, čím to je, ale právě pohled na něj dokázal spolužačky rozesmát natolik, že mu dokonce nabídly i něco k snědku. Flaška pokračovala i přes večeři a tak bylo na rozprávku času dost. Lukáš z tohoto rozhovoru pochopil, že všichni kolem něj vědí něco, co mu z nějakého důvodu nesmí říct. Začínalo ho to dost rozčilovat, ale zatím se rozhodl to na sobě nedát znát… Říkal si, že přece musí existovat někdo, kdo mu to řekne.

Něco se přeci jenom dozvěděl, a to že Radka v průběhu odpoledne kdesi prováděla striptýz. Nebyla to sice určitě ta věc, kterou před ním ostatní zatajují, ale hlavně ho hodně štvalo že zase nebyl tam, kde se něco dělo. No co, snad budou kamarádi vyprávět. A hlavně ať nepřehání, stanování už bylo dost…

Noc iV. aneb „přeDvýletní“

Kluci samozřejmě přeháněli (a možná si dokonce i vymýšleli, protože jestli ne, tak by u toho odpoledne Lukáš sakra rád byl) a náš chudák už cítil, jak se něco opět po dlouhé době dere na povrch. Ano, jak jste jistě všichni pochopili, byl to… spánek, který nastoupil rychle a nemilosrdně!

den V. aneb „ŽIJEME?“

Ano, přišlo to tak, jak by to nikdo nečekal. Všichni se ráno probudili, někdo se umyl, někdo se vysprchoval. Ti obzvláště slušní člověkové dokonce obojí. Nadešel čas snídaně. Lukáš pomalu ale jistě zjišťuje, že se mu navrací na jeho jazyk chuť a cit, takže už by to s Denčou snad konečně šlo. Jenže to by BK nesměla mít něco s plícemi (asi to včera přehnala s kouřením) a nesměla by odjet domů. I když akorát včas, protože její slabé plíce (které již tak nesly velmi vysokou zátěž jak od kouření, tak od toho, co se Denisce vypínalo na hrudi…) by na dnešek plánovaný pochod na hrad Tolštejn nemusely přežít.

Toho se ale zalekl i Lukáš, který se však bál pohybu jako takového, a nenapadla ho žádná lepší výmluva, než že ho stále ještě trošku bolí noha (pro ty z vás, kteří z mého stylu úplně zdegenerovali, podotýkám, že pravá), kterou měl ještě květnu zlomenou. Pery mu to sežrala, avšak jen díky tomu, že by neměl kdo hlídat Evu, které se také udělalo nějak nevolno. Na rozdíl od Lukáše, kde šlo o čistou simulaci, Evě patrně opravdu něco bylo.

Nu což, zbytek třídy se chtě nechtě sbalil a odcupital na výlet na (ne)daleký hrad, kde patrně neuvidí nic jiného než zříceninu, plevel, zříceninu, zase plevel, ještě jednou zříceninu a sami sebe. Pak se otočí a půjdou zpátky. To vše za jedno dopoledne. Prostě klasický peremistický plán, jak je utahat. Perča totiž vždy před diskotékou měla zájem jenom o jednu jedinou věc a to o to, aby se ani jeden z jejích svěřenců nemohl večer ani hnout. A protože diskotéka byla plánována na dnešek na večer, musela se Temná síla činit.

A taky že jo. Po obědě (kdo ví, co k němu měli? Lukáš to stejně hned zapomněl…) se měla třída opět někam vydat. Tomu se Lukáš bohužel už nevyhnul, a tak vyrazil také. Pery je vedla do vrchů nad vesnicí, kde je posledně otravovaly mouchy, létající okolo Lukášovy hlavy, a kde to nechutně zapáchalo. I tentokrát tam ty mouchy létaly, ani tentokrát si Kouba neodpustil poznámku o tom, že má Lukáš v hlavě velký hovno, i tentokrát to tam děsivě páchlo. Tyto podmínky Lukáš odmítal snášet a rozhodl se využít svého přebornictví v simulaci a zasimuloval uklouznutí a následnou bolest v ještě nedávno naštípnutém nártu. Simulace proběhla úspěšně, byl poslán zpátky.

S pocitem zadostiučinění, že konečně vyzrál na Peremskou, se vydal k pensionu, aby tam ve společnosti svých milovaných Buty strávil dobu do příchodu třídy. Tento nastal někdy kolem páté hodiny. Lukáš se příchozích spolužáků optal, kam že to vlastně šli a kam došli. V odpověd dostal nějaký nesrozumitelný blábol o tom, že šli do neznáma (což čekal) a u takovýho velkýho trafa se otočili a šli zpátky (což ho nepřekvapilo - no co, Peremská se asi potřebovala dobít…)!

Nejočekávanější částí dne byl však, jak už to tak bývá, večer. Večer začala očekávaná diskotéka. Mezi spolužáky se uzavíraly sázky, zda nad Michalovou zoofilií zvítězí Michalova diskofílie, nebo zda to bude naopak. Spousta lidí se zatajeným dechem pozorovala, kterak se prvními tóny ozývá jeden z mnoha ploužáků toho večera. Všechny oči upřeně pozorují Michalovo počínání a jedny z nich, jak se později dozvíme jak my, tak náš hlavní „hrdina“, dokonce upřeněji, než by bylo zvykem.

I Michal patrně něco pozoruje, protože kouká jako idiot před sebe. Ale to bude možná tím, že přemýšlí, tak ho chvíli necháme být a přesuneme se do přírody za okno, kde správcová opět vypustila hlídacího psa. Tento opět vesele pobíhá, hrabe se v písku, ve kterém spolužáci každý den hrají volejbal, a je evidentně v pohodě. Ne tak Michal, kterému činnost, nazývaná myšlením, očividně nesvědčí. Proto ji rychle vzdal vstal… a… to bude chtít potlesk, přátelé… šel TANCOVAT!!! Veškeří kronikáři tím byli tak zmateni, že si nikdo nezapsal, s kým že to vlastně Michal toho večera poprvé tancoval, takže se to ani ode mě nedozvíte…

Hlavní ale bylo, že ona z povzdálí pozorující osoba si mohla být jista, že si konečně přijde na své a že ji Michal jistě jednou k tanci vyzve. Ano, i k tomu došlo a tak tento den, navždy poznamenán slunným počasím, promrhaným na túrách, mohl pro všechny skončit šťastně. Tedy pro všechny až na Lukáše…

NOC V. aneb „NEVÍM, jAK JI POJMENOVAT, TAKŽE TENTOKRÁT BEZ ANEB!“

Popravdě – co teď čekáte? Pohromu? Další výměnu spacích míst? Další sexuální orgie? Nebo něco mnohem horšího? Čekáte špatně. Autor se Vás pouze poslední větou nad nadpisem poněkud idiotsky snaží napnout, což se mu možná i podařilo. Té noci totiž všichni zalehli, napsali pár SMS a šli spát…

DEN VI. Aneb „PŘEŽÍVÁME!“

Tohoto dne se nestalo v podstatě vůbec nic zajímavého. Byl to jenom další průměrný den, vyplněný flaškou, sportováním a barvením vlasů… No, tak dobře, zas tak normální nebyl.

Díky počasí, které bylo permanentně hnusně slunečné, si všichni ve volném čase vylehávali u bazénu. A kdo si nevylehával u bazénu, ten sportoval. Lukáš už začínal vypadat jako nespolečenský člověk, a tak se rozhodl, že přeci jenom vystaví své naprosto nevycvičené a neohebné tělo na (p)odiv a půjde si také zahrát.

Tohle ale mělo několik háčků. Tím prvním byla Lukášova nenávist ke sportu, která byla snad ještě silnější než odpor k vodě a strach z koní. Tím druhým byla naprostá nesportovnost a nepohyblivost Lukášova těla i povahy, a to se velmi těžko překonává. Třetí věcí, kterou bylo třeba překonat, byl široký výběr sportů – tenis zavrhl okamžitě, protože hrát se Šatrou a s Daleckým, to je o život. Další možností bylo jít se vykoupat do bazénu – to taky okamžitě zkusil a k pobavení ostatních se pokusil skočit šipku.

Rozeběhl se, skočil, mocným obloukem přeletěl skokanský můstek, ve vzduchu se jaksi zkroutil a jako střela s plochou dráhou letu dopadl na vodní hladinu, která ho milosrdně objala a ochladila tak jeho břicho, které od toho nádherného placáka začalo rudnout. Když se po tomto nepodařeném skoku s vypětím veškerých fyzických sil vydrápal na břeh, byl mu za tento heroický výkon odměnou pouze smích. I rozhodl se náš chudák hrdina, že se šipku naučí.

… o hodinu později…

Lukáš leží na pokoji, ledem chladí své těžce otlučené a úplně rudé… (he, co teď čekáte?)… břicho a přísahá si, že šipku už nikdy skákat nebude. Ale protože byl v docela dobrém rozmaru (nebo taky proto, že dostal úžeh ze sluníčka a zbláznil se z toho), rozhodl se, že ještě sejde dolů a půjde zkusit plážový volejbal. Přece jenom, když upadne, tak do písku. Když se spálí od sluníčka, tak se v písku zchladí. Tak co se může stát? Jak je vidět, Lukáš v téhle chvíli zapomněl na to, že si již ublížil i při šachách…

Inu, pomaloučku potichoučku se přiblížil k hřišti, aby si ho nikdo nevšimnul. To se ale bohužel nepovedlo a kdosi zapištěl:

„Krejte se, Petrovický jde!“

Lukáš měl dokonce ten pocit, že to byl Kouba – taky kdo jiný, že… Několik lidí na toto varování skutečně zareagovalo. Někteří pro jistotu skočili do vody, jiní schovali hlavu do písku, ostatní si podepsali rozsudek smrti a přijali chudáka mezi sebe. Hra se tedy mohla začít a taky se bohužel začala.

Lukáš jako čestný hráč dostává první podání, nadhazuje si, odbíjí a… trefuje kamarádku Lenku (spoluhráčku) do hlavy. Na příštích pár minut (než se zjistí, jestli Lenka nemá otřes mozku) má Lukášovo mužstvo o člověka míň. Na dalším podání už mu to šlo o něco lépe, dokonce míč doletěl až k síti. Bohužel ji nepřeletěl a tak Lukáš ztratil družstvu první bod. Postupem času se ale chudák stával lepším a lepším. Přišla doba, kdy míč přeletěl síť, nikoho nezranil a dokonce získal družstvu bod. To ale byla také ta doba, kdy Lukáš vybral zběsilé soupeřovo podání chromou nohou, vypísknul, zaječel, vydal ještě jeden zvuk, velmi podobný kašli paní Peremské, a odbelhal se na pokoj.

Ani tato příhoda ho však neodradila a za hodinu už byl opět na nohou na antuce, připraven zahrát si nohejbal. Bohužel k tomu byli připraveni i Karlos, George a debil, promiňte, Kouba. Lukáš znovu a znovu zjišťuje, že nohy (pro zvrhlíky podotýkám, že se bavíme o levé a pravé noze!) jsou další částí jeho těla, se kterou neumí vůbec zacházet. Míč, který měl letět doprava, letí doleva, a obráceně. Když se pokoušel nakopnout míč ze země, nakopnul si jedině palec. Po jeho sportovních výkonech mu Kouba vymyslel další přezdívky (Buk, Dub), vyplývající z toho, že je náš chudák úplný dřevo…

Znechuceni Lukášovými sportovními výkony se The Best of Zdravé jádro (tj. všichni ze zdravého jádra až na Lukáše) rozhodlo, že to chce změnu, vyrazilo do krámu a koupilo cosi, co by jim všem mělo nabarvit hlavu na blond. Ihned po příchodu zpět na ubikace to na sebe aplikovali s poněkud zajímavým výsledkem – Nery, přezdívaný Zrzy kvůli své zarudlé barvě vlasů, by se nyní mohl nazývat Pochcaným Zrzym, protože mu ten blond chytnul jenom místy a hodně málo. Michal, kterému barva na jeho havraní vlasy nechytla vůbec, byl naštvaný a s nikým nemluvil. A Roman Dalecký, normálně vypadající jako veverka, si za svých sto korun dopřál vzhled odbarvené veverky. Zkrátka legrace k popukání a to hlavně pro Lukáše, který si svou přirozenou barvu radši nechal…

Když se kluci takto zohyzdili, rozhodli se jít si opět zahrát flašku. Tato hra se stávala čím dál tím populárnější a s nárůstem její popularity se také přemísťovala do jiných pokojů. To bylo Lukášovo štěstí, protože si nyní mohl na pokoj vodit dámské návštěvy. Respektive mohl by – protože jak flaška nabývala na oblíbenosti, začínal jí hrát úplně každý, včetně holek. Lukáš se tedy opět ze zásady zdržoval mimo společnost, poslouchal Buty a utápěl se v depresi, jejíž důvod je znám jenom několika málo lidem a který tady rozhodně nehodlám rozebírat. (Ano, chápu Vaši potřebu rýpat se v něčích problémech, ale na to si hledejte někoho jiného a ne vymyšleného hrdinu povídky…)

Noc VI. Aneb „Noc, kterou nebudeme rozebírat!“

To Vám nadpis nestačil? Neštvěte mě…

Den Vii. Aneb „PŘEŽIJEME?“

Tento den byl nečím významný. Zkuste chvíli přemýšlet…

… ještě Vám dám chvíli…

… nebo ne, už Vás nebudu trápit…

Radka Šmejkalová tohoto dne slavila narozeniny. A samozřejmě že pubertální mozky jejích pubertálních kamarádů z jedenáctky nebyly schopny vymyslet nic jiného, než že Radku hodí do vody. Inu, Raduška se nasnídala, kolem desáté dopolední za plného slunce všichni sešli k vodě, děvčata se opalovala a kolem Radky se započalo stahovat obklíčení. Radce to bohužel došlo až když na ni padnul stín prvního „uchvatitele“. Tento ji chytil za jednu nohu, přiskočili k ní další tři, aby ji chytli za zbývající končetiny (kdo by teď čekal, že přijde pátý, je nechutné prase!) a hodili ji do vody.

Když se jí podařilo vylézt, řeklo si Zdravé jádro, že jí je patnáct, tak proč by tam sakra neletěla patnáctkrát. Radka se spíš asi ptala, proč by vůbec měla letět, vždyť už je jí patnáct... Vždyť prostý dort nebo pusa by mohli stačit. Všude na světě to takhle asi chodí, jenže v toho času 9.C (budiž jí země lehká) nebylo všude na světě, tam se řídili vlastními pravidly a fyzikálními zákony. Radka tedy letěla ještě několikrát, jenže Lukáš klasicky opomenul Zákon akce a reakce a párkrát letěl za ní…

Odpoledne se již nekonaly žádné orgie tohoto typu, odpoledne se šlo na túru. Ani Lukáš se tomu nevyhnul – když se zase jednou podezřele chytil za nohu a zaskuhral, řekla Temná síla něco ve stylu „Na to ani nemysli!“ Bůh ví, jestli byla naštvaná proto, že ji při házení do vody trošku pocákali, nebo proto, že o ní v týhle povídce strašně málo píšu, ale vypadalo to, že jde do tuhého. Výlet, který byl před nimi, měl trvat „nejdéle dvě hodiny“ a měřit „maximálně osm kilometrů“. Pro všechny z toho vyplývalo, že budeme rádi, když se vrátíme na večeři a že možná dosáhneme Severního pólu…

Cílem pochodu bylo jakési podezřelé místo, zvané Studánky. To znamenalo odejít z vesnice směrem na trafo (jaká to náhoda…), přejít několik vrchů a zabočit do lesů. Už při cestě na trafo se někteří jedinci ze stáda nádherně projevili. Například Michal s Romanem potkali kozla s takovým nádherným zvoncem na krku. Toto zvíře se jim tak líbilo a natolik si ho oblíbili, až se většina ženského osazenstva toho času 9.C (budiž jí země lehká) zalekla, že s jejich sexuální orientací není něco v pořádku. Lukáš se o tom pouze ujistil…

Po první hodině chůze, když přišli do vsi, která by patrně ani nebyla na mapě (kdyby nějakou měli), zjistili, že jdou špatně. Venkovní teplota se vyšplhala někam ke třiceti stupňům Celsia a málem tak přesáhla vnitřní teplotu těla (u průměrného člověka 36,7 °C, u Kouby 39 °C). Po dalších třiceti minutách došli na rozcestí, kde špatně odbočili a v době, kdy už dávno měli být na ubytovně, konečně dorazili k cíli. Utahaní, zničení, polosvlečení (no jo, holky člověk nepozná,dokud se před ním nesvlíknou – svatá pravda) a opírající se jeden o druhého dorazili do nejhlubšího lesa, kde uviděli jeden starý, zplesnivělý altán, ve kterém byla díra do země, plná jakési zelené vody, co měla být patrně pitným pramenem. Upřímně řečeno, někteří jedinci přemýšleli, jestli sem náhodou nestáčejí tzv. „těžkou vodu“ z Temelínského jaderného reaktoru…

Přibližně po patnácti minutách zastávky se vydali na cestu zpět. Někdo by mohl čekat, že půjdou tou samou cestou, jako sem přišli. Ale to ne, to by je nesměla vést Peremská. Tato zavelela a i přes mohutný odpor ostatních je zatáhla hlouběji do lesů a jakousi podivnou polní cestou je vedla do neznáma. Už už si Lukáš začínal myslet, že tam někde má svojí chaloupku, kde si je všechny vykrmí a šoupne do pece, když někoho napadlo zapět píseň protestu. Nikdo ale žádnou vhodnou nemohl vymyslet, až to Lukáš rozštípnul písní „Černý muž pod bičem otrokáře žil“. Píseň protestu a ideály demokracie však byly umlčeny Perčinou hrozbou, že jestli Lukáš okamžitě nenechá té provokace, bude poslán domů.

Provokace sice rychle skončila avšak cesta do neznáma nikoliv. Pokračovala asi ještě hodinu, až celá skupina přišla na palouk,ze kterého bylo vidět jenom kopec, vypínající se nad penzionem a jinak  nic. Cesta zpět nebyla přípustná, cesta vpřed nebyla známá. Co teď? Dvacetičlenná parta puberťáků se vzepřela nadvládě Pery a vyrazila metrovou travou vpřed k onomu kopci, jejich jediné spáse. Logicky totiž usoudili, že když je kopec nad pensionem, musí být pension pod kopcem. Pod vedením Lukáše (který nesl  na ramenou Radku, aby se neztratila v trávě) se blížili k předpokládané spáse. Minuli pole s krav(in)ami, otřeli se o elektrický plot, minuli pole s kopřivami a kolem šesté odpolední dorazili k začátku vesnice.

Výlet tedy trval 256 minut, což byly ty nejdelší a nejúnavnější dvě hodiny, jaké kdo z nich vůbec kdy zažil. Večer se mohl Lukáš s klidem zavřít na pokoji, protože dávali fotbal (u televize byla jedna část třídy) a venku se sportovalo (a tam byla ta druhá). Buty ho tak dokonale uspali, až si ani nevšimnul, že minula NOC VII. A přišel

DEN VIII. aneb „Asi nepřežijeme…!“

Už z nadpisu vyplývá, že tohoto dne se muselo stát něco velmi důležitého. Tato věc byla důležitá jak pro Lukáše, tak ještě pro jisté další osoby. Pro které, to bylo Lukášovi souzeno dozvědět se právě dnes. Ale co že se vlastně událo tak důležitého? Michal odjížděl domů!!! Tuto pro Lukáše veselou novinu však neoslavovali úplně všichni. Na tuto myšlenku chudáka přivedla jedna osoba, která přišla a řekla mu, ať se zamyslí. Kdo si před ním celý ty dny šeptal? Kdo mu pořád něco zatajoval? Kdo není vůbec vidět na chodbách? Pokoj A/2, docvaklo Lukášovi. A proč není nikdo tam odsaď vidět? Protože tam asi dělají něco tajného, napadlo Lukáše. A co? Lukáš ze srandy nadhodil, že třeba brečí. A ta osoba mu to potvrdila.

A proč brečí, zeptal se Lukáš? Uvědom si, co se dneska ve tři hodiny stane, a dojde ti to – tak zněla odpověď. V tuhle chvíli se osůbka zvedla, odešla a nechala Lukáše přemýšlet (to byla chyba, tohle nikdy neplodí nic dobrýho…). Vždyť ale dneska ve tři jenom odjíždí Micha… ty vole!!! Další člen „Klubu zlomených srdcí“ třídy 9.C a je to někdo z A/2… Chudákovi se z hlavy kouřilo, jak uvažoval veškeré možnosti. Jeho mozek sežvýkal všechny detaily uběhlých dní tady v Podluží a jediný člověk, který připadal v úvahu byla… jaký to šok… Jitka!!! No co, řekl si, tu jsem z deprese ještě netahal, tak to alespoň bude něco novýho…

A taky že jo – když skončilo odpolední focení, zaměřené výhradně na trojlístek odbarvenců Neruda-Šatra-Dalecký, Michal odjel. Všichni se s ním loučili a Lukáš přemýšlel, co bude večer. Večer samozřejmě měla být diskotéka. Chudák na sebe natáhnul Georgeovo žluté tričko a šel se odreagovat.

Asi po hodině zjistil, že to nepůjde. Jeho pověst třídního psychologa ho předurčovala k tomu, aby pravidelně každý ploužák něco řešil. Tu zlomené srdce, tu smutek z rozchodu třídy do různých míst na různé školy, jinde „prostý stesk“. No, zestručním to – chudákovo skóre: Kamarádovo tričko promočené od slz kamarádek, zmírnění několika depresí, příchod vlastní deprese, utahanost a ospalost.

Jakožto autor si nyní dovolím přeskočit NOC VIII. ANEB „BEZ MICHALA SE SPÍ SKVĚLE!“ a přejdu rovnou ke

DEN IX. ANEB „PŘEŽILI JSME!!!“

Tohoto dne už nebylo na práci moc věcí. Jenom odvodňovat dámské pokoje, vytopené slzami, uklízet pánské pokoje, zabordelené tak, že Pery dokonce vzdala ranní bodování (jedenáctka, která včera dostala –1 bod by tentokrát musela dostat aspoň -20, protože Lukáš oslavoval Michalovo zmizení), a balit. Nepletu-li se, tohoto dne se konala suverénně poslední diskotéka, které se účastnila také jakási banda deváťáků odkudsi od Mladé Boleslavi, kterým toho času 9.C (budiž jí Země lehká) dokázala, že netrpí předsudky a vzala je mezi sebe.

Jinak se snad jenom nad sklenkou koly oslavovalo, že se nikam nejde, že se již zítra jede domů za svými miláčky (kluci, počítače, mlíko, sourozenci, pavouci a tak…). Také se nad sklenkou koly brečelo, že se nikam nejde, že se již zítra jede domů za svými miláčky a že se patrně jako třída už nikdy nesejdeme. Všechno však jednou přebolí a milosrdný spánek Vás jednoduše přenese i přes poslední noc…

Den poslední aneb „NEZAPOMENEME!“

Ráno všichni vstávali nečekaně časně, aby douklidili pokoje a v osm hodin nasedli na autobus, který je odveze domů. Pokoje byly uklízeny tím stylem, že nepořádek byl naházen do rohu pokoje a sedačka umístěna tamtéž, aby ho skryla. Teď už jen jubilejní poslední snídaně, poslední pohled na zamilovaný penzion, na který má většina lidí ze třídy veselé vzpomínky, poslední společné chvíle třídy 9.C pod vlivem třídní učitelky. Ne, že by snad potom nenásledovalo ještě několik dní školy, ale deváťáci jsou prostě mazáci, které už nic nerozhází, tak na učitelku kašlou…

Autobus zatroubil, kufry byly odneseny do jeho útrob, Kinedryl spolknut, dveře zavřeny, motor spuštěn. Dvacet jedna lidí plus dvě učitelky nyní mává na rozloučenou místu, kde zažili mnoho dobrých i zlých věcí. Kdo se nestihl zamilovat teď, zamiluje se určitě příští víkend, kdy se plánuje další rozlučák (přibližně šestý), a to u Romana na chatě. A kdo to nestihne ani tehdy, ten to zvládne určitě někdy v budoucnosti.

Protože třída 9.C se v myslích některých jedinců nikdy nerozdělí a vždycky bude tím soudržným kolektivem, kde se vždycky všechno nějak vyřešilo. Bude stále tou starou dobrou třídou, kde něco jako nenávist nemělo hlubšího významu. Stále bude třídou, na kterou budeme všichni s láskou vzpomínat…

Autorův doslov

            Dovolte mi věnovat tuto povídku těm, kteří se jakýmkoliv způsobem snaží, aby na sebe bývalí spolužáci nikdy nezapomněli a vzpomínali na sebe v dobrém. Těm chci z celého srdce poděkovat ve jménu odkazu naší bývalé třídy. Dalším člověkem, kterému bych chtěl poděkovat, je již zmiňovaná Jitka Jechová, bez které by tato povídka nikdy nevznikla – jsem totiž sklerotický a bez jejích poznámek bych zakysnul někde u prvního dne. Dále chci vzdát hold všem těm, kterým se mé povídky líbí a kteří mě hecovali k tomu, abych tuhle věc někdy dopsal…

VÁM VŠEM DĚKUJE LUKÁŠ „OVEC“ PETROVICKÝ, autor…

V Mostě  dne 23.12.2000