Jak jsme z bratrance dělali chlapa.....

Jak jsme z bratrance dělali chlapa.

            Náš syn je od přírody společenský tvor. Když mu bylo asi 10 let, bydleli v ulici jen starší lidé nebo rodiny s odrostlejšími dětmi. Tak si našel kamarády na nedalekém sídlišti pod lesem. Jenže, jak už to bývá, o prázdninách se někam rozprchli. Někteří odjeli s rodiči na dovolenou, jiní byli daleko u příbuzných. Aby se synáček nenudil, pozval si na týdenní návštěvu o dva roky mladšího bratrance. Ondra byl takové zhýčkané dítě. Benjamínek, narozený postarším rodičům. „No, nevím, jak si s ním poradíte?“ rozjímala nepříliš nadšená tetička, když mu chystala věci do batohu. „Nikde ještě sám nebyl, moc toho neumí ají jen nudlovou polívku a rohlíky. Myslím, že mně ho zítra šupem přivezete zpátky.“ Kluk ale vypadal natěšeně a tak jsme se se slovy „to se zvládne“ rozjeli k domovu. To ale netušil, co ho v naší rodině čeká. První den, abychom Ondru moc nevyplašili, jsme odbyli rohlíky. Druhý den jsem naplánovala smažený květák a nudlovou polévku. Tu slupl s chutí, ale když dostal pořádnou porci květáku, začal své oblíbené rčení: „Já to nemám rád!“ A hned se dokrmil namazaným rohlíkem. Stejně to dopadlo s koprovou omáčkou i řízkem. To už synovi zatrnulo a manžel málem vypěnil. Celé odpoledne s Ondrou šmejdili bez jídla po lese, hráli šipkovanou a před setměním můj muž s lehkou samozřejmostí prohlásil: „Dnes máme na večeři topinky.“ „Já to nemám rád,“ ohradil se bratranec a očima mžoural k prázdnému slaměnému košíku na pečivo. „Jenže rohlíky už nemáme a topinky jsou jen pro chlapy. Hochu, podívej se, jaké mám svaly, jestli chceš být pořádný chlap, dáš si se mnou topinky,“ důrazně zavelel manžel a významně zakoulel očima. Kluk se zarazil a už ani nedutal. Jen sledoval, jak strejda loupe stroužky česneku a s rozkoší je vtírá na opečený chleba. Ondra chvíli váhal, bezradně se rozhlížel, jestli ho někde nečeká záchrana v podobě zapomenuté housky. Nakonec hlad zvítězil a on se do těch topinek opravdu pustil. Dostalo se mu pochvaly slapským plácnutím přes rameno a strýcovi odborné kontroly jeho už teď zvětšených svalů. Bylo vidět, že hošanovi pořádně stouplo sebevědomí. Se sloganem „to je chlapské jídlo se nakonec vypořádal se vším, co jsme mu připravili. Podobně jako na jídlo reagoval náš bratránek na všechny činnosti, které neznal. Syn postavil na zahradě stan a těšil se, že v něm s Ondrou několik nocí přespí.

            „Já tam nebudu spát, já tam neusnu, venku jsou komáři,“ vymlouval se a nechtěl se vzdát pohodlné postele. „Pořádný chlap to musí zkusit. Máš tam baterku a když neusneš, přijdeš zpátky, dveře ti necháme otevřené,“ lifroval bratránka rázně do spacáku manžel. Za hodinu šel kluky nenápadně zkontrolovat. Pochrupávali jako dva andílci až do desáté ranní. S větou: „Pořádný chlap to zkusí, vyzkoušel bratránek Ondra přihrávat mičudou na branku, lézt po žebříku na střechu kůlny, večerní stezku odvahy v lese i jízdu na kole, kterou nakonec zvládl i sám, bez naší asistence.  Když začalo pořádně pražit, rozhodli jsme se vyrazit na rybník. „Já nejedu,“ zakňoural bratranec Ondra. „Já neumím plavat.“ „My tě to naučíme,“ nabízel se syn. „Ne, já nechci, já se bojím,“ trval na svém tvrdošíjně Ondra. Když jsme viděli, že to s klučinou nebude jednoduché, začali jsme na něj „jak se říká od lesa.“

            „Tak když nechceš, budeš se na nás dívat ze břehu,“ ujišťovali jsme ho a tajně doufali, že neodolá a do vody se nakonec odváží. To zabralo. Konečně jsme mohli zchladit rozpálená těla v chladivé lázni. Bratranec smutně sledoval naše dovádění z deky, ale k vodě se nepřiblížil. Bylo nám ho líto a přemýšleli jsme, jak na něm vyzrát. Najednou manžel zahlédl
u břehu nevelký vor a dostal spásný nápad. „Pojď, když nechceš plavat, tak my tě aspoň povozíme,“ lákal Ondru. Kluk se nechal nakonec přesvědčit. Ti dva vykuci ho táhli do hlubší vody  a tam ho najednou vystrčili z voru. Ondra začal vehementně plácat rukama i nohama, sem tam si lokl, ale nakonec se sám dostal ke břehu. Celý vyplašený sedl na deku a nebyla s ním žádná řeč. Nakonec syn vyzkoušel na bratrance ještě jednu lest. „Víš co, já ti půjčím ploutve a ty zkusíš plavat na zádech, třeba ti to půjde líp.“ Ondrovi se ploutve líbily, pokukoval po nich, když si je syn před koupáním nasazoval. Světe div se, na zádech se klučina držel nad vodou a za chvíli brázdil po rybníku jak divoch. Syn mu dělal pro případ nouze záchranný konvoj na lehátku. Ani se jim nechtělo z vody. „Dnes máte dost, zítra je taky den,“ rozhodli jsme, když měli oba kluci husí kůži z toho čvachtání. Jenže „zítra“ se zamračilo a pršelo. Ondra zklamaně stál u okna a žadonil: „Strýcu, pojedeme na rybník, mně to nevadí, že prší.“ Nedalo se nic dělat. Nastartovali jsme auto a kluci se ráchali za deště. Ondra byl štěstím bez sebe, že přes noc nezapomněl plavat. Potřeboval se o tom přesvědčit, třeba i za pořádného lijáku.

No a když jsme ho po týdenním pobytu předávali tetičce, nestačila se divit. Ani ji nepustil ke slovu. Chrlil na ni, co všechno se naučil a vyzkoušel.  „Mami, zkus jaké mám svaly,“ kasal se před údivem oněmělou maminou. A větou: „Na večeři mně uděláš topinky s česnekem“ ji málem vyrazil dech.