CESTA DO PRÁCE-2

Milan běžel přes trávník směrem k autobusové zastávce, když náhle zakopl. Vzápětí se rozplácl na trávníku a ke svému zděšení se mu nos zaryl do psího exkrementu.

„Néééé!“ vydralo se mu z úst, přičemž se rychle postavil na nohy. Hned si vytáhl z kapsy kapesník, jímž si začal utírat nos a přitom spatřil, jak ulicí jede autobus. A tak se rychle rozeběhl k zastávce, k níž záhy doběhl. Na ní stálo velké množství lidí, na které se znechuceně zadíval. A zároveň si marně snažil vzpomenout na to, kdy naposledy jel autobusem do práce. Ten za chvíli přijel a Milan se hned tlačil do prostředních dveří.

„Kam se tak cpete? Ten autobus vám neujede!“ osopil se na něho jakýsi muž.

„Tady se cpou všichni!“ vyhrkl Milan, který se za okamžik dostal do vnitřku autobusu a chytl se tyče u střechy.

„Zatraceně! Nechtěl bych jezdit autobusem do práce!“ pomyslel si Milan, když se praštil čelem o kolmou tyč.  

  V narvaném autobusu si začal připadat jako sardinka a měl sto chutí začít lidem vedle sebe dupat po nohách. Uběhlo jen několik minut a Milan náhle pocítil, že ruka, kterou se držel za tyč, se prudce pohnula. Pohlédl na ní a uviděl, že jedna část tyče se uvolnila. Překvapením otevřel ústa, přičemž autobus vjel do zatáčky. A než se Milan nadál, tak ztratil rovnováhu, dopadl na sklo a zároveň se částečně ocitl na ženě, která seděla před ním na sedačce. Současně ho do hlavy zasáhla uvolněná tyč, načež se jeho hlava zabořila do hrudi rozkřičené ženy.

  Když autobus dojel k metru, tak Milan byl jedním z prvních, kteří z něho vystoupili. Poté rychlými kroky zamířil ke schodišti, po němž rychle seběhl a za okamžik vběhl na jezdící schody. Sotva dojel k ploše nástupiště, tak se rozeběhl, aby stihnul stojící soupravu metra. Před sebou však náhle spatřil postavu v modré uniformě, do níž vzápětí vrazil.

„Co blbnete! Chci vidět váš lístek nebo legitku!“ vyhrkl muž, jenž držel v ruce odznak revizora.

„Co, co? Já nic nemám!“ vyhrkl užasle Milan.

„Tak to zaplatíte pokutu.“

„Já jsem zapomněl. Já vůbec nejezdím metrem,“ soukal ze sebe Milan.

„To vám tak budu věřit.“

„Já musím rychle do práce!“

„Nejdřív ale zaplatíte pokutu!“

„Do hajz…!“ vyhrkl a vytáhl peněženku.

 O pár minut později seděl naštvaný ve vagonu metra a nervózně se díval na hodinky. Když metro vjelo do stanice, tak se z reproduktorů ozvalo hlášení: „Vážení cestující. Na trase došlo k technické poruše, která bude odstraněna zhruba za deset nebo patnáct minut….“

„No to snad né!“ vykřikl Milan, jenž zároveň vyskočil ze sedačky a k úžasu cestujících proběhl za nadávání celým vagonem. Z něho záhy vyběhl, načež klopýtl a rozplácnul se na povrchu nástupiště.

KONEC DRUHÉ ČÁSTI