Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Začátky jsou leckdy těžké

26. 07. 2008
0
0
395
Autor
Allerlei

Kdysi jsem chtěla psát rozsáhlé dílo o smečce vlků, kterým vládne šedá vlčice s mechově zelenýma očima. Sešlo z toho a teď jen sem tam napíši nějakou tu malou povídečku, kde se Její Výsost vyskytuje... Tohle je jedna z nich. Z dob, kdy ještě vůdkyní nebyla...

Zakňučela.
Bolelo to stále víc: proč jen byla tak pošetilá?
Stulila se v zákrytu pod obrovským dubem, zaklonila hlavu nazad a s usykáváním a s přimhouřenými víčky si začala lízat rozšklebenou ránu na stehně. Dráp jí zašel hluboko do masa, ale k jejímu štěstí nezasáhl šlachu. Položila čumák na měkké tlapy a zanaříkala nad krutostí světa. Copak se proti ní musel ohnat s takovou vervou? Tohle se dělá? Vždy ho měla za vzor, za někoho, kým by chtěla být... s kým by jednou chtěla mít mladé... ale teď? Důvěra je pryč. A vlci, pomyslela si s hranou lítostí, vlci nezapomínají. Dlouho ne.
Upřela velké, zelené oči na louku nedaleko jejího stromu. S překvapením si uvědomila, že nikdy nepřemýšlela nad svým okolím. Zornice se jí rozšírily, jak pozorovala koloucha, hrajícího si s bratrem a matkou mezi lístky křehkého jetele. A poprvé v životě při pohledu na ně nepocítila touhu žrát, touhu zabíjet; mžikala na zvěř a cítila mír v srdci. Cítila opojení tím pocitem, sílu, která jí znenadání proudila tělem a soucit s něčím tak křehkým. Poprvé ji napadlo, jak by se cítila sama, kdyby byla pouhou kořistí...
Pootevřela tlamu. Nikdy už nebude zabíjet pro radost jako to dělají jiná zvířata.
„Budu jiná!“ vykřikla a její hlas se nesl lesem. „Změním se!“

 „Opravdu, Zelenoočko?“
Zavlál jí příval hněvu. Hbitě vyskočila na všechny čtyři a prohla hřbet. „Jdi pryč, Adharo,“ procedila skrz zuby a pohrdavě na něj shlížela. „Potřebuji přemýšlet. Sama.“
Vyděsila ho. Vypadala tak, jak si představoval bohyni - jako ta, která mu může jediná ublížit. Sklopil slechy a couvl o dva kroky, choule oháňku mezi zadní běhy.
Statný hnědý vůdce ustoupil před štěnětem ze své smečky! blesklo jí hlavou: pohodila čenichem, posadila se a zahleděla se na slunce, probleskávající mezi listím.

Pochopil a odešel. A věděl to, co ona netušila. Že se již spolu mohou měřit... a že on jí již poroučet nemůže. Že již není pouhé vlče, ale dospělý vlk. A že jedinou možností, jak se navzájem nezabít... je se akceptovat. To co tušil již dlouho, se potvrdilo.
Šedá vlčice je budoucí vůdce: je tím, kdo nastoupí na jeho místo.

 Zelenoočka přerývavě dýchala, až se jí mocné boky vlnily jako naplněné měchy. Poprvé okusila moc gesta a ježila se jí z toho srst na krku. „Jsem silnější, než jsem myslela,“ zašeptala fialce, vykukující v zelené trávě a usmála se. Tělem jí projelo podivné nutkání. Vstala a pomalu, neopírajíc se o poraněnou nohu, odpajdala ke kameni, který stál uprostřed louky.
Do očí jí vstoupily slzy. Laně před ní neutíkaly, jen na ni hleděly velkýma hlubokýma očima, čtouce, že jim vlčice neublíží. Nevnímaly dávný strach z obávaného zabijáka a dál přežvykovaly chutná stébla.
Vlčice neohrabaně vyskočila na kus skaliska, pohodlně se usadila a z náhlého popudu otevřela mordu a zapěla.

Lístky jetele tančí pod kopyty laní,
kterým se v očích hvězdy krásné zračí.
Hvězdy, luna, slunce jas:
jak ráda mám divoké laně!

Lístky jetele se honí pod zaječími tlapkami,
ať už ve dne či v hvězdné noci.
Noc má kouzla, život má den:
jak ráda mám bojácné zajíce!

Lístky jetele se tetelí pod vlčí tlapou
a vlevo, vpravo se hbitě hrnou.
A ač vlk je vrah, je to vlk.
A smí mít rád!
Ach, jak ráda jsem vlkem!

Jako by vše utichlo a vnímalo jen slova šedého tvora, sedícího na stejně zbarveném kameni. A vlčice plakala. Smutkem, osaměním a bezmocí nad svým poznáním. Slzy, jedna za druhou, hledaly cestu zaschlou krví zcuchanou kožešinou a skapávaly dolů mezi velké tlapy. A tam, kam dopadly, začal nový život. Po léta tam rostl svěže zelený mech: stejně zelený jako oči, ze kterých vznikl. A zahynul až ve chvíli, kdy Zelenoočka naposledy vydechla.

 Náhle se cítila strašně slabá. Stulila se do pevného klubíčka, obtočila si poraněnou nohu oháňkou a požitkářsky si položila čumák na přední tlapky.
Pevně semkla víčka a usnula.
A nechala si zdát o své budoucnosti.

 


Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru